Exilová literatura Setkání spisovatelů v Ostende

The friends Stefan Zweig (left) and Joseph Roth 1936 in Ostende.
The friends Stefan Zweig (left) and Joseph Roth 1936 in Ostende. | Fotografie (detail): © picture alliance/IMAGNO Austrian

Léto 1936. Exiloví autoři píšící německy tráví několik týdnů předtím, než se rozpoutá peklo druhé světové války a oni se rozptýlí do celého světa v belgických lázních Ostende u Severního moře. Neobyčejná setkání – a látka na bestseller.

Německy píšící literáti, které v letech 1933 až 1945 pronásledovali národní socialisté, procestovali Evropu křížem krážem. Místa, která se jim stala útočištěm, zachytili v bezpočtu knih. Vedle Curychu, Amsterdamu a Londýna se exiloví spisovatelé nejčastěji uchylovali do Paříže, Marseille a Nice. Vesnice Sanary-sur-Mer na Azurovém pobřeží platila dokonce za „hlavní město exilu“.

Až do chvíle, kdy se v roce 2014 ocitl na německém knižním trhu bestseller Volkera Weidermanna Ostende. 1936, Sommer der Freundschaft. Vedoucí kulturní rubriky Frankfurter Allgemeine Sonntagszeitung v něm připomíná setkání prominentních exilových autorů: v roce 1936, tři roky poté, co se Hitler chopil moci, strávili v Ostende německy píšící autoři Stefan Zweig, Joseph Roth, Egon Erwin Kisch, Irmgard Keun, Hermann Kesten, Ernst Toller a Arthur Koestler několik týdnů předtím, než se rozjeli do celého světa.

Koláž z představ a pramenů

Stejně jako belgický novinář Mark Schaevers, který o setkání literátů publikoval roku 2001 téměř identicky pojmenovanou studii ve vlámštině, nechává i Weidermann znovuožít dávno zesnulé letní hosty. Jeho koláž sestavená z literárních obrazů a citátů z biografií, dopisů a zápisků exulantů působí naprosto bezprostředně. Po několika stranách získává čtenář dojem, že smí na vlastní uši naslouchat rozpravám přátel o Německu a světě.

A proč Ostende? Irmgard Keun – mladá, ještě začátkem 30. let 20. století v Německu vysoce ceněná autorka – utekla do tohoto městečka v dubnu 1936. Věděla, že se tam „dá žít laciněji než v Holandsku,“ jak později napsala ve své knize Bilder und Gedichte aus der Emigration. Bylo jí jedenatřicet let a, jak zažertovala v jednom z dopisů rodičům, byla v kruhu exulantů „jedinou Árijkou“. Její dva romány pro ženy svedly Kurta Tucholského roku 1932 k rozverné lichotce: „vida, spisovatelka, která má smysl pro humor!“ Národní socialisté zakázali její knihy hned v roce 1933 jako „pro lid škodlivé“. Tato skutečnost spojovala autorku z Kolína nad Rýnem s jejími kolegy muži, kteří Německo opustili již mnohem dříve a nyní přicestovali zvědaví na její trefnou reportáž o Německu „plném obluzených maloměšťáků, vrahů s rybíma očima z řad gestapa“ a „vojenských defilé, stranických sjezdů a hajlování“.

Ostende – Zweigovo vytoužené město

Stejně jako spisovatel a novinář Hermann Kesten, někdejší redaktor kolínského nakladatelství Kiepenheuer-Verlag (toho času pracující pro amsterdamské exilové nakladatelství Allert de Lange, díky čemuž dobře znal všechny autory, kteří byli nuceni emigrovat), trávil již několikáté léto v Ostende i pražský novinář a spisovatel Egon Erwin Kisch. „Zuřivý reportér“ neznající zábran, jak se mu přezývalo podle jedné z jeho nejznámějších knih, emigroval roku 1934 do Paříže. Prázdniny využil Kisch k napsání knihy o svých dobrodružstvích v Austrálii. Ke komunistům z řad Židů náležel rakousko-uherský spisovatel Arthur Koestler, který záhy odešel do Španělska jako válečný reportér, aby se později stal jedním z nejostřejších kritiků komunismu. Do Ostende přijel také Willi Münzenberg, za časů Výmarské republiky vlivný vydavatel německého komunistického tisku.

Pro Stefana Zweiga – citlivého, v té době již proslulého autora novel – bylo Ostende vytouženým městem. Rodilý Vídeňan zde roku 1914 strávil inspirativní letní dovolenou, než ho první světová válka znenadání přinutila odcestovat. V roce 1936 se do města opět vrátil doprovázen svou sekretářkou Lotte Altmannovou, s níž se nedlouho poté oženil. Opustil Vídeň a Salcburk, aby nalezl nový domov v Londýně. Kolegové mu zazlívali, že až do tohoto okamžiku, kdy již nebylo možno zabránit „arizaci“ nakladatelství Insel-Verlag, stále publikoval v Německu. Výtky přicházely zejména ze strany rakouského spisovatele a novináře Josepha Rotha, jehož do Ostende pozval Zweig. Oba židovské autory pocházející z někdejšího Rakouského císařství spojovalo již řadu let hluboké přátelství. Zweig pravidelně pomáhal svému o 13 let mladšímu kolegovi, jemuž se chronicky nedostávalo peněz, a stejně jako Rothovy rady na poli literatury oceňoval i jeho sžíravou kritiku.

„Amour fou“ mezi Rothem a Keun

Okamžitě poté, co se Hitler chopil roku 1933 moci, uprchl Joseph Roth do Paříže. Prozíravý romanopisec, vynikající stylista a famózní korespondent Frankfurter Zeitung pracoval v Ostende, jak už bývalo – zejména kvůli zálohám – jeho zvykem, na několika textech zároveň. A holdoval své závislosti na alkoholu, která se na něm již viditelně podepsala. Důvtipně dštící oheň a síru na rodné Rakousko, jež se nepostavilo nacistům, pracoval ve stejné kavárně, ve které se ze své nenávisti k národně-socialistickému Německu vypisovala i Irmgard Keun. Mezi Rothem a Keun vznikl milostný vztah, který trval dva roky.

„Oba nasávali jako mech u potoka,“ komentoval Ernst Toller toto spojení. Hvězdný dramatik Výmarské republiky, přinucený opustit německá jeviště, a jeho mladičká žena, herečka Christiane Grauthoff, stále ještě doufali ve zlepšení situace a pokoušeli se v Ostende načerpat chuť do života při hovorech s podobně smýšlejícími přáteli či při koupání v moři s Irmgard Keun a Giselou Kisch. Údajně v reakci na zprávu o Tollerově sebevraždě v newyorkské emigraci o tři roky později utrpěl Roth v Paříži kolaps, který skončil smrtí. A ani Zweig to ve svém pozdějším brazilském útočišti nevydržel dlouho – v roce 1942 si spolu s Lotte vzal život.

V červenci roku 1936 však uprchlíci ještě seděli společně u aperitivu pod oblohou klenoucí se nad Severním mořem. Bylo to ono léto, kdy začala občanská válka ve Španělsku, v Moskvě se konaly první zinscenované procesy a v Řecku byla vyhlášena diktatura. Německo si v té době zatím nasazovalo v souvislosti s letními olympijskými hrami groteskní a prolhané propagandistické mimikry a nakrátko před hosty z celého světa tajilo pronásledování Židů. Nacistický teror, válku a poválečně období přežili pouze Irmgard Keun, Arthur Koestler a Hermann Kesten. Ten zemřel roku 1996 ve věku 96 let jako poslední svědek exilové společnosti v Ostende.