Německá dochvilnost
Roztaktování života

Bez dochvilnosti si lze život ve střední Evropě představit stále jen těžko. Diktát hodin je přitom pozůstatkem industrializace a pro moderní zkoumání času představuje vlastně už jen dosluhující model.

Dva lidé se chtějí setkat. Domluví se na určitý čas, řekněme na 14 hodin. Osoba A dorazí na místo pět minut před smluveným časem, objedná si kávu a začne si listovat v časopise. Osoba B pak ke stolu, u kterého se osoba A už pohodlně uvelebila, přijde trochu zadýchaná až ve 14:15 hodin. Osoba B se omluví za zpoždění. Prý jí do toho vlezl důležitý telefonát, zrovna chvilku předtím, než chtěla vyjít. Obě osoby se usmívají, všechno je dobré.

Jste-li Středoevropan nebo Němec, pak vám tato scéna připadá jako jakýsi přírodní zákon. Člověk si na určitý čas domluví schůzku, snaží se přijít včas a omluví se, když se zpozdí.

Vynález dochvilnosti

Ve skutečnosti je v podstatě všechno v tomto rámci velice komplexní kulturní konstrukt. Téměř nic ve způsobu, jakým se domluvení lidé setkávají, není samozřejmé. Téměř všechno je naučené. A k naučenému chování patří především dochvilnost. „Dochvilnost je proti lidské přirozenosti ve vnímání času,“ říká Karlheinz Geißler, emeritní profesor hospodářské pedagogiky a jeden z nejčastěji citovaných německých expertů na kulturní historii vnímání času. „Člověk se nerodí v přesně stanovený čas, neumírá v přesně stanovený čas, ale musí být v přesně stanovený čas udělán.“ Dochvilnost je podle Geißlera v podstatě vynález 19. století. Teprve ve věku průmyslové revoluce umožnila masová výroba hodinových strojů stanovovat časové okamžiky s obecnou platností. Respektování času tak začalo získávat stále větší společenskou relevanci.

Život podle strojově odměřovaného času se stal ctností, dochvilnost jedním z nejdůležitějších charakteristických znaků takzvaného nového, moderního člověka. „Nový člověk měl být objektivizován, kvantifikován a – řečeno jazykem hodin a strojů – nově definován. Jeho život a jeho čas měly být především uvedeny do souladu s hodinami, s požadavky časového plánu a efektivnosti,“ píše americký sociolog Jeremy Rifkin ve svém klasickém díle Time Wars. The Primary Conflict in Human History.Před vynalezením hodin bylo takřka nemožné časově přesně koordinovat aktivity lidí. Pro rozvoj průmyslu to však bylo bezpodmínečně nutné. Dochvilnost se stala velkolepě koncipovaným výchovným úkolem pro formující se industriální společnost.

Odprogramování společnosti

Ve střední Evropě, speciálně v Německu, život podle strojově odměřovaného času evidentně velmi dobře fungoval – to se stále ještě považuje za fakt. Jak vysoce umělá však ta často citovaná německá dochvilnost vlastně je, se ukazuje na obrovských rozdílech v tom, jak je život koordinován se strojově odměřovaným časem v jiných kulturách. Kdo si v kultuře, která je mu cizí, domluví schůzku, musí se často učit nově vnímat dochvilnost. Kdy lze s domluvenou schůzkou počítat, pokud s ní lze vůbec počítat? Jak velký význam je připisován tomu, když někdo přijde příliš pozdě? Jaký druh omluvy lze očekávat a jaká omluva se považuje za přijatelnou? Nebo může dokonce působit nezdvořile, když člověk přijde na schůzku přesně ve smluvený čas?

A dokonce i naše zdánlivě tak konzistentní středoevropské vnímání dochvilnosti dostává trhliny. Dříve bylo ve středoevropském kulturním prostoru dlouhou dobu jen obtížně představitelné, že někdo může něco závazně slíbit, aniž by přitom byl dochvilný a přesně dodržoval domluvené termíny. Dnes je to v podstatě přesně naopak. „Můžeme něco myslet závazně, a přesto být nedochvilní – pokud zatelefonujeme,“ tvrdí Geißler. Také v jiných oblastech stále méně lidí řídí svůj život podle hodin. Prosazuje se televizní vysílání na vyžádání, tedy podle vlastního výběru, bez ohledu na program, novinové články si lze kdykoli přečíst na internetu, rozhlasové pořady si lze dodatečně poslechnout jako Podcast. „Do budoucna naši společnost postupně odprogramujeme,“ předpovídá badatel Geißler.

Rytmus místo taktu

Působí to skoro tak, jako by se naplňovalo cosi, co nám už léta naznačují různé příručky s dobře míněnými radami: Musíme zpomalit, postavit se proti diktátu hodin, které nám uměle roztaktovávají život. Takt, definovaný jako opakovaní bez odchylky, by měl být znovu nahrazen rytmem, tedy opakováním s odchylkou.

Ve skutečnosti jsou totiž všechny živé bytosti časově strukturované podle rytmů. Biologové zjistili, že v každé buňce tikají hodiny – biologické hodiny takzvaného cirkadiánního rytmu, které řídí celé naše bytí. Určují, kdy se probudíme, kdy se unavíme, podle kterého cyklu pracují naše orgány. „Tyto biologické hodiny řídí fyziologii, chování a prožívání. Všechny tyto vnitřní hodiny se přitom řídí slunečním světlem, takže nás v souhlasném taktu provádějí dnem a nocí,“ vysvětluje badatel a psycholog Marc Wittmann z Freiburgu, který se zabývá zkoumáním času. Biologické hodiny sice nedokážeme vnímat přímo, ale můžeme a měli bychom brát vážně signály svého těla. Kdy je moje výkonnost nejvyšší? Kdy by bylo lepší udělat si přestávku?

„Máme dnes velkou šanci žít zase víc podle našeho vlastního, přirozeného času než podle hodin,“ říká badatel Geißler. Nehledě na to, že samotná německá přesnost je dnes spíš už jen klišé, které jen vzdáleně odpovídá skutečnosti – pokud vůbec. „Když se na to podíváme důkladněji, je německá dochvilnost vlastně jen efektem proorganizovanosti času do nejmenších detailů,“ domnívá se Geißler. „To však ještě neznamená, že díky tomu také vždycky dokážeme být dochvilní.“