Studentský Oscar pro Ilkera Çataka „Filmoví bohové byli na naší straně“

Ilker Çatak (čtvrtý zleva) a jeho tým při udělování ocenění Student Academy Awards 2015
Foto: Ilker Çatak

Cena Maxe Ophülse, ocenění First Steps Award a v poslední době dokonce zlatý Studentský Oscar – více než deset ocenění už sklidil režisér Ilker Çatak z Hamburg Media School za svůj absolventský film Sadakat (2014). Po posledním ocenění v Los Angeles se tento režisér, narozený v roce 1984, vydal přímo do Japonska. Na pozvání Goethe-Institutu v Ósace se tam zúčastnil diskuse v rámci festivalu Shorts-Shorts a filmové projekce v Kjótu a vedl workshop se školáky. V interview vypráví o práci na svém filmu, ověnčeném mnoha cenami, o svých zkušenostech z Hollywoodu a o svých plánech do budoucna. 

Pane Çataku, blahopřeji vám k získání Studentského Oscara! Právě jste přijel z Los Angeles. Co jste tam zažil? Probíhá předávání Studentských Oscarů v podobném duchu jako předávání tradičních filmových Oscarů, které se koná v únoru?

Děkuji mnohokrát! Ceremoniál, při kterém se předávají Studentští Oscaři, je rozhodně menší a na rozdíl od tradičních Oscarů neprobíhá tak, že by bylo pět nominovaných, z nichž jeden vyhraje. Udělují se postupně bronzová, stříbrná a zlatá ocenění – to je tedy poměrně tradiční, zakořeněné, jako by Akademie řekla: „Studenti, dostali jste se až sem, ale zůstaňte pěkně nohama na zemi.“ Celý týden předtím jsme se účastnili různých akcí, které organizovala Akademie. Filmovou akademii tvoří 6.500 až 7.000 členů. S některými z nich jsme se seznámili. Už od začátku jsme sice tak nějak tušili, že bychom mohli získat zlato, ale všichni tam zachovávali kamennou tvář, takže jsme až do konce nevěděli nic určitého. Konalo se tam několik panelových diskusí, které přinesly trochu vystřízlivění. Nefunguje to tak, že tam prostě přijdeš a všichni se kvůli tvému scénáři přetrhnou. A na rozdíl od Německa se tam ani nedostaneš do přímého kontaktu s odpovídajícími osobami, ale musíš spolupracovat s celou sítí prostředníků. O této části filmového byznysu jsme debatovali celý den. Potom se konala setkání s tvůrčími pracovníky – s jednou producentkou, s režisérem, scenáristou a maskérkou – to bylo velice zajímavé. Vůbec nejlepší byla ale výměna názorů s ostatními filmaři a seznámení s lidmi, kteří stojí za všemi těmi pracemi.

Film Sadakat podává velmi realistický obraz demokratického hnutí v Turecku. Měl jste údajně několik konceptů scénáře. Jak vypadaly ty ostatní koncepty a proč jste se nakonec rozhodl pro tento příběh?

Proč jsme se nakonec shodli na tomto konceptu, je vlastně jasné: Jednak je napínavý, jednak to byl koncept, v rámci kterého má každá postava své opodstatnění a jednání každé postavy je pochopitelné. Chápeme, proč Asli ukrývá aktivistu. Chápeme, proč jde aktivista do ulic. Chápeme ale také to, proč manžel aktivistu zradí. Přesně tyto věci z toho podle mě dělají dobrý příběh. Když chápeme jednání postav, ale vlastně přesně nevíme, kdo je v právu a kdo ne. To jsou morální dilemata – a ve skutečném životě je to stejné. Neexistuje prostě jen černá a bílá. 
 


Jaké bylo natáčení v Turecku? Dostali jste se přímo doprostřed demonstrací – měli jste vůbec oficiální povolení k natáčení?

Povolení k natáčení filmu jsme samozřejmě měli. Ale ne k natáčení demonstrací. To byla úplná náhoda. Po prezidentských volbách, kdy lidé vyšli do ulic, jsme se náhodou ocitli uprostřed dění. Demonstrace jsme tedy nijak neinscenovali, jen jsme spontánně využili situace. A ano, filmoví bohové stáli při tomto natáčení na naší straně. Vyskytly se tam zhruba dva momenty, kdy na nás přišli úředníci. To pro nás byla trochu napjatá situace, protože jsme si nebyli jistí, jestli tam smíme natáčet. Koneckonců je to země, která má i nadále nejvíce vězněných novinářů na světě. Ale nakonec to všechno dobře dopadlo.

Jak vás napadlo samotné téma filmu? Máte k němu nějaký osobní vztah?

Když takzvané „arabské jaro“ přišlo najednou do míst, kde jsem chodil do školy a kde mám rodinu, získal jsem na to úplně jiný náhled. Najednou jsem úplně jinak pociťoval to, co se odehrávalo i v jiných zemích. To byl rok 2013. Tehdy jsem umisťoval hodně věcí na sociální sítě a chodil jsem v Německu na demonstrace. Pak mi ale napsali moji známí, že prý té situaci nerozumím, že oni by potřebovali stabilitu, a dodávali: „Tobě se přece v Německu daří dobře!“ To bolelo, když jsem něco takového slyšel. Na druhou stranu tím u mě vznikla potřeba něco dělat a z této potřeby pak vznikl tento film.

Právě jste řekl: „To bolelo.“ – To znamená, že se sám jasně identifikujete s oběma kulturami a zeměmi?

Ano, mám velké štěstí, že jsem Němec i Turek zároveň. A skutečně si myslím, že je to velké štěstí mít obě tyto identity. Do Turecka jsme odešli, když mi bylo dvanáct. Prvních šest měsíců, to byl učiněný horor – nový byt, nová škola. Najednou jsem musel nosit školní uniformu a kravatu. Byli jsme drzí fakani z Německa, nosili jsme obří pytlovité kalhoty a poslouchali rap. Tam mě srovnali do latě. Když jsem se pak po osmi letech vrátil do Německa, stýskalo se mi po Istanbulu. Vrátil jsem se zpátky do Německa a kolem šesté večer už na ulici nikdo nebyl. Připadalo mi to jako vesnice.   

Téma „kulturní identity“ je i tématem dvou vašich dřívějších prací – dokumentárního filmu Mehrzahl Heimat (2007) a krátkého filmu Ayda (2008).

Dokument Mehrzahl Heimat (Množné číslo vlast) vznikl během mého prvního studia. Tehdy jsem se ptal, proč se vlastně nepoužívá množné číslo od slova „Heimat“, tedy „vlast“. A vydal jsem se po stopách své vlastní rodiny – od první generace, která přišla do Německa v roce 1960, přes jejich děti a děti jejich dětí, až po generaci, která do Německa přichází právě teď – ne za prací, ale čistě kvůli změně prostředí. V souvislosti s uprchlickou krizí se situace změnila, ale počty přistěhovalců se po roce 2000 vlastně neustále snižovaly. Do Německa přicházelo méně lidí, než kolik se jich z Německa vracelo do své vlasti. To je fakt, o kterém se příliš často nemluví. Moje další práce, Ayda, je naproti tomu surrealistický černobílý film. Vypráví o ženě, která si každé ráno kupuje půlku chleba a pak si v pekařství sedne a čeká, kdo si koupí tu druhou půlku. Pak ty lidi sleduje a maluje jejich portréty. Je to trochu bláznivý příběh.

Mohl byste říct, jestli se jedná o ústřední téma vaší tvorby, anebo jestli to platí pouze pro tyto dva filmy?

Já si prostě myslím, že když chceš být dobrý filmař nebo dobrý umělec, musíš do toho vložit hodně osobního. Mým nejupřímnějším filmem byl v této souvislosti pravděpodobně film Als Namibia eine Stadt war (Když byla Namibie městem, 2010) (2010), ve kterém účinkoval můj otec. Tento film má zcela specifický humor a také je ve svých zredukovaných prostředcích velmi precizní. Vyrobili jsme ho tehdy za 200 eur a pak jsme s ním cestovali po světě. Jeden filmový kritik viděl tento film na jednom festivalu a byl tak nadšený, že mého otce zařadil do svého seznamu deseti nejlepších herců roku 2010 – na kterém byl mimo jiné zastoupen i Robert DeNiro. Takže máme skrytý herecký talent přímo ve vlastní rodině. To se mi na filmování líbí – že zostřuje můj pohled na okolní prostředí, na to, co se kolem mě děje.

Jak jste se vlastně dostal k filmování?

Po maturitě jsem nejdřív studoval podnikovou ekonomii, ale upřímně řečeno, moc mě to nebavilo, a tak jsem šel na pracovní úřad. Pán na pracovním úřadu se mě zeptal: „Co máš v životě nejradši? Jaké máš záliby?“ A já jsem odpověděl: „Chodím rád do kina.“ A on mi řekl: „Tak si najdi něco v tom oboru!“ Pak jsme společně zapátrali na internetu a o týden později už jsem měl svou první práci. S Johannesem Dunkerem, mým dobrým přítelem, jsem pak dělal své první vlastní krůčky v oboru. Eskimofrosch (2005), náš vůbec první krátký film, získal hned jedno ocenění. Ten film jsme natočili v Istanbulu, na trajektu. První natáčecí den se odehrál na trajektu. A o deset let později se kruh uzavřel filmem Sadakat. Náš první natáčecí den se opět odehrával na trajektu. Jak se později ukázalo, bylo to dobré znamení.

Scéna z trajektu, balkon – to jsou také příklady klidných momentů ve filmu Sadakat, kdy dojde k přerušení děje. Jak při své práci postupujete?

Změna temporytmu je důležitá. Hrál jsem dlouhou dobu na perkuse a u svých filmů si vždycky odťukávám tempo. Rytmus je ve filmu nesmírně důležitý. Ostatně i v inscenacích. Christian Petzold kdysi v jedné panelové diskusi řekl: „Existují tři druhy filmařů – lyrik, hudebník a malíř.“ A já si myslím, že jsem hudebník. 

Jaké jsou vaše další projekty? Plánujete stěhování do Hollywoodu?

Lennart Ruff, který vyhrál v minulém roce, točí svůj první film skutečně právě v Hollywoodu. Ale já mám momentálně ještě několik projektů v Německu – zfilmování dvou románů o mladých lidech, které shodou okolností získaly ve stejném roce literární ocenění, a pak film, ke kterému sám píšu scénář. Přišly ještě další nabídky a je fajn to zažívat, ale člověk musí být i opatrný. Je to jako v dobrém dialogu: Ve výsledku nejsou důležitá slova, která byla řečena, ale ta, která řečena nebyla.

Do budoucna je pro mě každopádně důležité najít dobré lidi, najít spřízněné duše, se kterými budu moct své projekty realizovat. Jsem šťastný, že znám lidi, jako je Georg Lippert, Florian Mag a Alexandra Staib, kteří tvořili jádro týmu pracujícího na filmu Sadakat, a rád bych s nimi zase na něčem spolupracoval. Pro vyprávění dobrého příběhu je nejdůležitější spolupracovat s lidmi, kteří jsou naladění na stejnou vlnovou délku.