TOP 10 Nejlepší němečtí fotografové architektury

Architekturfotografie von HG Esch
Architekturfotografie von HG Esch | Foto: HG Esch

Kritika a fotografie architektury patří neodmyslitelně k sobě – a přece jsou od základu jiné. Jedna popisuje prostor, budovu či město pomocí slov. Druhá zachycuje světlo, které z architektury vychází: jako střízlivý dokument, neúplatný komentář, empatická či poeticky entuziastická výpověď. Kritikovi architektury Falku Jaegerovi se při práci stává fotograf architektury alter egem. Vybral z tohoto cechu ty nejlepší a spolu s jejich různými přístupy k práci a obrazovými způsoby vyjadřování je představuje v krátkých portrétech.

Nacvakat pár domů přece nemůže byt nijak složité, mohli bychom si pomyslet. Nikam neutečou a spolu s fotografem si trpělivě počkají na to správné světlo. Jenže čekání bývá někdy marné, podmínky často nelze pohodlně ovládnout tak jako v ateliéru. Je tedy jasné, že i při focení architektury jsou rozhodně zapotřebí cit pro motiv, správný okamžik, kongeniální pohled a fantazie. Ukazují to práce deseti vybraných fotografů, kteří nás stále znovu překvapují novými perspektivami, atmosférou, neotřelými účinky a efekty.

Fotografie architektury je navíc zcela svébytné pole. Na rozdíl od módy, automobilů či potravin nejde o to, objekt za účelem co nejvyššího prodeje vhodně zinscenovat. Domy jsou již prodané. Většinou jde o architekty, kteří si nechávají na zakázku zdokumentovat svoje dílo a kteří mají často zcela konkrétní představu o tom, jak má budova působit a jak se na ni má nahlížet. Někdy je to však teprve fotograf, který z nenápadné stavby učiní hvězdu, který ji svou fotografií povýší na ikonu. Někteří architekti přivedli své stavební dílo na svět jako dítě a nyní přenechávají svému okolí, tedy mezi jinými i fotografovi, aby ho vnímal a interpretoval.

Skutečnost, že domy bývají zpravidla fotografovány bez uživatelů, tedy bez lidí, je jen těžko vysvětlitelný fenomén, zvlášť když architekti při renderování, tzn. počítačovém vytváření obrazu navrhovaných staveb, obvykle lidi zachycují. Možná je liduprázdnost typických fotografií architektury vysvětlitelná tím, že fotografův úkol, totiž fotografická inscenace stavby, připomíná kompozici zátiší. Živé bytosti jsou pak vnímány rušivě. Pokud existuje možnost volby, upřednostňuje i většina architektů právě fotografii bez lidí. Moderní architektura již od svých počátků zkraje 20. století prahne po jasných, jednoduchých formách, po abstrakci. Lidé namísto toho vnášejí do nasnímané stavby nelad a život. Leckterý elitářský architekt něco podobné nesnese – což zpochybňuje oprávněnost jeho existence, ale to už je jiný příběh.

Dokumentace architektury, pokus o ocenění architektovy práce, o její co nejpůvodnější zachycení a zhmotnění pro diváka je důležitým úkolem architektonické fotografie. Teorie architektury hovoří o tvůrčí rovině, o topologicky, fyzicky přítomné architektuře. Tato rovina je pro většinu fotografů architektury každodenním chlebem. Osová souměrnost, pakliže ji objekt vykazuje, patří k povinnému programu. Ke slovu však přicházejí i další úhly pohledu, stejně jako snaha o eliminaci zkreslených perspektiv a čekání na optimální světlo. Není náhodou, že někteří fotografové architektury prošli školou fotografa Dietera Leistnera v Mohuči anebo odbornou vysokou školu v Dortmundu. Tento fotograf dovedl postup pečlivé geometrické kompozice vyzařující harmonii a rovnováhu k dokonalosti. Tímto způsobem vznikají snímky hovořící nesmírnou naléhavostí a precizností, u nichž lze dokonce někdy pozorovat efekt určitého oddělení idealizovaného pohledu od skutečnosti.

Pak je zde ovšem ještě rovina projevu, tedy architektura ovlivňovaná počasím, pohybem pozorovatele či dalšími aspekty recepce a takto vnímaná. Když Hans Georg Esch inscenuje panoramatické záběry čínských velkoměst, nečeká na den bez smogu, nýbrž reflektuje poezii schematických pohledů na město. Jiní fotografové na této rovině utvářejí komponované fotografické eseje a nezachycují primárně stavbu, ale náladu architektury takové, jaká je.

Třetí úroveň, obraz, je subjektivně prožitá skutečnost architektonické formy a jejího projevu. Vzniká v hlavě pozorovatele. Na této rovině pracuje Friederike von Rauch, pro niž je architektura surovinou, z níž lze vytvářet vjemy a sny.

Subjekt lze tudíž uchopit různými způsoby – velmi odlišnými rukopisy, jak je vidět právě na práci deseti nejlepších fotografů architektury.

Zooey Braun

  • Porträt Zooey Braun Foto: Laura Korn
  • Architectural photography by Zooey Braun Photo: Zooey Braun
  • Architectural photography by Zooey Braun Photo: Zooey Braun
  • Architectural photography by Zooey Braun Photo: Zooey Braun
  • Architectural photography by Zooey Braun Photo: Zooey Braun
  • Architectural photography by Zooey Braun Photo: Zooey Braun
  • Architectural photography by Zooey Braun Photo: Zooey Braun
  • Architectural photography by Zooey Braun Photo: Zooey Braun
  • Architectural photography by Zooey Braun Photo: Zooey Braun
  • Architectural photography by Zooey Braun Photo: Zooey Braun
  • Architectural photography by Zooey Braun Photo: Zooey Braun


Když se Zooey Braun, narozený v roce 1966 v Braunschweigu, rozhodoval, které povolání si zvolí, přijal spíše náhodou místo asistenta u rodinného přítele-fotografa. A zalíbilo se mu to. Chtěl fotografovat lidi, vytvářet obrazové reportáže, zkrátka vše, jenom ne architekturu. Jeho rodiče i prarodiče totiž byli architekti, což se trvale promítalo do plánů rodinných dovolených a spíš mu nahánělo hrůzu, ačkoli ho to zřejmě zároveň vybavilo „architektonickýma očima“.Ať už to bylo opět dílo náhody, či osudu, Braun se každopádně při studiu fotografického designu v Dortmundu setkal s renomovanými fotografy architektury Dieterem Leistnerem a později Jörgem Hempelem, u něhož získal diplom. Od této chvíle již nejsou předmětem jeho portrétů lidé, ale domy.

Nápadným rysem jeho fotografií jsou klid a nevzrušenost: Braun se vyhýbá dynamice a dramatu, usiluje o rovnováhu obrazových výřezů, vědomě volí záběry polocelku s cílem redukovat předměty a současně vyzdvihovat části celku a odhalovat jim vlastní kompoziční postupy. Vznikají velmi naléhavé snímky, zachycené kontemplativní, mnohdy melancholickou optikou, jíž vévodí poklid.

Marcus Bredt

  • Portrait Marcus Bredt Photo: Katrin Lütge
  • Architectural photography by Marcus Bredt Photo: Marcus Bredt
  • Architectural photography by Marcus Bredt Photo: Marcus Bredt
  • Architectural photography by Marcus Bredt Photo: Marcus Bredt
  • Architectural photography by Marcus Bredt Photo: Marcus Bredt
  • Architectural photography by Marcus Bredt Photo: Marcus Bredt
  • Architectural photography by Marcus Bredt Photo: Marcus Bredt
  • Architectural photography by Marcus Bredt Photo: Marcus Bredt
  • Architectural photography by Marcus Bredt Photo: Marcus Bredt
  • Architectural photography by Marcus Bredt Photo: Marcus Bredt
  • Architectural photography by Marcus Bredt Photo: Marcus Bredt
„Líbí se mi, že stavby nečinně stojí a nejsou náladové…,“ vysvětluje Marcus Bredt, ročník 1968, svou náklonnost k architektuře. Počáteční konfrontace s expresivním stavitelstvím Daniela Libeskinda ho přivedla k zájmu o souhru mezi stavbou a náladou, tedy jejím okolím a všedním dnem. Tak vedle idealizujících portrétů staveb na zakázku neustále vznikají i konfliktnější estetizující snímky reality. V portrétech měst Baku, Kyjeva a Bukurešti, Brasílie, Bela Horizonte a Manausu jsou představované stavby, v těchto případech nové fotbalové stadiony, ztvárňovány v relaci se svým okolím. Do obrazů pronikají lidé, kolemjdoucí, zaměstnanci, sportovci, kteří pro sebe využívají místo stvořené architektem – jako svůj svět, do něhož architekt zasáhl: v lepším případě vnášeje do něj řád, pomoc, nabídku.Zájem Marcuse Bredta platí i proměnlivým projevům architektury: dramatickým povětrnostním podmínkám, barevným přechodům náladových světel. A vypráví příběhy stavitelství, konstruktérů, dělníků na stavbě, spolupracovníků, bez nichž by stavby nemohly vzniknout ani existovat.

HG Esch

  • Porträt HG Esch Foto: Ece Günden
  • Architectural photography by HG Esch Foto: HG Esch
  • Architectural photography by HG Esch Foto: HG Esch
  • Architectural photography by HG Esch Foto: HG Esch
  • Architectural photography by HG Esch Foto: HG Esch
  • Architectural photography by HG Esch Foto: HG Esch
  • Architectural photography by HG Esch Foto: HG Esch
  • Architectural photography by HG Esch Foto: HG Esch
  • Architectural photography by HG Esch Foto: HG Esch
  • Architectural photography by HG Esch Foto: HG Esch
  • Architectural photography by HG Esch Foto: HG Esch
Hans-Georg Esch, ročník 1964, sice žije v poklidném Hennefu u Bonnu, nicméně jako fotograf architektury je činný po celém světě. Spektrum jeho práce sahá od románských kostelů, vil a mostů Kolína nad Rýnem až po kancelářskou věž v Sydney. V poslední době ho zajímají a fascinují velké dimenze lidského stavitelství, na které naráží zejména v mimoevropských takzvaných megaměstech. Dubajské mrakodrapy vykukující ze záplavy mračen, Šanghaj schematicky se nořící ze smogu jako kulisy z filmu o konci světa či aglomerace Hongkong s výškovými budovami šplhajícími až vysoko do hor. Esch dnes již pracuje s novými technickými možnostmi, aby mohl ve svých dokumentárních obrazech megaměst lépe zachytit tuto veličinu. Z panoramatických záběrů čínských milionových měst v jejich neuvěřitelném měřítku čiší fascinace i sklíčenost, fotografie provokují k údivu a úzkostnému rozechvění zároveň. Tyto prožitky přibližují nákladné výstavy a velkoformátové fotosvazky, která Esch realizuje s velkým nasazením.

Brigida González

  • Portrait Brigida González Foto: Sandra Schuck
  • Architectural photography by Brigida González Foto: Brigida González
  • Architectural photography by Brigida González Foto: Brigida González
  • Architectural photography by Brigida González Foto: Brigida González
  • Architectural photography by Brigida González Foto: Brigida González
  • Architectural photography by Brigida González Foto: Brigida González
  • Architectural photography by Brigida González Foto: Brigida González
  • Architectural photography by Brigida González Foto: Brigida González
  • Architectural photography by Brigida González Foto: Brigida González
  • Architectural photography by Brigida González Foto: Brigida González
  • Architectural photography by Brigida González Foto: Brigida González
Po klasickém fotografickém vzdělání se Brigida González, narozená v roce 1969 ve Stuttgartu, nejdřív uplatnila jako kameramanka u filmu. Zcela bez vlivu práce s tímto mobilním médiem pro její dnešní činnost zaměřenou na nemovitost nezůstala – sekvence tu a tam spoutává na skutečném filmovém materiálu. Anebo zde máme snímek Muzea Mercedes-Benz nafocený za jízdy či fotku vnitřní haly pořízenou otočnou kamerou.Ke slovu však přicházejí i emoce a dynamika snímků. González reaguje na motivy rozhodně subjektivně a vstupuje s nimi do osobní interakce. Na jejích fotografiích lze proto někdy objevit nové, dosud nikdy neviděné části či perspektivy vyvěrající z nekonvenční interpretace nalezených artefaktů. Světlo jako utvářející faktor plní u Brigidy González rozhodující roli. Nevinná modrá obloha spíše není žádoucí, pakliže jde o to, podtrhnout charakter stavby, naaranžovat ji, a to někdy až s efektem podobným science-fiction. Od zadavatelů očekává Brigida González právě tuto svobodu přístupu.

Roland Halbe

  • Portrait Roland Halbe Foto: Roland Halbe
  • Architectural photography by Roland Halbe Foto: Roland Halbe
  • Architectural photography by Roland Halbe Foto: Roland Halbe
  • Architectural photography by Roland Halbe Foto: Roland Halbe
  • Architectural photography by Roland Halbe Foto: Roland Halbe
  • Architectural photography by Roland Halbe Foto: Roland Halbe
  • Architectural photography by Roland Halbe Foto: Roland Halbe
  • Architectural photography by Roland Halbe Foto: Roland Halbe
  • Architectural photography by Roland Halbe Foto: Roland Halbe
  • Architectural photography by Roland Halbe Foto: Roland Halbe
  • Architectural photography by Roland Halbe Foto: Roland Halbe
Narodil se v roce 1963 v Karlsruhe a vystudoval fotografii na Istituto Europeo di Design v italském Cagliari. Již na začátku svého působení se přeorientoval na dokumentární fotografii architektury, téměř vždy na zakázku architektů. Souhra se staviteli je esenciální součástí jeho pracovního postupu, a to jak při zahájení projektu, tak při analýze myšlenkového světa architekta či při zpětné percepci jeho záměrů, které se mají promítnout do obrazu. Při spolupráci s těmi nejslavnějšími mezinárodními architekty a inženýry se pohybuje po Německu, po Evropě – se zaměřením na Španělsko – i v dalších koutech světa. V popředí jeho zájmu stojí mimo precizní, portrétové, „neuplatitelné“ zachycení stavby také detaily a efekty, které lze objevit všude, pakliže se jen pořádně podíváme. Jakmile přesný pohled a rámeček hledáčku vyříznou ze skutečnosti překvapivé perspektivy, začínající jako estetické artefakty žít svým vlastním životem, stanou se ze snímků izolovaných architektonických prvků autonomní umělecká díla hodná prezentace v galeriích.

Florian Holzherr

  • Portrait Florian Holzherr Foto: Eib Eibelshäuser
  • Architectural photography by Florian Holzherr Foto: Florian Holzherr
  • Architectural photography by Florian Holzherr Foto: Florian Holzherr
  • Architectural photography by Florian Holzherr Foto: Florian Holzherr
  • Architectural photography by Florian Holzherr Foto: Florian Holzherr
  • Architectural photography by Florian Holzherr Foto: Florian Holzherr
  • Architectural photography by Florian Holzherr Foto: Florian Holzherr
  • Architectural photography by Florian Holzherr Foto: Florian Holzherr
  • Architectural photography by Florian Holzherr Foto: Florian Holzherr
  • Architectural photography by Florian Holzherr Foto: Florian Holzherr
  • Architectural photography by Florian Holzherr Foto: Florian Holzherr
Ne nadarmo ho uchvátili umělci James Turrell a Donald Judd: tvůrci s afinitou k architektuře, kteří se odvážili nakročit od architektury k blízkému umění výtvarnému. Florian Holzherr se narodil v roce 1970 v Mnichově a vystudoval tamější odbornou akademii fotodesignu. Svoje tři zájmy – umění, architekturu a fotografii – se rozhodl spojit právě ve fotografii.Způsob, jakým fotografie pečlivě a v klidu realizuje, přirovnává spíše k řemeslu než k hyperkreativní umělecké činnosti. Jde mu o to, zachytit pregnantnost děl, podnítit imaginaci a tím učinit vytvořený prostor čitelným a prostorový zážitek uchopitelným. Módním způsobům vyjadřování se vyhýbá, protože „dokumentace architektury a umění je o to významnější, čím je starší, protože zobrazuje naši vybudovanou historii“. Ve své „německé metodě“ focení spatřuje v porovnání s „kýčovitě pestrou“ fotografií architektury v Americe „sušší, umírněnější“ způsob práce. Dostatečného uznání se mu však podle jeho zkušeností dostává i na druhé straně Atlantiku.

Werner Huthmacher

  • Portrait Werner Huthmacher Foto: Werner Huthmacher
  • Architectural photography by Werner Huthmacher Foto: Werner Huthmacher
  • Architectural photography by Werner Huthmacher Foto: Werner Huthmacher
  • Architectural photography by Werner Huthmacher Foto: Werner Huthmacher
  • Architectural photography by Werner Huthmacher Foto: Werner Huthmacher
  • Architectural photography by Werner Huthmacher Foto: Werner Huthmacher
  • Architectural photography by Werner Huthmacher Foto: Werner Huthmacher
  • Architectural photography by Werner Huthmacher Foto: Werner Huthmacher
  • Architectural photography by Werner Huthmacher Foto: Werner Huthmacher
  • Architectural photography by Werner Huthmacher Foto: Werner Huthmacher
  • Architectural photography by Werner Huthmacher Foto: Werner Huthmacher
Werner Huthmacher, žijící v Berlíně, se narodil v roce 1965 ve falckém Landau a studoval u Dietera Leistnera. V Německu patří k nejzaměstnanějším fotografům oslovovaným architekty a institucemi. Jeho díla jsou přítomna v příslušných odborných orgánech, ale rovněž ve velkých publikačních médiích. Huthmacherovi přitom nejde pouze o aseptickou dokumentaci stavitelského umění, o architektonický pohled podél osy souměrnosti. Mnohem spíš miluje sledování témat, vyprávění příběhů, inscenování sekvencí – například pro potřeby výstav.S podobným záměrem zasazuje do obrazu lidi – jako absolutní měřítko, ale také kvůli konfrontaci „mrtvé“ architektury se životem –, pro něž je architektura vlastně vytvářena. Někdy to mohou být i zvířata. Při jedné ze svých zakázek v rámci povinného skloubení architektury a umění (Kunst am Bau), konkrétně fotoinstalaci ve Spolkovém ministerstvu výživy, zemědělství a ochrany spotřebitele, nechal budovou pobíhat živá selata. Díky podobným uměleckým zásahům dvourozměrné fotopráce obohacuje o dimenzi času.

Stefan Müller

  • Portrait Stefan Müller Foto: Martin Muser
  • Architectural photography by Stefan Müller Foto: Stefan Müller
  • Architectural photography by Stefan Müller Foto: Stefan Müller
  • Architectural photography by Stefan Müller Foto: Stefan Müller
  • Architectural photography by Stefan Müller Foto: Stefan Müller
  • Architectural photography by Stefan Müller Foto: Stefan Müller
  • Architectural photography by Stefan Müller Foto: Stefan Müller
  • Architectural photography by Stefan Müller Foto: Stefan Müller
  • Architectural photography by Stefan Müller Foto: Stefan Müller
  • Architectural photography by Stefan Müller Foto: Stefan Müller
  • Architectural photography by Stefan Müller Foto: Stefan Müller
Stefan Josef Müller, narozený roku 1965 v Bonnu, se nejdřív pod vlivem architekta Oswalda Mathiase Ungerse upsal racionalizmu. Jeho díla fotografoval kongeniálním způsobem. V Itálii, domovině proudu razionalismo, se toulal po stopách malíře Giorgia de Chirica a jím založený směr Metafyzické malby (Pittura Metafisica) zachytil v obrazové řeči fotografie. Domy a ulice zobrazoval stejně jako de Chirico coby tvrdé, neživé kulisy.Těžištěm jeho další tvorby se logicky stali i Ungersovi pokračovatelé, potažmo fotografie formálně přísné architektury Maxe Dudlera, bratrů Ortnerových (architektonický ateliér Ortner & Ortner), otce a syna Kleihuesových (Kleihues + Kleihues) či bratrů Schulzových (Schulz und Schulz). Pečlivě geometricky vyvážené a zpracované obrazy se zpravidla prezentují bez lidí a tímto způsobem působí neobyčejně sugestivně.

V poslední době se přidávají jiné postoje a stylové směry: stavby architektů jako Barkow Leibinger či Roedig Schopp otevírají Stefanu Müllerovi jiné dveře a nové pohledy na zastavěný svět kolem nás.

Christian Richters

  • Portrait Christian Richters Foto: Hede Ziranka
  • Architectural photography by Christian Richters Foto: Christian Richters
  • Architectural photography by Christian Richters Foto: Christian Richters
  • Architectural photography by Christian Richters Foto: Christian Richters
  • Architectural photography by Christian Richters Foto: Christian Richters
  • Architectural photography by Christian Richters Foto: Christian Richters
  • Architectural photography by Christian Richters Foto: Christian Richters
  • Architectural photography by Christian Richters Foto: Christian Richters
  • Architectural photography by Christian Richters Foto: Christian Richters
  • Architectural photography by Christian Richters Foto: Christian Richters
  • Architectural photography by Christian Richters Foto: Christian Richters
Christian Richters se narodil v roce 1958 v západofalckém Münsteru. Diplom získal na škole Folkwang v Essenu v komunikačním designu. Již záhy se jako jeden z mála začal věnovat architektonické fotografii. Dnes působí víc než jeho kolegové ve všech částech zeměkoule, fotografuje pro mezinárodní média, ale také na zakázku pro mezinárodní hvězdné architekty, jako jsou Rem Koolhaas, Toyo Ito či UNStudio. Z Münsteru, kde bydlí, doprovázel rozmach holandské architektury a s ním spojené publicistické aktivity. Proto ho s renomovanými holandskými architekty pojí mnohostranné vtahy.Richters sice dodává ke každé stavbě – jako jakýsi povinný program – ortogonální „pohledy architekta“. Ve volném programu se však zajímá o „magii prvního setkání“ s místem, o jeho vizuální pochopení a rozklíčování. Přibližuje se, obchází stavbu a dokumentuje toto seznamování. Takto se snaží o zprostředkování architektury nejenom po stránce koncepční, ale také po stránce charakterové.

Friederike von Rauch

  • Portrait Friederike von Rauch Foto: Stefanie Schweiger
  • Architectural photography by Friederike von Rauch Foto: Friederike von Rauch
  • Architectural photography by Friederike von Rauch Foto: Friederike von Rauch
  • Architectural photography by Friederike von Rauch Foto: Friederike von Rauch
  • Architectural photography by Friederike von Rauch Foto: Friederike von Rauch
  • Architectural photography by Friederike von Rauch Foto: Friederike von Rauch
  • Architectural photography by Friederike von Rauch Foto: Friederike von Rauch
  • Architectural photography by Friederike von Rauch Foto: Friederike von Rauch
  • Architectural photography by Friederike von Rauch Foto: Friederike von Rauch
  • Architectural photography by Friederike von Rauch Foto: Friederike von Rauch
  • Architectural photography by Friederike von Rauch Foto: Friederike von Rauch
„Nejsem žádná fotografka architektury,“ zdůrazňuje vytrvale, což je pravdou do té míry, že nepřijímá žádné zakázky na fotografickou dokumentaci staveb. Friederike von Rauch, narozená v roce 1967 ve Freiburgu im Breisgau, používá architekturu jako syžet svých uměleckých prací. Její pozornost patří prostoru, stopám člověka – pouze těm, a nikdy člověku samému – a atmosféře. Nezajímá ji souvislost – tu vypíná, obrazové informace radikálně omezuje. Nejde jí o spektakulární novostavby, nýbrž o prostor, o světlo a stín, o materiálnost a atmosféru. V jejích snímcích nenajdeme okázalost, hlučnost, drama, pohnutí. Fotografie komponuje jako obrazové prostory romantiky.

Barevná paleta je utlumena do slabých tónů až na hranici monochromie. Jemně protékající difuzní světlo, které zprostředkuje étericky potlačené ticho, zahaluje obrazy do hluboké melancholie. Tiché kláštery, opuštěné místnosti, liduprázdná muzea mimo otevírací dobu jsou dějištěm snů Friederike von Rauch. Do obrazu promítá touhy. Je básnířkou architektury s fotoaparátem.