Lufťáci Lufťáci

Idyla na venkově
Idyla na venkově | © Foto: Petr Žižka

To slovo zní trochu jako nadávka. Je staré, ale pořád ještě živé. A je to krásný germanismus, kterých je čeština plná. To slovo zní: Lufťák. V množném čísle pak: Lufťáci. A množné číslo sedí lépe. Lufťák totiž není nikdy jen jeden. Je to pravidelná víkendová potopa. Nejen v kraji, kde jsem vyrostl. Prostě všude na českém venkově.

Lufťáci jsou ti, kdo v pátek odpoledne zaplaví výpadovky na všechny strany směrem z Prahy. Vyrážejí pryč z hlavního města nadýchat se čerstvého vzduchu - tedy luftu. Za těch pár hodin stresu na přecpané nervózní dálnici v pátek odpoledne a v neděli, kdy se vracejí zpátky, jim to stojí. Vzhůru na chalupu! Jedeme na chatu! Honem pryč z města do přírody!

Zase se půjde na houby, bude se sekat tráva i dříví, zapálí se oheň a na klacku se opečou špekáčky koupené v malém řeznictví. Děti si budou hrát na indiány, s křikem honit po lese zajíce a jedno z nich si rozbije koleno, máma bude tahat se země mrkev, trhat rybíz a upeče skvělý koláč a táta vypne mobil a večer si skočí na pivo do malé vesnické hospody, kde bude poslouchat úplně obyčejné historky místních chasníků a nebude nikoho poučovat o životě.

Sako a kravatu vymění za rozdrbané kalhoty a holínky. Všem bude fajn. Až v neděli odpoledne jim bude trochu smutno a těsno na duši, protože na ně padne tíha stresů dalšího týdne.

Lufťáci ale nejsou jen Pražáci, tohle označení platí i pro obyvatele dalších velkých českých měst, která se o víkendech vyprázdní a patří jen turistům a duchům. Kde mají lufťáci své chaty a chalupy? Všude. U nás v Českém ráji, v Posázaví, v Krkonoších, v Krušných, Lužických i Jizerských horách, na Vysočině, na Šumavě, v Beskydech, v Jeseníkách.  

Chata Tajemství Chata Tajemství | © Foto: absolutmachal, Flickr v licenci CC BY 2.0 Jedna moje německá kamarádka si dlouho myslela, že Češi musí být velmi bohatí, když si mohou dovolit mít velký byt v Praze a k tomu ještě sídlo na venkově. To si prý u nich v Mnichově může pořídit jen málokdo. Snažil jsem se jí vysvětlit, že to je všechno maličko jinak. Pro mnohé znamenal za socialismu útěk na chalupu také útěk do soukromí. Chalupa byl takový malý ostrůvek svobody, který se chránil, činčal a piplal. Sem se soustředila veškerá kreativita a energie, sem putovaly veškeré úspory. Sem se jezdilo často na celé prázdniny, protože tolik možností, kam jet na dovolenou, rodinka ze socialistického Československa zase neměla. 

Vaření na chatě Vaření na chatě | © Foto: maiak.info, Flickr v licenci CC BY-SA 2.0 Spousta českých chalup je také v pohraničí, v bývalých Sudetech, kde dříve žili naši Němci. A po válce se takový dům dal koupit za pár tisíc korun. I tak tam mnoho vesnic úplně zaniklo. Ano, je to možná trochu divoká teorie, ale třeba na ní přece něco je – z nás Čechů se stal národ chalupářů a chatařů i díky tomu, že naše údolí museli vlivem historických událostí opustit právě Němci.

Co by bylo pohraničí bez Němců, kteří ho vystavěli a museli opustit, říkal jsem jí, a bez lufťáků, kteří staré německé baráky za babku koupili, opravili a proměnili ve svá víkendová sídla. Mnohé vesnice v Sudetech tak ožívají právě jen v pátek, v sobotu, v neděli a o prázdninách. Když na některá místa v pohraničí dorazíte během týdne, nepotkáte živou duši a v zahradách se pasou srny.

Zátiší na chatě Zátiší na chatě | © Foto: maiak.info, Flickr v licenci CC BY-SA 2.0 Mnohé domy tak lufťáci zachránili před zbořením a mnohá místa se díky nim drží při životě. Alespoň o víkendech a dovolených. Takže lufťákům můžeme my vesničané někdy nadávat, protože jezdí na našich úzkých silnicích příliš rychle. Můžeme se jim i smát, když si hrají na indiány a nosí do hospody otrhané hadry. Můžou nám i lézt na nervy, protože v naší vesnické hospodě se nakonec stejně nikdy neudrží a začnou u piva všechny poučovat o životě, kterému rozumí ze všech nejlépe. A můžeme jim závidět jejich velké byty v Praze a chalupy na venkově, protože my máme jen ty chalupy a ne velké byty v Praze. Ale vlastně bychom jim měli taky poděkovat.