Architektonická procházka Ostravou Pod příkrovem průmyslového města

Ostrava – třetí největší město České republiky vděčí za svůj význam a velikost moderní době, kdy se zformovalo na území malých měst a vesnic na soutoku řek Ostravice, Lučiny, Odry a Opavy. Zdejší těžba uhlí je již minulostí, podobně i role těžkého průmyslu se výrazně zmenšila. Přesto je stále poznat, že Ostravu průmysl dál provází, i když v poněkud pozměněné podobě.


 

S moderním původem města souvisí výrazná role moderní architektury a urbanismu při utváření celé ostravské aglomerace. Po roce 1989 však zánik těžby uhlí a nejen s tím související propad těžkého průmyslu vedl k výraznému stavebnímu útlumu. To se projevilo v převažující nevýrazné reflexi nových architektonických stylů včetně postmodernismu a neofunkcionalismu. Trvalo celé desetiletí, než se objevily významnější úkoly a výsledky, související s architektonickým utvářením města. Z Ostravy se sice nestalo samostatné centrum architektonického dění, jakým je třeba Brno, v posledním desetiletí se však i zde objevily stavby, odrážející aktuální architektonický vývoj, a instituce, jakým je Kabinet architektury ve zdejší Galerii výtvarného umění, katedra architektury na Technické univerzitě - Vysoké škole báňské, nebo kluby, kde se lze setkat s děním, souvisejícím s formováním místní architektonické kultury. Jejímu výraznějšímu konstituování však brání nevelké množství úkolů a poměrně úzká oblast, kam pronikne dobrá architektura. Některé podařené realizace doloží následující výběr deseti zastavení z uplynulého desetiletí.

Dostavba železničního nádraží Ostrava-Svinov

Peterkova č. 5
49°49'16.590"N, 18°12'34.355"E
Karl Hummel, 1846-1847; přístavba Hartwig Fischel, 1895
rekonstrukce a přístavba Václav Filandr, 2000-2007 
 
  • Dostavba železničního nádraží Ostrava-Svinov | © Roman Polášek, 2009 Foto: Roman Polášek, 2009
    Dostavba železničního nádraží Ostrava-Svinov | © Roman Polášek, 2009
  • Dostavba železničního nádraží Ostrava-Svinov | © Roman Polášek, 2011 Foto: Roman Polášek, 2011
    Dostavba železničního nádraží Ostrava-Svinov | © Roman Polášek, 2011
  • Dostavba železničního nádraží Ostrava-Svinov | © Roman Polášek, 2011 Foto: Roman Polášek, 2011
    Dostavba železničního nádraží Ostrava-Svinov | © Roman Polášek, 2011
Od 50. let minulého století se uvažovalo o zboření starého svinovského železničního nádraží. V této historizující budově se spojovala nejstarší jednopatrová část z let 1846 až 1847 s vyšší a větší novorenesanční přístavbou z roku 1895. V průběhu druhé poloviny minulého století nádraží tak zchátralo, že téměř nikdo nedával v 90. letech naději na zachování nejstaršího ostravského nádraží. Podařilo se však vypracovat takový projekt rekonstrukce a dostavby, který počítal s výstavbou nové prosklené odbavovací haly z high-tech ocelové konstrukce a s transparentními skleněnými fasádami, jimiž se otevírá pohled na historickou část budovy. Součástí je i náměstí před přístavbou s nástupními prostorami veřejné dopravy v duchu architektury high-tech a s dvoupatrovým nárožním domem, obloženým cihelnými pásky. Symetrická kompozice přístavby odpovídá původní historizující stavbě. Proto označuji tento přístup jako konzervativní high-tech.

Interiér kostela sv. Kateřiny

Jestřábského
49°46'27.490"N, 18°16'48.989"E
původně ze 16. století; projekt repliky Antonín Závada – Antonín Závada ml., 2003-2004; interiér Marek Štěpán, Atelier Štěpán, 2003-2005 
 
  • Kostel sv. Kateřina | © Roman Polášek, 2009 Foto: Roman Polášek, 2009
    Kostel sv. Kateřina | © Roman Polášek, 2009
  • Interiér kostela sv. Kateřiny | © Roman Polášek, 2011 Foto: Roman Polášek, 2011
    Interiér kostela sv. Kateřiny | © Roman Polášek, 2011
  • Interiér kostela sv. Kateřiny | © Roman Polášek, 2011 Foto: Roman Polášek, 2011
    Interiér kostela sv. Kateřiny | © Roman Polášek, 2011
Jeden z nejstarších zachovaných dřevěných kostelů počátkem dubna 2002 vyhořel. Původní kostel představoval příklad doznívání pozdně gotické tradice, uplatňující kompozici v podobě samostatně stojící lodi a hranolové zvonice nebo v prvcích, jako je portál ve tvaru oslího hřbetu. V letech 2003 až 2004 se podařilo postavit repliku původní dřevěné sakrální stavby. Jelikož nebylo možné obnovit původní interiér včetně historického vybavení, padlo rozhodnutí vytvořit moderní kostelní prostor s odkazy na tradici místa. V interiéru jsou začleněny odkazy na katastrofu v podobě kovových destiček v kamenné dlažbě presbytáře. Zároveň náboženské určení prostoru je vyjádřeno nově pojatými prvky – oltářním stolem a kamennou křtitelnicí – levitujícími nad původní kamenou dlažbou, patrnou v prosklených průhledech. Součástí je i nový a zároveň k tradici odkazující oltářní nástavec s figurální malbou ze života sv. Kateřiny. 

Kostel sv. Ducha

Výškovická č. 124a
49°47'21.888"N, 18°13'31.989"E
Marek Štěpán, Atelier Štěpán, 2004-2007
 
  • Kostel sv. Ducha | © Roman Polášek, 2009 Foto: Roman Polášek, 2009
    Kostel sv. Ducha | © Roman Polášek, 2009
  • Interiér kostela sv. Ducha | © Roman Polášek, 2009 Foto: Roman Polášek, 2009
    Interiér kostela sv. Ducha | © Roman Polášek, 2009
  • Interiér kostela sv. Ducha | © Roman Polášek, 2009 Foto: Roman Polášek, 2009
    Interiér kostela sv. Ducha | © Roman Polášek, 2009

Třetí etapa výstavby sídliště v Zábřehu, budovaná v 60. letech, s kostelem nepočítala. Nápad s umístěním nového duchovního centra do volného prostoru mezi obchodním centrem Kotva a ubytovnou Hutník vznikl až po roce 1989. Kostel s výrazným suterénem na půdorysu obdélníku určuje především horní část s hlavní lodí v podobě oválu s členitým půdorysem, připomínajícím vrstvy se středem v hlavní kostelní lodi. Hmota kostela, opatřená obílenou omítkou, je prolamována různě tvarovanými štěrbinami a otvory. V sousedství kostelní lodi je umístěna směrem k hlavní ulici hranolová zvonice z pohledového betonu. Ve zvonicovém patře věž má otvor v podobě trojúhelníku, mimo jiné symbolem sv. Trojice. Architektura kostela navazuje na moderní tradici, na barokní prostorové koncepce a na minimalismus v použitých materiálech. 

Kancelářský dům zvaný Šupináč

Brandlova č. 9
49°49'58.099"N, 18°17'1.136"E
Tomáš Havlíček – Pavel Magnusek – Martin Hloch; Létající inženýři, 2005-2008 
 
  • Kancelářský dům zvaný Šupináč | © Roman Polášek, 2011 Foto: Roman Polášek, 2011
    Kancelářský dům zvaný Šupináč | © Roman Polášek, 2011
  • Interiér Kancelářského domu zvaný Šupináč | © Roman Polášek, 2011 Foto: Roman Polášek, 2011
    Interiér Kancelářského domu zvaný Šupináč | © Roman Polášek, 2011
  • Interiér Kancelářského domu zvaný Šupináč | © Roman Polášek, 2011 Foto: Roman Polášek, 2011
    Interiér Kancelářského domu zvaný Šupináč | © Roman Polášek, 2011
Ve starém jednopatrovém skladišti se podařilo vytvořit netradiční kanceláře, otevírající se do vnějšího prostoru prosklenými stěnami. Průčelí objektu jsou obložena různobarevnými cementotřískovými „šupinami“, určujícími exteriér stavby. Hrázděná dřevěná konstrukce je vyzděná nepálenými cihlami a právě ono hrázdění formuje přívětivý dojem z vnitřních prostor. Nástup z dřevěné terasy v přízemí, na západní straně se dům vede do malého atria, odkud jsou přístupné dva menší pokoje, jeden s přístupem na uzavřenou terasu. V patře se nachází velkoprostorová kancelář s barem, otevřená na západní straně na terasu s výhledem. Šupináč představuje velmi dobrý příklad konverze původně nevýrazného a k demolici určeného průmyslového objektu. 

Slezská galerie v radnici Slezské Ostravy

Těšínská č. 35
49°50'14.514"N, 18°17'54.229"E
Viktorin Šulc – Jaroslav Volenec – Josef Vysloužil, 1910-1913
rekonstrukce suterénu Tadeáš Goryczka, 2008 
 
  • Radnice Slezská Ostrava | © Roman Polášek, 2009 Foto: Roman Polášek, 2009
    Radnice Slezská Ostrava | © Roman Polášek, 2009
  • Slezská galerie v radnici Slezské Ostravy | © Roman Polášek, 2009 Foto: Roman Polášek, 2009
    Slezská galerie v radnici Slezské Ostravy | © Roman Polášek, 2009
  • Slezská galerie v radnici Slezské Ostravy | © Roman Polášek, 2009 Foto: Roman Polášek, 2009
    Slezská galerie v radnici Slezské Ostravy | © Roman Polášek, 2009
Městys Polská Ostrava usiloval kolem roku 1900 o novostavbu radnice, neboť úřady sídlily v novobarokně přestavěném nevelkém jednopatrovém domě. Na základě soutěže byl vybrán návrh V. Šulce, posléze přepracovaný vedoucím zdejšího stavebního úřadu V. Volencem a stavitelem J. Vysloužilem. Budova v exteriéru příkladem pozdní recepce české novorenesance s volutovými štíty a s nárožní věží, osazenou zvonovou helmicí. V interiéru tříramenné schodiště do patra arkády se sloupy. V patře bývalý sál obecního výboru se secesní štukovou výzdobou a kovovými, bohatě řešenými secesními lustry. Na základě snahy rozšířit funkční náplň stavby vznikla v suterénu galerie, využívající původní provozní prostory pro kulturní úkoly. Střídmě upravené prostory s verandou ze skla a oceli, podhledy a podlahy představují adekvátní odpověď na dekorativní svět ve vyšších patrech radnice. 

Architektonické řešení stálé expozice Ostravského muzea

Masarykovo náměstí č. 1
49°50'6.508"N, 18°17'35.200"E
architektonické řešení stálé expozice Marcela Steinbachová – David Kubík – Bronislav Stratil, 2006-2009 
 
  • Ostravské muzeum | © Roman Polášek, 2011 Foto: Roman Polášek, 2011
    Ostravské muzeum | © Roman Polášek, 2011
  • Architektonické řešení stálé expozice Ostravského muzea | © Roman Polášek, 2011 Foto: Roman Polášek, 2011
    Architektonické řešení stálé expozice Ostravského muzea | © Roman Polášek, 2011
  • Architektonické řešení stálé expozice Ostravského muzea | © Roman Polášek, 2011 Foto: Roman Polášek, 2011
    Architektonické řešení stálé expozice Ostravského muzea | © Roman Polášek, 2011
O radnici je zmínka k roku 1539, pravděpodobně tehdy zřízena věž, ale zděný dům zde existoval již dříve, o čemž svědčí valeně zaklenutý suterén. V průběhu 19. století se budova několikrát proměnila. Od roku 1930 slouží budova muzeu. Poslední obnova proběhla v letech 2003-2005. V roce 2009 dokončena muzejní expozice, pracující s jednoduchými motivy a prvky. Místnosti se odlišují způsobem užití světla, barvy a zvláštních interiérových prvků. Na oddělení přírody s autory spolupracoval například výtvarník Petr Nikl. Místnost věnovaná hornictví pracuje s protiklady světla a tmy. Tento prostor připomíná temnou důlní chodbu, v níž září skleněné vitríny s kahany a dalšími hornickými nástroji. 
 

Nájemní dům Ostravská brána

Biskupská č. 8 a 10
49°50'10.349"N, 18°17'43.300"E
Ladislav Kuba – Tomáš Pilař, Kuba & Pilař architekti, 2006-2010
 
  • Ostravská brána | © Roman Polášek, 2011 Foto: Roman Polášek, 2011
    Ostravská brána | © Roman Polášek, 2011
  • Vnitřní pohled Ostravská brána | © Roman Polášek, 2011 Foto: Roman Polášek, 2011
    Vnitřní pohled Ostravská brána | © Roman Polášek, 2011
  • Vnitřní pohled Ostravská brána | © Roman Polášek, 2011 Foto: Roman Polášek, 2011
    Vnitřní pohled Ostravská brána | © Roman Polášek, 2011
Na mírně zakřivené obdélné parcele vyrostl šestipodlažní dům, který vymezuje prostor mezi kostelem a průrazem spojky mezi Sokolskou třídou a Havlíčkovým nábřežím, zřízeným po demolicích starší zástavby v 90. letech minulého století. Dům se pojí k sousednímu objektu v návaznosti na torzo městských hradeb, stojících za presbytářem kostela sv. Václava. Proto je dům nazýván Ostravská brána, neboť v těchto místech se nacházela brána v městském opevnění směřující k mostu přes řeku Ostravici. Na nároží u Kostelní ulice dům tvoří konzolu, kryjící terasu případné kavárny. Fasády domu z černo-šedě zbarvených obkladových desek, jsou členěny francouzskými okny a směrem ke kostelu lodžiemi, zbarvenými červeně tónovanými deskami. Tím se hmota rozčleňuje a směrem ke kostelu dostává pestřejší výraz. Architektura minimalistického výrazu se strukturálními fasádami, inspirovanými západoevropskou architekturou. 

Hotel Mercure v paláci Revírní bratrské pokladny

Českobratrská č. 18
49°50'21.822"N, 18°17'17.042"E
František Kolář – Jan Rubý, 1924-1928
rekonstrukce Patrick Dumont, Design Partners, 2008-2011 
 
  • Hotel Mercure | © Roman Polášek, 2011 Foto: Roman Polášek, 2011
    Hotel Mercure | © Roman Polášek, 2011
  • Vnitřní pohled Hotel Mercure | © Roman Polášek, 2011 Foto: Roman Polášek, 2011
    Vnitřní pohled Hotel Mercure | © Roman Polášek, 2011
  • Vnitřní pohled Hotel Mercure | © Roman Polášek, 2011 Foto: Roman Polášek, 2011
    Vnitřní pohled Hotel Mercure | © Roman Polášek, 2011

Areál původní třípatrové administrativní budovy směrem do hlavní ulice a dvou obytných domů v bočních ulicích je komponován na půdorysu ve tvaru E s dvěma vnitřními nádvořími a zvalbenými střechami. Vznik obdobných staveb představuje doprovodný jev reformy systému nemocenského pojištění po roce 1918. Hlavní průčelí člení střední devítiosý rizalit s hlavním vchodem a pětiosou střední částí s vysokým pilastrovým řádem, završenou pěti atikovými trojúhelníkovými štítky s okny. V interiérech se dochovala řada původních prvků včetně vestibulu, schodiště a velkého sálu s dřevěným táflováním, dvojicí soch Augustina Handzela a původními osvětlovacími tělesy. Palác dokládá přebírání kubistického výraziva Josefa Gočára a Pavla Janáka v provinčním prostředí průmyslového města. Tato souvislost podnítila belgického architekta při úpravách interiérů pro potřeby velkého hotelového řetězce, aby uplatnil v nábytku a některých částech odkazy na kubismus, což dokládá například pojetí hotelové recepce. 

Dostavba Divadla loutek

Pivovarská č. 15
49°50'1.083"N, 18°17'32.761"E
Petr Maria Hájek, Gabriela Minářová, Bronislav Stratil, 2009-2011 
 
  • Pohled na Divadlo loutek | © Roman Polášek, 2011 Foto: Roman Polášek, 2011
    Pohled na Divadlo loutek | © Roman Polášek, 2011
  • Vnitřní pohled Divadlo loutek | © Roman Polášek, 2011 Foto: Roman Polášek, 2011
    Vnitřní pohled Divadlo loutek | © Roman Polášek, 2011
Na základě architektonické soutěže se podařilo v letech 1995 až 1999 realizovat stavbu nového loutkového divadla v podobě ulity s ústředním prostorem sálu. Autoři dílo označovali jako protest proti minimalismu, jako postmoderní variaci na individualistickou modernu meziválečné doby. Nová přístavba, vystavěná proto, aby doplnila chybějící prostory hlavní budovy, sice navazuje svým věžovým utvářením na věž divadelního provaziště hlavního objektu, zároveň se však vyznačuje střídmostí na základě užití pohledového betonu nebo expresivními prvky v podobě šikmých oken přes celé průčelí, prosvětlujících spojovací schodiště. Suterén zaujímá alternativní scéna propojená s venkovní arénou. V přízemí se nachází kavárna a v patrech provozní místnosti divadla. Výtvarná dominanta v podobě orloje se schématem hvězdné oblohy a se sochami Smrti, Kašpárka, Krále a Královny v hlavním průčelí navazuje na výzdobu vstupního průčelí hlavní budovy, evokující svět divadla a loutek. 

Multifunkční aula Gong v plynojemu

Místecká / Ruská, Dolní oblast Vítkovic
49°49'8.646"N, 18°16'46.622"E
Josef Pleskot, Miloš Linhart, Andrej Škripeň, AP Atelier, 2009-2012 
 
  • Multifunkční aula Gong v plynojemu | © Martin Strakoš, 2012 Foto: Martin Strakoš, 2012
    Multifunkční aula Gong v plynojemu | © Martin Strakoš, 2012
  • Multifunkční aula Gong v plynojemu | © Martin Strakoš, 2012 Foto: Martin Strakoš, 2012
    Multifunkční aula Gong v plynojemu | © Martin Strakoš, 2012
  • Multifunkční aula Gong v plynojemu | © Martin Strakoš, 2012 Foto: Martin Strakoš, 2012
    Multifunkční aula Gong v plynojemu | © Martin Strakoš, 2012
  • Multifunkční aula Gong v plynojemu | © Martin Strakoš, 2012 Foto: Martin Strakoš, 2012
    Multifunkční aula Gong v plynojemu | © Martin Strakoš, 2012
Plynojem v sousedství vysokých pecí Dolní oblasti Vítkovic z 20. let minulého století se stal nejvýraznější provedenou konverzí takového typu nejen v dané oblasti, ale v Ostravě a v Moravskoslezském kraji vůbec. Z původně provozní stavby se stala architektonická dominanta nově budované čtvrti města, obsahující galerii, provozní místnosti, vestibul a sál pro 1.500 diváků. Propojení industriálních forem se střídmým výrazem betonu, oceli, skla a nových materiálů definuje prostor, příznačný spojením původní struktury s novou vestavbou. Původní obal plynojemu byl na několika místech vyříznut, čímž vznikly rozměrné otvory, sloužící jako vstupy i jako místa, kudy do interiéru proniká světlo z exteriéru. Vestibul má plechovou nýtovanou podlahu, dokládající původní utváření prostoru. Uvnitř je provedena vestavba s kombinovanou konstrukcí, řešenou ze železobetonu a příhradové ocelové konstrukce, na níž spočívá hlavní sál objektu. Sál se otevírá do stropu se světlíkem ve vrcholu střechy. Směrem k vysoké peci směřuje z plynojemu okno, vytvářející průhled přes scénu do hlediště. Forma arény, uplatněné materiály i průhledy z interiéru vně stavby na industriální dominanty v podobě vysoké pece nebo okolní mohutné potrubí jsou příznačné pro dané místo a dávají budově specifický výraz. Využití haly bude záviset na pokračující konverzi celého areálu a působivost zase bude souviset se schopností zachovat identitu industriálního rázu daného prostředí.