Jižní Město… Žije!

Některá místa se svou osobitostí vryjí do paměti lidí a po čase se z nich stanou symboly. V Praze mezi takové symboly patří i Jižní Město, největší panelové sídliště v republice, postavené v době, kdy se na lidské měřítko v prostoru ohled příliš nebral. Tehdy i dnes ale platí: Jižní Město je místem živým.

Na více než 50 sídlištích v Praze žije přes 40 procent obyvatel města a když se tu někoho zeptáte na jeho první asociaci na téma panelové sídliště, velká část dotázaných uvede právě Jižní Město. Pro většinu lidí zvenčí dodnes představuje esenci všech negativ, které tato forma socialistické výstavby přinesla, zatímco jeho obyvatelé mají přirozenou lidskou potřebu se s místem svého bydliště alespoň do určité míry identifikovat: svůj vlastní domov nelze prožívat jako noclehárnu nebo obludnou králíkárnu. Existují i tací, kteří umějí docenit estetiku panelových sídlišť, teoretikovi architektury Rostislavu Šváchovi například připomínají abstraktní umění nebo obrazy Pieta Mondriana.

Tehdy…

Jižní Město v Praze mělo být postaveno podle návrhu architektů Lasovského a Krásného, kteří v roce 1968 zvítězili v urbanistické soutěži jako autonomní satelitní město pro 80.000 obyvatel s intenzivní městskou zástavbou situovanou do rozsáhlých parkových ploch. V rámci tzv. komplexní bytové výstavby neboli centrálně řízeného systému organizace výstavby v podmínkách nefunkčního trhu se silným tlakem na úspornost návrhu toho z původního velkorysého projektu příliš nezbylo.

Situaci, kdy se po dokončení první etapy sídliště v roce 1976 do okolí Plickovy ulice nastěhovali první nájemníci, z hlediska sociální skladby pestrá směs od stavebních dělníků, prominentů režimu, mladých rodin či obyvatel, vystěhovaných z centra Prahy, mapuje filmová satira Věry Chytilové Panelstory aneb Jak se rodí sídliště z roku 1979. Chyběla tu zdravotnická zařízení, školy, specializované obchody a také chodníky a nájezdové rampy pro kočárky, takže povinnou výbavou pro každodenní pohyb v rozbahněném terénu byly holínky nebo alespoň igelitové pytlíky, přetažené přes boty.

Zoufalý byl i nedostatek telefonních budek, takže například přivolat lékaře obnášelo dobalancovat po prkně nad výkopem k telefonu a následně přesvědčit všechny ve frontě, že je to opravdu naléhavé. Obyvatelé dodnes vzpomínají, že největším problémem byla nutnost neustále cestovat; do města neboli do centra Prahy se muselo jezdit za nákupy, za sportem i za kulturou a zábavou. Metro ještě nebylo v té době na Háje zavedeno, takže se jezdilo posílenou autobusovou dopravou na stanici metra C Budějovickou a odtud se lidé rozjížděli do zaměstnání.

Zdá se však, že na tuto dobrodružnou etapu bydlení na Jižním Městě se většina lidí dnes už rozpomíná s úsměvem a rozhovory s příslušníky generace, která na zde na sklonku 70. a na začátku 80. let vyrostla, ukazují, že řada z nich na své sídlištní dětství vzpomíná ráda. Dejme slovo Petru Musilovi, který se roku 1978 jako čtyřletý přistěhoval s rodiči na Háje: „Mé vzpomínky jsou určitě ovlivněny tím, že náš panelák stál na okraji sídliště kousek od Milíčovského lesa, takže bylo nad slunce jasnější, kam si s klukama půjdeme po škole hrát“.

Samozřejmě zdaleka ne vše bylo ideální: „V Panelstory to bylo zachyceno dobře, na nákup jsme se opravdu doslova brodili bahnem a vzpomínám si, že pro velkou část sídliště byla k dispozici jediná sámoška a ta byla zrovna od nás dost daleko. Museli jsme proto chodit nakupovat do stavbařské kantýny“. Přesto je toho názoru, že bydlet na sídlišti je vzhledem k dobře vybaveným, suchým a světlým bytům mnohem lepší než žít v činžáku v Nuslích. Tento postoj není ojedinělý, protože přestěhovat se na Jižní Město znamenalo ve druhé polovině 70. let především získat vlastní nové bydlení, což bylo při tehdejší bytové politice skutečné terno. Navzdory tomu právě tehdy získalo Jižní Město kvůli nutnosti bydlet na nedokončeném sídlišti cejch, kterého se dodnes nezbavilo. Nic na tom nemění ani skutečnost, že Jižák tehdy a dnes je jako nebe a dudy.

… a dnes 

Některá pozitiva tohoto sídliště jsou stálicemi, například dobré spojení do centra Prahy nebo krátké cesty do přírody. Oblíbený je i Centrální park na Opatově, z kterého se stalo přirozené centrum celé čtvrti. Místní často zmiňují i příjemné procházky v okolí tzv. vrchu, který není přirozeným pahorkem, ale vznikl rekultivací půdy z výkopů při výstavbě metra. Betonové skruže, v nichž si tehdy hrály děti, už dávno nahradila moderní hřiště. Panelové domy nebyly zbourány, jak se předpovídalo, ale naopak se zateplují a původní okna jsou v nich nahrazována plastovými. Někde se přebarvují omítky nebo vznikají často velmi bizarní nástavby na panelácích, které mají potlačit uniformitu sídlišť; nutno ovšem kriticky poznamenat, že tyto kosmetické úpravy jsou málokdy povedené. 

Lidé si v rámci svých bytů provádějí různé úpravy, bourají příčky, mění půdorysy a přestavují umakartová bytová jádra. Dnes již není problémem udělat ze sídlištního bytu komfortní 5+1, o podobných proměnách se píše ve všech magazínech o bydlení. Pohled na auta zaparkovaná před domy prozrazuje, že z Jižního Města se nestalo obávané ghetto, kam se stahují sociálně slabí a dokonce ani nevymizela sociální rozmanitost: staré Škodovky tu parkují vedle luxusních aut.

Oživit veřejný prostor se každoročně snaží i festival Street for Art, podle slov jeho koordinátora Davida Kašpara je nutné „doslova postavit lidem do cesty překážky, aby se museli zastavit a přemýšlet. Aby si vybudovali vztah k místu i sobě navzájem. Snažíme se změnit situaci, kdy je tu směstnaná spousta lidí na malém prostoru, ale anonymita je všudypřítomná“. Srdcem festivalu je pokaždé jiná architektonická a vizuální ikona, loňskou nafukovací bublinu německého architektonického studia Raumlabor Berlin vystřídala letos třípatrová stavba z prosklených modulů. Nejrůznější akce, jako je výstava českých výtvarníků, kteří se ve své tvorbě inspirovali sídlištěm, sousedská večeře, komentovaná vyjížďka s místním kronikářem, naučná stezka s mapou nebo koncerty a divadelní představení mají propojit co nejvíce místních obyvatel různého věku, národností a sociálního postavení mezi sebou i s ostatními Pražany, kteří sem díky této akci zavítají.

Kronikář Jižního Města Jiří Bartoň, který mimochodem patří k místním starousedlíkům, je přesvědčen o tom, že se na Jižním Městě dá spokojeně žít, třeba proto, že tu jsou „důstojné domy k bydlení, dostatek zeleně a také více jak 60 různých soch a objektů, ať už keramických nebo kamenných, které dotvářejí prostředí“. A skutečně, průzkumy ukazují, že se z Jižního Města stala konkurenceschopná čtvrť a že více než 40 procent jejích obyvatel v ní chce zůstat natrvalo.