Víno a historie
Víno s tváří Goethovy Ulriky

Život Johanna Wolfganga Goetha jakoby byl protkán vínem. V análech nalezneme zmínky o tom, jak si na svůj karlovarský pobyt v roce 1820 objednal množství vína z pomohanského Schweinfurtu, je známo, že své hosty káral, ředili-li víno vodou a v jeho tvorbě naleznete nejedno vyznání opojnému moku: „Já píval a pil - a teď dvojnásob rád! Vždyť víno nás vznáší, až pán jsme a řád - a odpoutá z řetězu slova. Ba, nehledě zbývá-li na zítřek lok - neb mizí-li ze sudu nejstarší mok - už stárnou nám vínka zas nová,“ říkají verše básně Gewohnt, getan. Není tedy ani divu, že i jeho pozdní láska, mladinká Ulrika von Levetzow, je s révou spjata.
 

Na panství v severočeských Třebívlicích prožila přes sedmdesát let a vinařství tu za jejích časů došlo značného rozmachu. Dnes, po mnoha desetiletích se sem sláva vinařského řemesla vrací: nedávno vysazené tratě na místě původních zpustlých vinic už mají výměru pětatřicet hektarů a s odkazem na předchůdkyni a jejího slavného příznivce, nesou zdejší lahve etiketu s nápisem Johann W a portrét půvabné baronky v mladých letech. Ředitelem Zámeckého vinařství Třebívlice je dnes Tomáš Loukota, který návštěvy ochotně provází jak po areálu na kopci na obcí, tak po samotných vinicích a po restauraci, kde se vaří krom jiného variace na recepty ze sbírky kuchařky, která vedla kuchyni právě baronce von Levetzow.
 
Byla Ulrika von Levetzow milovnicí vína?
Určitě ano. V týmu naší restaurace je i vnučka její kuchařky, osmdesátiletá Marie Hauptvogelová. Opatrovala recepty své babičky a díky tomu víme, že každý z nich je vyladěn s konkrétním vínem. Některé recepty z této sbírky inspirovaly i naše aktuální menu – třeba speciality z králíka, ať už je to hřbet s bramborami a kapustou nebo králičí saltimbocca ovoněná šalvějí z naší zahrádky.

Máte představu, jaká byla její oblíbená odrůda?
O tom anály mlčí, víme však, které odrůdy se tu za jejích časů pěstovaly. Profesor Kraus, který nám se sadbou pomáhal, vycházel z dobových spisů a volil odrůdy do jednotlivých viničních poloh hlavně podle nich. Tradičně tu byly pinoty, ale také ryzlink rýnský, tramín nebo svatovavřinecké.
 
Daří se tu i červenému?
Moravští vinaři o nás říkají, že pěstujeme víno za polárním kruhem, ale my s podnebím nemáme problém. Naopak, když někdy na jižní Moravě mrzne, u nás přečkáme mrazíky bez potíží. Při slepých degustacích zdejší červená mnozí tipují na víno z Toskánska- to se týká hlavně Cuvée Johann W, které je tvořeno rulandským modrým a menším podílem svatovavřineckého. Máme tu hodně rozmanité podloží, některé tratě se hodí pro červené, některé na bílé víno.
 
Bílé odrůdy vám rostou na jakém podloží?
Největší z našich vinic, Koskov, je čistý vápenec a potom je tu trať pod Hasenburgem, která má čedičový základ. Tenhle černý lávový kámen tvoří celý vrch, na jehož úpatí rostou rulandské bílé, tramín, ryzlink rýnský a sylvánské zelené. Sylvánské je jedno z nejlepších vín, která máme. Hýčkáme si ho, byť proti jiným bobulím má tahle odrůda o dost nižší výtěžnost. I proto ho pěstuje málo vinařů.
 
Je možné ještě dnes ochutnat víno ze stejných rostlin, které dávaly bobule v časech baronky Ulriky von Levetzow?
To bohužel ne. V roce 1860 byla do Evropy z Nového světa zavlečena mšička révokaz, která zdejší vinice úplně zničila. Pro pozdější výsadbu byla ranou smrt baronky v listopadu 1899. Sama neměla potomky, o dědictví se nejprve přetahovali její synovci Franz a Adalbert; druhý z nich posléze prodal panství nedalekému městu Most. Sešup v hospodaření byl rychlý, podepsaly se na něm i obě války. My jsme první vinice vysadili v roce 2004, starší je jenom viniční trať pod Skršínským vrchem vysázená v roce 1970, tu jsme koupili již vzrostlou.
 
Nové vinice jsou tedy na místech těch původních?
Přesně tak. Můžeme si snadno představit, že před sto lety někdo stál na stejném místě jako my teď a přemýšlel, co si počít se špačky, kteří mu chodí na úrodu.
 
Vy máte ale asi modernější metody boje se špačky než byly za časů Ulriky von Levetzow, ne?
To ano. Používáme hlukové kanóny, v sezoně vinicí procházejí myslivci a střílejí do vzduchu – špaček je totiž chráněný. Asi nejúčinnější jsou zvukotěsné reprobedny, ze kterých pouštíme zvuky různých dravců. Nejlépe funguje sokol, který loví jen tak pro zábavu, dokud v rajonu něco vidí. Ostatní dravci se spokojí s potravou a víc už špačky nevybíjejí. A špačci tohle dobře vědí, proto je sokol straší nejvíc. Na vinici Koskov, která je pod zarostlým kopcem Kvítel, nám navíc pomáhá i příroda. Je tu asi šest hnízd káňat a ta do vinice zalétají pro potravu pravidelně. S bojem proti hlodavcům máme zase oporu v patronovi vinice Koskov, jezevci Jarynovi, který také žije na Kvíteli a v okruhu několika set metrů od jeho nory není jediná myš.
 
Koskov je pozoruhodný i tím, že vprostřed vinic je židovský hřbitov – jak k tomu došlo?
Když jsme sem přišli, byly pozemky stejně zdevastované, stejně jako hřbitov uprostřed nich. Pustili jsme se do zvelebování obojího. A nezůstali jsme v tom sami – vidíte, jak je tu hodně náhrobků se stejným jménem? Tak se jmenuje i primář ústecké nemocnice a právě on ke stávající podobě hřbitova hodně přispěl. Dřív tu byly vyvrácené náhrobky a vše strašně zarostlé. Teď už vypadá mnohem lépe, staráme se o něj i průběžně. Hřbitov je jednou z našich atrakcí: díky vzrostlým kaštanům, které přesahují velký kus za jeho zídku, můžeme dělat degustace ve stínu přímo na vinici, na dohled od révy, z níž degustované víno pochází. Stačí se rozhlédnout a ani nemusíte vstát: támhle je dornfelder, tohle je pinot, o kus dál modrý portugal. Odrůdu poznáte podle lupení už na dálku: rulandské šedé má třeba světlejší lupení a menší lístky.
 
Máte tu ještě jednu atrakci, která je skrytá pod zemí: české granáty…
Když naprší, stačí se projít po vinici a najdete jich hrst. Tradičně se v lokalitě těžily. Když jsme stavěli sídlo vinařství, měli jsme nabídku na odvoz hlíny, protože bylo jasné, že v ní granáty budou. Ale my jsme zeminu pak zase použili při dokončovacích pracích, takže jsme si vše nechali.