Mannové v překladu Heinrich a Thomas Mannovi v českých překladech

Prag, poste restante - Cover (detail)

Když se v sousedním Německu dostal k moci hitlerovský fašismus, nastal obrovský exodus umělecké fronty do exilu.

Významnou zemí německého exilu se pro mnohé umělce a spisovatele stalo meziválečné Československo. Jednou ze specifických forem pomoci bylo i propůjčení čs. občanství, což byl případ rodin Heinricha a Thomase Manna. Recepce díla obou autorů  se však v českém prostředí vyvíjela rozdílně.
 
Heinrich Mann v českých překladech
 
Heinrich Mann (1871-1950) se po krátké peripetii obdivu k novoromantické kritice kapitalismu v duchu Nietzscheho „kritiky kultury“  stal vyznavačem sociální spravedlnosti, uskutečňované proměnou myšlenky v čin. V četných francouzských revolučních pokusech o nastolení nové společnosti i nového umění proto spatřoval svůj vzor a neúnavně pracoval na transferu francouzského myšlení jako vzoru moderního života do německé kultury. Byl břitkým kritikem poměrů hlavně v císařském Německu (uveďme jeho volnou trilogii Císařství [Das Kaiserreich] s proslulým románem Poddaný [Der Untertan, 1912] nebo román Profesor Neřád aneb Konec tyranův [Professor Unrat oder Das Ende eines Tyrannen, 1905]) a odpůrcem vzmáhajícího se nacionalismu a šovinismu, který zamýšlel řešit právě lekcemi z francouzské demokracie.
 
K českému prostředí měl už od 1914 i intimní vztah rodinný (manželka byla Češka), jeho dílo bylo překládáno už od 1900, a to do konce první světové války novely (tři svazky raných novel vyšly 1900, 1906, 1915) a dva překlady románu Im Schlaraffenland (1900) – 1909 (V zemi všehojnosti) a 1912 (V zemi blahobytu). Nyní bývá román vydáván pod titulem V zemi hojnosti v překladu Valtera Feldsteina (poprvé 1954). Do Čech zavítal 1916 se svým slavným esejem o Zolovi, poté až roku1924 při příležitosti nastudování jeho hry z francouzské revoluce Madame Legros (1913) Vinohradským divadlem v překladu Jana Löwenbacha. Při té příležitosti byl přijat v Lánech prezidentem Masarykem.
 
Ve dvacátých letech vycházejí v rychlém sledu základní Mannova epická díla: 1925 volná románová trilogie Das Kaiserreich se svazky Poddaný (Der Untertan, 1912, vyšlo až 1918), Chudáci (Die Armen, 1917) a Hlava (Der Kopf, 1925) v překladu Františka Bicka, 1930 poprvé slavný román Profesor Neřád v překladu Pavla Eisnera. V té době vycházely v ČSR četné eseje Heinricha Manna k politickým tématům jak v českém (Tribuna, Přítomnost), tak v místním německém tisku (Prager Tagblatt, Die Wahrheit). Heinrich Mann zemi navštívil jen v roce 1934 s přednáškami o svobodě a demokracii, které zaznamenaly velký úspěch. Významně byla reflektována  jeho rozsáhlá esejistická protihitlerovsky angažovaná tvorba, publikovaná jak českým tiskem (Index, Lidové noviny, Národní osvobození, Tvorba, Rudé právo aj.), tak domácím německým (Prager Presse, Prager Tagblatt, Der Sozialdemokrat, Die Wahrheit) i německým exilovým tiskem (Der Gegen-Angriff, Neue deutsche Blätter, Die neue Weltbühne, Europäische Hefte). 1937 vyšel v Olomouci výbor z jeho esejů pod titulem Přijde den v překladu Bedřicha Václavka a Jiřího Taufra s předmluvou Marie Pujmanové a 1938 první díl románu o Jindřichovi IV. Mládí krále Jindřicha Čtvrtého (Die Jugend des Königs Henri Quatre, 1935) v překladu Josefa Falty. Po válce vycházejí v dalších vydáních a nových překladech stěžejní Mannova díla Poddaný (naposledy 1987), Profesor Neřád (naposledy 1964) a především dvoudílný román Mládí (Zrání) krále Jindřicha IV. (naposledy 1999 a 2000). V Knihovně klasiků Státního nakladatelství krásné literatury, hudby a umění (SNKLHU, pozdější Odeon) vyšly pětisvazkové Spisy Heinricha Manna (1954-1960).
 
Česká recepce Thomase Manna
 
Thomas Mann (1875-1955) se ve svých dílech v nejrůznějších podobách věnoval „mizejícímu světu humanistického měšťanstva“ který umělecky zachycoval v tradicích německé klasiky, romantiky, ale především filozofického myšlení, zájmu o mytologii a umění 19. století (Schopenhauer, Nietzsche, Wagner),
 s hlubokým ponořením do psychiky svých hrdinů při využití nejnovějších psychologických metod (Freud) a  notnou dávkou ironicko-parodistické kritiky. Zdůrazňováním výjimečného německého ducha, projevujícího se v dokonalé filozofii a hudbě, se během první světové války dostal do rozporu se svým politicky aktivním bratrem, který se podařilo urovnat až po několika letech. Literární významnější Thomas dostal 1929 Nobelovu cenu za literaturu a stal se jedním z neznámějších německých autorů v celosvětovém měřítku. Původní opatrný postoj k fašismu mu v prvních letech Hitlerovy diktatury vynesl odmítavá a kritická stanoviska evropských umělců, samozřejmě i českých.
 
K českému prostředí ho zprvu výraznější zájem nepoutal, ovšem v Praze či Brně byl od 1905 několikrát v rámci autorských čtení či pronesených osvětových přednášek. Nejdůležitější návštěvou byla asi ta při příležitosti Goethových oslav 1932, kdy přednášel o Goethovi a sešel se s představiteli PEN-Klubu, mj. s Karlem Čapkem a Maxem Brodem. Oproti Heinrichovi, který republiku navštívil pouze 1934 a v kulturním kontextu byl přítomen hlavně četnými publikacemi esejů, statí a provolání v českém i německém tisku, přijel Thomas ještě několikrát v rámci přednáškových turné a autorských čtení (1937 si dokonce osobně vyzvedl domovský list v Proseči). Pojilo ho osobní přátelství s českými literáty a vědci, s Karlem Čapkem si dopisoval (1935-1938) a sledoval jeho tvorbu v německých překladech, podobně znal i Františka Langra, v Německu do 1933 módního dramatika, a germanistu Otokara Fischera. Své jméno propůjčil 1937 pražskému podpůrnému fondu pro německé exilové spisovatele.
 
Jeho dílo bylo překládáno častěji než Heinrichovo – poprvé 1910 překladem románu Královská výsost (Königliche Hoheit, 1902) a 1913 románu Buddenbrookovi (Buddenbrooks, 1901), vyšlého doposud v různých překladech v jedenácti vydáních. Obrovský překladatelský zájem vyvolalo udělení Nobelovy ceny 1929. V rychlém sledu vychází 1930 překlad románu Kouzelný vrch (Der Zauberberg, 1924) z pera Jitky Fučíkové,  r. 1936 v překladu Pavla Levita a Jana Zahradníčka (naposledy ho 2016 pod novým názvem Čarovná hora přeložil Vratislav Slezák) a několik svazků výborů z novel, např. Malý pan Friedemann 1930 či Mario a kouzelník a jiné novely 1932. Ve třicátých letech 20. století bylo obrovským počinem vydání prvních třech svazků (1934-1937) mimořádné tetralogie Josef a bratří jeho (Joseph und seine Brüder, 1933-1943) v překladu Ivana Olbrachta a Heleny Malířové. Čtvrtý rozsáhlý svazek Josef Živitel (Joseph, der Ernährer, 1943) přeložil 1951 Pavel Eisner.
 
Poválečná překladatelská aktivita z děl Thomase Manna byla velmi čilá a na rozdíl od Heinricha Manna trvá dosud. Už před válkou vycházely v nakladatelství Melantrich Spisy Thomase Manna (vyšlo šest svazků z původně plánovaných třinácti). Po válce se vydávání jeho spisů ujalo SNKLHU (pozdější Odeon) a v Knihovně klasiků vydalo 1958-1987 dvanáct svazků (2. – 13.; první se nerealizoval). V posledních desetiletích se překladu díla Thomase Manna věnovali mezi jinými Anna Siebenscheinová, Vratislav Slezák a Hanuš Karlach (Doktor Faustus, 2016 v revidovaném vydání). Tvorba velkého německého klasika je tak českému čtenáři přístupná v současném jazyce.