Christoph Schröder
Německojazyčná literatura v roce 2016

Text je zkrácenou verzí proslovu, který Christoph Schröder pronesl v pražském Goethe-Institutu dne 8. prosince 2016.

Byl jsem požádán, abych na úvod čtení Bodo Kirchhoffa nastínil několik tematických rovin příznačných pro rok 2016 z hlediska literatury.
Přiznám se, že je mi vždy zatěžko rozdělovat literaturu do tematických skupin, neboť je to právě ona nezkrotnost zpěčující se škatulkování na pomezí všech kategorií dobrého a špatného vkusu, ona oscilace mezi radikální subjektivitou a iracionalitou, jimiž si nás dokáže krásná literatura získat. 

„Psaní“, prohlásil kdysi Bodo Kirchhoff, a já dosud neobjevil výstižnější a zároveň natolik provokativní definici, „Psaní, to je řemeslo plus vlastní propast.“ Každý má svou vlastní propast. Klasifikovat propasti literátů mi připadá takřka nepatřičné. A na pozadí této definice se mi jeví jako krátkozraká často zaznívající teze, podle níž byl rok 2016 podobně jako v oblasti politiky také v literatuře rokem, v němž sehrála významnou roli krize: Je-li psaní nahlížením do propasti, pak vážná literatura představuje vždy pokus o nalezení způsobu, jak tuto krizi vyjádřit, ať už je její podoba jakákoliv.
 
Posouzení aktuální roční produkce bylo přesto úkolem, který můj profesní i osobní život – a domnívám se, že nejinak tomu bylo i v případě Bertholda Frankeho – ovlivnil v tomto roce zásadním způsobem. Německá knižní cena si koneckonců neklade menší cíl, než ocenit ROMÁN roku. Přívlastek „NEJLEPŠÍ román roku“ vyškrtl Svaz německých knihkupců dle mého názoru oprávněně před několika lety. Toto ocenění uděluje svaz od roku 2005. Důvodem jeho vzniku byla snaha vytvořit analogicky k Man Bookerově ceně a Goncourtově ceně hybridní stvoření: ocenění, jež by bylo zároveň zárukou kvality i nástrojem přispívajícím a sloužícím k prodeji knih.

Všichni kritici, kteří se rozhodnou přijmout roli porotců, by si této skutečnosti měli být přinejmenším vědomi. Posuzovali jsme, tj. přečetli téměř 180 románů. Vedli jsme diskuse a občas trpké spory, lamentovali a nechávali jsme se překvapovat. A nakonec jsme v osobě Bodo Kirchhoffa vybrali důstojného laureáta ceny. Na adresu Německé knižní ceny se však nezřídka snáší výtka, že nepřiměřeně akcentuje tak vzácný zájem čtenářů, a upozaďuje proto jiné tituly, jež by si zasloužily ocenění.
 
Než se tedy slova ujme laureát ocenění, pokusím se vám přiblížit několik autorů a skutečností stojících v roce 2016 z hlediska literatury za povšimnutí. Na jaře debutovali jako romanopisci dva autoři, kteří dosud tvořili výhradně pro divadlo, což vzbudilo v Německu pozornost: Roland Schimmelpfennig je nejhranějším německým dramatikem naší doby.  

Ve svém románu „An einem klaren, eiskalten Januarmorgen zu Beginn des 21. Jahrhunderts“ vysílá Schimmelpfennig za pomoci techniky krátkých střihů řadu dezorientovaných lidí do zasněžené krajiny mezi Berlínem a polskou hranicí. Kříží cesty těchto postav, líčí je jako hledající, zoufalé bytosti, jež ztratily jistoty a hledají útočiště po hospodách a v osaměle stojících domech. Lakonická, jazykově úsporná kniha, která rozdělila kritiky na dva tábory a vydobyla si místo v užším výběru titulů nominovaných na Cenu Lipského knižního veletrhu, konkurenci Německé knižní ceny, chcete-li.  

Totéž platí o románu „Der Fuchs“ Nise Momme Stockmanna známého rovněž dosud tvorbou pro divadlo, který je však co do zaměření a formy pravým opakem Schimmelpfennigovy knihy: „Der Fuchs“ je postapokalyptickým románem odehrávajícím se na fríském pobřeží (i ty prožívají právě konjunkturu), v němž mladý muž sedící na střeše domu, kam ho vyvrhla obří přívalová vlna, vzpomíná na své dětství a mládí. Od této výchozí situace se vyprávění rozvíjí nejrůznějšími směry a nabírá ty nejfantasknější podoby. Skoro by se dalo říci, že Stockmann netestuje pouze možnosti popisu, ale také rozšíření dějových rovin. A když už jsme u postapokalypsy – podobný scénář načrtává ve svém románu „Die Verteidigung des Paradieses“ i mimořádně talentovaný Thomas von Steinaecker. Německo je v troskách. Pod ochranným štítem na horské pastvině v Bavorsku sdílí společný osud společenství šesti lidí. Jedenáct let po katastrofě se zdánlivá rovnováha začíná vychylovat: Ochranné štíty vypovídají službu, ničím necloněnou pastvinu pustoší žár, déšť a vichřice, na nebi krouží drony, šíří se epidemie.
 
Ve Francii, jak po celou dobu tvrdí zvěsti, je prý velký tábor pro přeživší. Skupina, která se v mezičase rozrostla na sedm členů, se tak vydává na pochod ztemnělou zemí.
Trikem, na němž Steinaeckerův román staví, je skutečnost vycházející postupně najevo: za hlasem vypravěče se skrývá robot zcela naplněný citáty ze světové literatury. Rájem v názvu knihy je míněna říše, v níž lidskost ještě zcela neztratila na významu. Ale to se odchyluji od tématu.
 
Existuje-li nejen v německy psané, ale v evropské literatuře nějaký trend, pak je jím tendence k autobiografickému eposu neznajícímu tabu. Projekt Karla Ove Knausgarda „Min Kamp“ bude zřejmě nejznámějším a nejúspěšnějším případem z této řady.  
V souvislosti s rozsáhlými (auto-)biografickými projekty soudobých literátů je nutno konstatovat dvě skutečnosti: Zaprvé jsou to výlučně muži, kdo mají odvahu podstoupit pokus vylíčit obšírně a do posledního detailu vlastní cestu životem a dát jí formu fikce a literárního díla. To je jedna strana – strana tvůrců. Zadruhé to ale vypadá, jakoby čtenáři na takové projekty jen čekali, jakoby vytvářeli pomyslný vír, ba přímo závislost. 

V Německu to platí například rovněž pro Joachima Meyerhoffa, jehož román „Diese Lücke, diese entsetzliche Lücke“ se dostal mezi bestsellery i do širší nominace na Německou knižní cenu.  
Joachim Meyerhoff vyrostl v severním Německu, v Mnichově vystudoval herectví a od roku 2005 je členem souboru vídeňského Burgtheatru.  A právě tam zahájil Meyerhoff v roce 2007 svůj program „Alle Toten fliegen hoch“, v jehož rámci vyprávěl nadšeným čtenářům historky ze svého života.   
 
Na jejich základě vznikly do dnešního dne tři romány, jež patří zřejmě k tomu nejzábavnějšímu, co soudobá německojazyčná literatura za dlouhou řadu let nabídla.  
Meyerhoff je skvělý a neskutečně vtipný vypravěč, který nikdy nesklouzává k laciné komice. To souvisí mimo jiné s tím, že temným jádrem, kolem něhož všechny jeho romány tiše krouží, je tragická nehoda jeho bratra. Událost, s níž se rodina nikdy nevyrovnala. První díl nazvaný „Amerika“ líčí rok, který Meyerhoff strávil jako student na výměnném pobytu v USA, ve druhém díle „Wann wird es endlich wieder so, wie es nie war“ žijeme spolu s rodinou v areálu šlesvické psychiatrické kliniky vedené Meyerhoffovým otcem, abychom se nakonec ve třetím díle „Ach diese Lücke, diese entsetzliche Lücke“ ocitli v noblesním domě prarodičů v Mnichově, kde Meyerhoff pobýval během studia herectví. A byť se Meyerhoff nezdráhá zachytit sám sebe ve všech tísnivých situacích, které prožil, a dát všanc vlastní směšnost – také tyto romány jsou svědectvím uměleckého zrání. Meyerhoff koneckonců uspěl. A psaní nepověsil na hřebík.   
 
Z Postupimi zase pochází spisovatel André Kubiczek, který roku 2012 zrekonstruoval v románu „Der Genosse, die Prinzessin und ihr lieber Herr Sohn“ příběh svého otce a své laoské matky v kulisách východního Německa od 60. let až po matčinu smrt v letech osmdesátých. A nyní nám Kubiczek předkládá v podobě knihy „Skizze eines Sommers“, postoupivší do užší nominace na Německou knižní cenu, skvělý iniciační a vzpomínkový román, v němž je schopen zachytit stejně tak dobře atmosféru posledních let NDR, tak i to, jak jednotlivec vnímal krátké období, během něhož se svět možná nadobro změnil. Kubiczekův hrdina René čte Beaudelaira, nosí výlučně černé oblečení, tupíruje si vlasy a setkává se s děvčaty. Zmatená, nádherná doba, kterou Kubiczek umně udržuje ve stavu nejistoty mezi touhou a naplněním. A kdo se podívá na fotografii, kterou autor zveřejnil na svém facebookovém profilu, konstatuje okamžitě, že mladý André a jeho dospívající hrdina René vykazují podobnost nejen biografickou, ale také optickou.
 
Je nápadné, že na všechny tyto literární projekty lze nazírat – byť z rozdílných úhlů – jako na zvláštní formu „Heimatliteratur“ (vlastenecké literatury). A to nikoliv vlastenecké literatury mající podobu agresivního odrazu narušujícího idylu, avšak také rozhodně ne textů opěvujících rodnou hroudu. Zdá se spíše, jako by spisovatelé v době permanentních změn, jež je mimořádně nepřehledná z politického a sociálního hlediska, pociťovali potřebu ujistit se, kde jsou jejich vlastní kořeny, odkud se bere jejich identita. Bylo by chybou interpretovat tuto tendenci jako eskapismus. Koneckonců si dobří autoři svá témata nehledají, nýbrž témata si nacházejí svého autora.  
 
Měrou vrchovatou to platí zejména pro mladého rakouského spisovatele Reinharda Kaiser-Mühleckera. Rád přiznávám, že patří k mým nejoblíbenějším autorům. A stejně tak rád přiznávám, že mezi porotci Německé knižní ceny byl v tomto roce sotva který jiný autor důvodem tolika rozporů. Kaiser-Mühleckerovi je pouhých 34 let, vydal však již šest románů. Vyrůstal na statku a jedinou knihou, kterou v dětství z domova znal, byla bible. Sama literární tvorba pak platila v očích jeho rodičů za pošetilost či mrhání času.
 
Kaiser-Mühlecker šetří slovy; vypráví o zásadních i drobných změnách, o úpadku zemědělství a o tom, jak tato skutečnost ovlivnila život lidí, o jejich jazyku, z něhož nejsou schopni se vymanit, ačkoliv by si nová doba žádala již dávno nová slova. Bez náznaku patosu vypráví o osudovosti naší existence. A možná bude jedním z mála autorů, kteří při přepracování svých textů nic neškrtají, nýbrž něco přidají, aby odmlky, které k nám promlouvají, nebyly příliš dlouhé. 
 
O vlasteneckých románech s opačným znaménkem můžeme snad hovořit i v případě onoho nápadně vysokého počtu autorek a autorů s tzv. migračním pozadím. Z tohoto veskrze nesourodého okruhu spisovatelů, zabývajícího se tématy jako hledání identity, útěk, vykořenění a příchod do nové, cizí země, vzešla v tomto roce řada pozoruhodných románů.

Jmenujme například Rashu Khayat, která se narodila v Německu a vyrůstala v Saudské Arábii, a která v knize „Weil wir längst woanders sind“ vypráví o sebevědomé mladé ženě, jež se svobodně a ke zděšení svého okolí rozhodne vrátit zpět do Saudské Arábie, aby se tam provdala. Khayat se ve svém románu zamýšlí nad tím, co může v Německu chybět svobodně smýšlejícímu, liberálně založenému člověku a co ho může vést k rozhodnutí, jež nám připadá nepochopitelné.  
Anebo zmiňme Shidu Bazyar, která v románu „Nachts ist es leise in Teheran“ popisuje příběh jedné rodiny, jak se odvíjel na pozadí iránské revoluce a v prostředí německého maloměsta, a to po dobu takřka čtyř desetiletí – od roku 1979 až do současnosti.
 
Anebo je tu z Maďarska pocházející Akos Doma, který v románu „Der Weg der Wünsche“ mimořádně napínavě líčí útěk své rodiny z Maďarska v 70. letech a jen tak mimochodem objasňuje, že ve vnímání neznámého neexistují kvalitativní rozdíly a že tento pocit ani není vázán na určitá období.   
Či mladý Senturan Varatharajah, jenž v románu „Von der Zunahme der Zeichen“ nechává mezi dvěma studenty žijícími v Německu, mužem a ženou s cizími kořeny, rozvinout v rámci facebookového chatu vysoce filozofickou debatu o jejich původu a životních osudech.
 
Jak jste, dámy a pánové, poznali, jsem přesvědčen, že rok 2016 byl z hlediska literatury rokem mimořádně bohatým, rozmanitým a zábavným. Kvalitní ročník. A to jsem ve své čistě subjektivní procházce opomněl řadu autorek a autorů, jež považuji za důležité a kteří předložili skvělá díla: Například „Die Welt im Rücken“ Thomase Melleho, jež co do neúprosnosti a drsnosti nachází v rámci letošní literární produkce jen těžko srovnání. Radikální vyrovnání se s jeho psychickým onemocněním, jež Melleho zprvu připravilo pouze o veškerý majetek, aby jej nakonec málem stálo i život. Anebo, takříkajíc z druhého konce literární škály hlasitosti, Rakušanka Eva Schmidt, jež posledních dvacet let nevydala jedinou knihu a jíž se teď s titulem „Ein langes Jahr“ podařilo vytvořit podivuhodně poklidný a zároveň naléhavý portrét malého sídliště a jeho obyvatel, jimž jsou – i to je možné – jedinou útěchou psi.
 
Svou malou procházku bych však rád zakončil odkazem na dva autory, k nimž mám obzvláště silný vztah: Prvním z nich je, a to neříkám proto, že je tu dnes s námi, Bodo Kirchhoff, jenž knihu tak dokonalou jako je „Widerfahrnis“ nenapsal jen tak z ničeho, nýbrž již takřka čtyřicet let pracuje na pozoruhodném díle. Jako by se však ve spojení s dalšími dvěma velkými romány „Die Liebe in großen Zügen“ (2012) a „Verlangen und Melancholie“ (2014), alespoň takový je můj dojem, ve „Widerfahrnis“ cosi uzavřelo, dospělo k předběžnému konci: trilogie, kterou on sám možná ani vytvořit nezamýšlel; z moudrosti stáří vycházející, elegantní a vypravěčsky strhující reflexe stárnutí, ztrát, vzpomínek, lásky a smyslu života. Tedy velká témata. Za malou chvíli o nich budeme hovořit a budete moci něco z autorovy tvorby vyslechnout.

Na závěr mi však dovolte připomenout ještě jednoho spisovatele, jenž zemřel v listopadu 2013 a jehož považuji za jednoho z nevýznamnějších německých poválečných autorů: Peter Kurzeck pracoval od roku 1992 – a tím dokonale zapadá do vzorce autobiografického vyprávění s vlasteneckou tematikou – na svém velkém cyklu „Das alte Jahrhundert“. Roku 2011 vyšel jeho opus magnum, román „Vorabend“ čítající více než tisíc stran, v němž rekonstruuje vývoj myšlení SRN od 50. až do 80. let. Kurzeck byl velký kouzelník, mág propůjčující světu kouzlo, jeho paměť neznala hranic. Proslul mimo jiné svými volně vyprávěnými audioknihami: Bez rukopisu, bez jakéhokoliv podkladu byl schopen po celé hodiny svou typicky melodickou intonací dát vznikat celým světům. Před několika týdny vyšla pod titulem „Für immer“ poslední dosud nezveřejněná audionahrávka, na níž Kurzeck hovoří o tom, jak tvořil. Naslouchejte mu.