Atény coby dvojí zátěž
Documenta 14 v Kasselu

Jako na dosud každé Documentě se návštěvník musí sám postarat o to, aby její návštěva stála za to. Christoph Bartmann o konceptu kurátora, který nemá rád velké výstavy.

Bylo by naivní očekávat od Documenty „jednoduše dobré umění“. Takové tam totiž nikdy nebylo, a ze všeho nejméně v roce 1955, kdy byla založena. Pedagog umění Arnold Bode tehdy připravil jako první v nehotové novostavbě válkou zničeného Fridericiana výstavu umění, které nacisté nenáviděli a pronásledovali. Zážitek měl německému poválečnému publiku přinést katarzi a tomuto zadání Documenta zůstala – více či méně – věrná dodnes. O tom, jak věrně bude toto zadání naplněno, rozhoduje, po schválení sponzory, výlučně kurátor nebo kurátorka – i tato funkce je vynálezem Documenty. 
 
Documenta 5 Haralda Szeemanna v roce 1972 byla první velká kurátorovaná výstava v dějinách umění. Od té doby v Kasselu a na jiných místech získalo převahu umění tematické a intelektuální, kritické a diskurzivní. Umění spolupracuje, protože se mu v režimu diskurzu, kdy se nakonec samo změní v diskurz, vůbec nežije špatně. Zdá se, že se dnes umění rozpadá na (minimálně) dva světy: na kritické konceptuální umění v kasselském stylu a na umění oligarchů  à la Jeff Koons a Damien Hirst, které lze vidět všude jinde, například v Benátkách, ale určitě ne na Documentě.

proč athény?

Čím se zapíše Szymczykova Documenta 14? Je to první Documenta, která se koná na dvou místech: v Aténách a potom v Kasselu. Proč v Aténách? Adam Szymcyzk se pro ně rozhodl nejspíš na pozadí řecké dluhové krize po roce 2010. „Poučit se z Atén“ zde znamená brát vážně oběti statu quo finančního kapitalismu a dodat jim odvahu, aby se staly „aktéry“ svého prekérního osudu. Přitom se rozumí samo sebou, že řecké problémy zavinil „sever“ (EU, Merkelová a Schäuble, a vůbec globalizace a kapitalismus a „empire“). Pro Szymczyka&Co. je součástí syndromu „severu“ i vždy kritická a k pokání připravená Documenta. Proto musí být přemístěna, vyrvána z kořenů a vůbec zdecimována, což je myšlenka, kterou by bylo možné mnohem účinněji předvést například na opulentním bienále v Benátkách, než v od začátku skromnějším Kasselu.
 
Szymczyk nemá příliš velké pochopení pro druhé dějiště Kassel a jeho zvláštnosti. Prezentuje se zde mnoho z toho, co bylo k vidění už v Aténách. Navíc se ve městě objevuje hodně monumentálního – i to je nejspíš efekt propojení s Aténami. Obelisky, pyramidy a před Fridericianem „Parthenon knih“ argentinské umělkyně Marty Minujín se sloupy z knih zatavených do plastu, které byly někdy někde zakázané.  A další rys této Documenty: mnohé je „retro“, stejně jako skulptura Minujínové, která vznikla v roce 1983 pod dojmem argentinské vojenské diktatury. Ještě nikdy nebylo na Documentě zastoupeno tolik mrtvých umělců a ještě nikdy tak málo mladých umělců.

Prorok selhávání

Fridericianum, centrum každé Documenty, Szymczyk (poté, co ztroskotal původní plán zde prezentovat ukradené umění sbírky Gurlitt) přenechal sbírce aténského Národního muzea současného umění. Opět rozhodnutí, kdy má politické gesto větší váhu než umělecká potence. Tento krok však zapadá do celkového konceptu patrně úmyslně „slabé“ Documenty, která hned od začátku odmítá eventuální ambice, co se týče krásy, síly nebo autonomie prezentovaného umění. Pro velkou halu Documenty má Szymczyk jen minimum nápadů, Karlsaue nechává téměř úplně prázdnou, zato Nová galerie funguje tentokrát jako tajný hlavní stan celé přehlídky. V Nové galerii coby „hlavním sídle svého historického povědomí“  Documenta reflektuje samu sebe a uvádí svou vlastní válečnou a poválečnou genealogii do širšího kontextu kolonialismu, vykořisťování a rasismu.


  Zde, v Nové galerii, je Documenta 14 nejvíc sama sebou: například když se Maria Eichhorn zabývá otázkami provenience nebo při esejistickém pohledu na Atény, ne Atény finanční krize, ale Atény starší, specificky německé helénofilie. A stejně jako na každé Documentě se musí návštěvník sám postarat o to, aby se její návštěva vyplatila. Na Documentě koneckonců není zajímavé to, jak se člověku líbí to či ono umění, ale jak tentokrát budou exponáty fungovat ve vztahu k zbytku města, tedy spíše kde člověk umění najde.
 
Szymczyk si už kvůli dvojnásobné zátěži v důsledku přibrání Atén a určitě i kvůli svému negativnímu postoji vůči velkým výstavám nedal s „inscenováním“ města Kassel příliš práce. Ale kdo hledá, ten najde. Například v bývalém podzemním nádraží poblíž Hlavního a Kulturního nádraží, tentokrát pro výstavu nijak nevyužitého. Přesto člověk výstavu zvládne překvapivě rychle. Návštěvník má dojem, že tato Documenta je menší než ty předešlé. Ztroskotal přísný moralista umění Szymczyk na této přehlídce? Rozhodně ne, měřeno jeho vlastními ambicemi. Vždyť je prorokem selhávání a nově opět moderního „odnaučování“. Kdo dnes ještě vůbec chce produkovat zdařilé věci?  „Beingsafeisscary“ zní heslo, které se dočasně skví nad vchodem do Fridericiana.