Rozhovor s Gerhardem Henschelem Román jako stroj času

Ve svých autobiografických románech, jejichž hlavním hrdinou je postava Martina Schlossera, líčí spisovatel Gerhard Henschel své dětství a mládí tak, jak je prožíval od 60. do 80. let minulého století.
Ve svých autobiografických románech, jejichž hlavním hrdinou je postava Martina Schlossera, líčí spisovatel Gerhard Henschel své dětství a mládí tak, jak je prožíval od 60. do 80. let minulého století. | Foto: © picture-alliance / dpa

Ať už jde o motokáru či šumivou limonádu značky Ahoj, ti, kdo se narodili v 60. letech minulého století a začtou se do románové kroniky Gerharda Henschela, projdou společně s jejím protagonistou Martinem Schlosserem řadou klíčových momentů vlastního života.  
 

Když začal Gerhard Henschel psát v roce 1996 své první autobiografické dílo – Kindheitsroman (Román dětských let), v němž ukryt za postavou Martina Schlossera líčí své dětství v průběhu 60. let –, neměl ještě v úmyslu zpracovat formou románu celý svůj život. A přesto se mu dodnes nepodařilo tohoto počínání zanechat. Na konci sedmého svazku jeho kroniky, vydaného roku 2017 pod titulem Arbeiterroman (Dělnický román), je Henschelovu alter egu dvacet let – hrdina právě nechal plavat studium a schyluje se ke znovusjednocení Německa.  

Henschelovy romány s protagonistou Martinem Schlosserem berou čtenáře na cestu časem, která pro Němce jeho generace představuje rovněž výlet do vlastní minulosti. Nezáleží totiž na tom, zda jste stejně jako Schlosser vyrůstali v dolnosaském městečku Meppen, nebo například ve Stuttgartu, řada zkušeností se odvíjela podle podobného scénáře. V tuto chvíli má Henschel za sebou již vyprávění o třech desetiletích historie Spolkové republiky Německo, a to z pozice jednotlivce a téměř v denním rytmu. Za takto detailní rekonstrukcí celého života – bytˇ se jedná o život vlastní – se skrývá především jedno: spousta práce.

Pane Henscheli, jak Vás napadlo, že Martin Schlosser bude formou románu vyprávět o svém, resp. Vašem životě?  

Když jsem se v roce 1996 zase jednou začetl do románu Waltera Kempowskiho Tadellöser & Wolff, měl jsem posléze chuť přečíst si nějaký takový román o dětství z pera svého vrstevníka, nic takového však neexistovalo. A pak mě napadlo, abych se o to pokusil sám. Naštěstí jsem tenkrát netušil, kolik práce mě čeká. Rozhodnutí přidat k mé knize Kindheitsroman další svazky padlo teprve mnohem později.
 
Osobní život Martina Schlossera se odehrává na pozadí reálných dobových kulis. V knize „Arbeiterroman“ z roku 2017 prochází svět prudkým vývojem – na spadnutí je znovusjednocení Německa, Nelson Mandela opouští po 27 letech vězení, v Chile končí období Pinochetovy vlády. Nakolik rozsáhlé rešerše jsou nezbytné, aby bylo možno všechny tyto události rekonstruovat?

Dát dohromady hrubý materiál si nějakou tu chvíli vyžádá. Naštěstí mám k dispozici dobře utříděný archiv, tedy dopisy, fotoalba, zápisníky, stvrzenky, výpůjční lístky z knihoven či příbalové letáky léků. Kromě toho se mohu spolehnout na příbuzné a přátele, kteří odvádějí svůj kus práce. Řada románových postav mi vypomáhá informacemi, tu a tam vylepší i dialogy, jichž se účastní. A pokud jde o rešerše týkající se politických, společenských a sportovních událostí – filmy určené pro kina, citáty z novin, železniční spojení, údaje o počasí, reklamní slogany či výsledky loterie –, představuje internet nevyčerpatelný zlatý důl.  
 
Usnadňují Vám tedy internet a digitalizace práci?  

Internet rešerše nesmírně usnadnil. Je také užitečné, když můžete prohledat tisíce stran románu během vteřiny, abyste si ověřil, kdy naposledy se v textu objevilo slovo „jarmark“ či dolnoněmecké úsloví „Hol di fuchtig“ (Tož sa mívaj). Anebo kolikrát již Martin Schlosser pozřel mléčné nudle či lasagne.
 
Vaše romány se čtou téměř jako deníky, tak podrobné jsou jednotlivé záznamy. Schlosser si všechno zapisuje, dokonce i sebebezvýznamnější dialog v pauze na cigaretu během noční směny. Když jste psal „Arbeiterroman“, byly události, o nichž kniha pojednává, již dvacet let minulostí. Jak to děláte? Musíte mít neuvěřitelnou paměť!

Dříve jsem si deník vedl jen sporadicky, vždy jsem ale psal spoustu dopisů a většinu z nich se mi podařilo získat zpátky. Vydatným zdrojem mi byly rovněž diáře mé babičky z Jeveru, dobový telefonní seznam tohoto města, kde jsou uvedeni všichni lékaři, optici, lékárny, řeznictví a samoobsluhy, korespondence z pozůstalosti mých rodičů a různá vydání oldenburgského městského magazínu Diabolo, pro který jsem tehdy psal. Bez těchto pomůcek by práce byla výrazně těžší, ale naštěstí mám skutečně sloní paměť.
 
Člověk se neubrání pocitu, že každý, kdo Vám kdy zkřížil cestu, se jednoho dne objeví ve Vašem románu. Nepochybně se najdou i tací, jimž natolik detailní vypodobení není zcela po chuti – nemáte kvůli tomu občas problémy?

Naopak. Některá stará přátelství díky tomu znovuožila. Tu a tam za mnou po skončení čtení někdo přijde s otázkou: „Pamatuješ si ještě na mě?“ A přede mnou pak stojí bývalý spoluhráč z fotbalového klubu SV Meppen, se kterým jsem hrál za starší žáky, někdejší kolegyně barmanka z jeverské diskotéky Na Nu nebo jistá Gabča, s níž jsem ve  Vallendaru nad Rýnem chodil na základní škole do stejné třídy. Ženě, která v románech vystupuje pod jménem Andrea a s níž jsem měl pět let vztah, jsem dal ke každé větě právo veta, ale neměla sebemenší výhrady. V románu, na němž momentálně pracuji, se Martin Schlosser zamiluje do studentky Kathrin Passig, která bude v knize vystupovat pod svým skutečným jménem. Pomáhá mi teď rekonstruovat naše společné zážitky.
 
Jak obecně postupujete při práci na románu? A posloucháte při psaní hudbu, abyste se přenesl do starých časů?

Nepracuji nazdařbůh – začínám rešeršemi, pak následuje čistopis. Ale i ve fázi čistopisu mi každou chvíli vytane na mysli nějaká otázka: V kolik hodin odpískali v roce 1990 začátek finálového zápasu mistrovství světa ve fotbale? Který z dílů televizního seriálu Diese Drombuschs vlastně babička Martina Schlossera v ten či onen den viděla? Když se mi během jednoho dne podaří vylíčit dva dny, jsem spokojen, protože mi to dává naději, že bych jednoho mohl dohnat svůj skutečný život. Co se hudby týče, při práci teď nejraději poslouchám Thomase Tallise, Palestriniho a poslední album Leonarda Cohena. Píseň String Reprise/Treaty mi dělá společnost už několik měsíců. Doslova jsem se v ní zabydlel.
 
Jste označován jako kronikář Spolkové republiky Německo. Je Martin Schlosser typický Němec?

Doufám, že ne. Typickému Němci, jak ho znám, se více líbí populární zpěvák Wolfgang Petry či televizní kašpárek Oliver Pocher než renesanční skladatel Thomas Tallis.
 
Jak dlouho Vám trvá, než napíšete jeden díl románu o Martinu Schlosserovi? Ani jeden svazek nejde pod 500 stran. Máte vedle práce na románu ještě čas na jiné projekty?  

Nový román vychází každého půldruhého roku. Ten následující, Dorfroman (Venkovský román), je naplánován na podzim roku 2018. Pod titulem Laubengänge (Loubí) vyjde následující jaro v edici Temmen deník jednoho putování, jež jsme spolu s fotografem Gerhardem Kromschröderem podnikli v květnu po stopách Wilhelma Busche. Cesta vedla od Buschovy kolébky ve Wiedensahlu přes proslulý mlýn v Ebergötzenu až po jeho hrob v obci Mechtshausen u městečka Seesen. Společně s kolegou Wenzelem Storchem pracuji na fotorománech, které se opírají o motivy z katolických časopisů pro ministranty, vedle toho překládám, aby bylo na složenky, a rád se se svými příspěvky do novin a časopisů zas a znovu zapojuji do dění ve světě. Čas na tyhle věci si musím najít.
 
Pravidelně poskytujete rozhovory. Jakou otázku byste rád někdy dostal? A co byste na ni odpověděl?

Přeceňujete mou ochotu dávat interview. Rozhodně nejde o pravidelnou záležitost. Nedávno mě jedna rozhlasová stanice požádala o vyjádření k výsledkům zemských voleb v Dolním Sasku – a to opravdu nebyla otázka pro mě, koneckonců nejsem Günter Grass. Dávám přednost tomu, abych na většinu témat ani neměl názor, ani se k nim nevyjadřoval. Otázka, kterou bych ale skutečně rád jednou dostal, zní: „Mohu se stát Vaším mecenášem a zbavit Vás všech starostí o peníze, abyste se po zbytek života mohl věnovat v naprostém klidu práci na Vašem románovém cyklu?“ Pravděpodobně bych na ni odpověděl: „Ale s radostí.“

Gerhard Henschel

Spisovatel Gerhard Henschel (ročník 1962) publikoval romány, povídky, literaturu faktu a satirické texty. Kromě toho působí jako překladatel z angličtiny. V Německu ho proslavily zejména jeho romány o Martinu Schlosserovi, jichž dosud vyšlo sedm svazků. Jejich protagonista Martin Schlosser, z jehož perspektivy je příběh vyprávěn, se narodil v 60. letech a čtenáře podrobně provází svým životem na pozadí doby. Henschel obdržel za své dílo několik cen, v roce 2015 to byla například Cena Georga K. Glasera a v roce 2017 Cena Bena Wittera.