Franz Kafka
Proměna jako balet

Řehoř Samsa jako tančící brouk? V plzeňském Tylově divadle se klasiky nebojí a povídku Franze Kafka Proměna převedli do baletní podoby. Přečtěte si, jak se jim to povedlo.
 

Od: Miroslava Tolarová

Proměna. Die Verwandlung. Klasika. Franz Kafka. Pražský německý spisovatel. Jeho nejznámější dílo. Povídka. Povinná školní četba. Řehoř Samsa. Obrovský brouk. To zná přece každý. Včetně mě, vždyť jsem ji četla. Přesně tohle mi běželo hlavou, když jsem se dozvěděla, že Divadlo J. K. Tyla toto dílo přivede na jeviště. Ovšem ve formě baletu, což je zajímavé spojení.

Zřejmě právě proto, že je dílo tak známé, chybí v programu obsah díla tak, jak jsou návštěvníci baletu zvyklí. A v tu chvíli jsem začala vzpomínat, jaký má Proměna vlastně děj...

Představení začíná ještě dřív, než někdo začne tančit. Že je to zvláštní? Ano, ale divákům tato předscéna pomáhá lépe pochopit samotnou scénu. Vzápětí už začíná samotný balet.

„Když se Řehoř Samsa jednou ráno probudil z nepokojných snů, shledal, že se v posteli proměnil v jakýsi nestvůrný hmyz.“ Z reproduktoru se hlas vypravěče v podání Jiřího Lábuse ozve několikrát a prakticky nahrazuje chybějící popis děje v programu. Pomáhá, neruší, doplňuje.

Obsah. Nemůžu a nebudu popisovat, co se přesně na jevišti děje. Ostatně, to přece každý ví, no ne?

Scéna. Je strohá, jednoduchá, dostatečná. Tanečníci si vystačí pouze s postelí a izolepou. Jasné, výstižné, názorné. Palec nahoru!

Kostýmy. Jsou jen černé a bílé a způsobují krásné napětí mezi černým „hmyzákem“ a ostatními postavami. Pouze v samotném závěru se objeví i jiné barvy, což ve mně vyvolalo jen jediný pocit: Všechno se vrátilo do normálu.

Ztvárnění Řehoře coby nestvůrný hmyz. Paráda! Šest tanečníků, kteří vytvářejí dokonalou iluzi mnoha nohou umocněnou zvukovými efekty, mě jako diváka moc baví. Jsou výborně sehraní, jdou „jako jeden hmyz“ a chemie mezi nimi funguje. Richard Ševčík, který dává brouku Řehořovi tvář, z něj vytváří svým způsobem docela sympatické stvoření.

Atmosféra. Představení začíná jako taková veselá taškařice, honičky rodiny s broukem jsou vtipné, zábavné a groteskní. Postupně ale začíná i na diváka padat temná nálada, tíseň a pochmurno. Beznaděj, absence východiska, žádná šance na zlepšení či změnu. Tento přechod je tak postupný, že jsem si ho uvědomila vlastně až zpětně.

Rozuzlení. Po skončení jsem měla plnou hlavu myšlenek. A jedna z nich se mě pořád dokola ptala: Sakra, jak vlastně Proměna končí? Umře Řehoř? Nebo jen uteče pryč? Jak je možné, že vůbec nad tímhle váhám? Musím si Proměnu přečíst znovu a osvěžit si ji.

Výklad. Existují desítky až stovky výkladů Proměny a žádný není špatný nebo správný. Jen Franz Kafka ví, co tím myslel, a je to tak dobře, protože čtenář (a v tomto případě divák) má šanci o významu přemýšlet. Pojetí od skupiny DekkaDancers podle mě hodně podporuje teorii, že celý příběh se Řehořovi jen zdál.

Délka. Celé představení netrvá ani hodinu a to je podle mého asi největší jeho slabina. Je to příliš málo! Proměna by mohla trvat mnohem déle. I když je scéna prakticky prázdná, tanečníci dokážou prostor zaplnit a nenudila jsem se ani chvilku.

Resumé. Proměna stojí za návštěvu. Jednou, dvakrát, s odstupem možná i třikrát čtyřikrát. Ale její největší potenciál vidím ve školách. Tohle představení je totiž ideální kus pro středoškoláky, kteří se o Kafkovi a jeho Proměně učí. Je relativně krátká a díky vypravěči je srozumitelná i pro ty, kteří balet zatím tak nějak opomíjeli. A navíc má ještě jednu krásnou schopnost – nutí člověka přemýšlet. O tom, co tím chtěl Kafka říct. O tom, co bych na jeho místě dělal já. O tom, co bych dělal na místě Řehořovy sestřičky. O tom, proč jsem ještě Proměnu nečetl. Kdybych byla v kůži středoškoláka, který odchází z Malé scény DJKT, a někdo mi dal do ruky onu útlou knížku s názvem Proměna, hned bych se do ní začetla...