Rychlý přístup:
Přeskočit přímo k obsahu (Alt 1)Přeskočit přímo k sekundární navigaci (Alt 3)Přeskočit přímo k hlavní navigaci (Alt 2)

Klasická hudba 2019
Pokračování soumraku starých pánů

Koncert pod vedením hudební generální ředitelky Joany Mallwitz
Koncert pod vedením hudební generální ředitelky Joany Mallwitz | Foto (výřez): © Ludwig Olah / Staatstheater Nürnberg

Svět klasické hudby zaměstnává i nadále debata MeToo, diskuse točící se kolem sexuálního obtěžování ze strany starých mužů, ale i naléhavě nutná stavební opatření.

Od: Egbert Tholl

Je vlastně zvláštní, jak se zásadní témata opakují. Scénou klasické hudby otřásaly v roce 2019 v podstatě podobné záležitosti jako v letech předchozích, což především znamená, že určité nešvary se nedají jen tak snadno sprovodit ze světa. Míněno je zejména téma sexuálního obtěžování. V roce 2018 složili své funkce kvůli obviněním ze sexuálního obtěžování dirigenti James Levine (Met), Daniele Gatti (Amsterdam) a Gustav Kuhn (Erl), letos to postihlo operního pěvce Placida Dominga. Ten však veškerá obvinění popírá a dlužno dodat, že se zde skutečně pohybujeme v oblasti, kde je obtížné nalézt objektivní pravdu. Nicméně publikum letního festivalu v Salcburku a ke konci roku také publikum Labské filharmonie v Hamburku ostentativně projevovalo Domingovi přízeň. Pořadatelé salcburského festivalu s ním počítají i do roku 2020, ale Domingo mezitím odstoupil z vedení opery v Los Angeles a oznámil, že už nebude vystupovat v Metropolitní opeře v New Yorku.
 
Ani v případech, kdy pravda vyjde jasně najevo, se s ní však nedokáží všichni vyrovnat. V říjnu letošního roku potvrdil Spolkový soudní dvůr rozsudek proti Siegfriedu Mauserovi, klavíristovi a bývalému řediteli Hudební vysoké školy v Mnichově a – v návaznosti na jeho mnichovskou činnost – také rektorovi salcburského Mozartea. Mauser byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody na dva roky a devět měsíců a je tak pravděpodobně první odsouzenou osobností z oblasti klasické hudby. Už předchozí procesy proti němu byly však provázeny bizarními vyjádřeními členů Bavorské akademie krásných umění, jejíž hudební oddělení Mauser po dobu 14 let vedl. Krátce po vynesení rozsudku vyšel dokonce oslavný sborník k Mauserovým 65. narozeninám, jehož předmluva působí jako výsměch. Je v ní zmíněn Mauserův „všeobjímající eros“, což nakonec dokazuje pouze to, že někteří staří pánové z akademie nepochopili, že jeden z nich byl právě odsouzen jako pachatel sexuálního trestného činu.
 
Tento postoj a smýšlení s pozoruhodnou urputností přetrvává – debatě MeeToo navzdory. V podstatě lze jen očekávat zveřejnění dalších případů. Také Daniel Barenboim byl letos konfrontován s obviněními z nevhodného chování. A čteme-li autobiografii Brigitte Fassbaender, vydanou v letošním roce k jejím 80. narozeninám, nabudeme dojmu, že mužské způsoby chování, které nesou znaky sexuálního obtěžování, se v hudební branži drží už celá desetiletí.

KONEČNĚ: ŽENA SE STALA „DIRIGENTKOU ROKU“

V tomto kontextu je potěšitelné, že v letošním roce byla v anketě časopisu Opernwelt zvolena žena „dirigentkou roku“. Joanna Mallwitz je v současné době hudební generální ředitelkou Státního divadla v Norimberku, ale diriguje také ve Frankfurtské opeře a v příštím roce má dirigovat Bavorský státní orchestr a Düsseldorfské symfoniky. Má energický dirigentský styl a dovedla norimberský operní orchestr závratnou rychlostí do zcela nových sfér angažovaného a precizního hraní. Z žen působících v oboru dirigování byla dlouhou dobu zmiňována vždy pouze Simone Young, jejíž světová kariéra dál nerušeně pokračuje. Dnes už jsou zmiňovány také Joanna Mallwitz, Oksana Lyniv, Julia Jonas působící ve Wuppertalu, Anna Skryleva v Magdeburgu nebo Ariane Matiakh v Halle. Ženy dnes řídí operní domy a orchestry – tato skutečnost se konečně stále častěji stává samozřejmostí. Nebo lépe řečeno – dirigentky už neobestírá aura ryzí exotiky. Při pohledu na celkovou kvótu je to však stále ještě chatrný úspěch.
 
Hudební vysoká škola v Mnichově ostatně zřídila oddělení pro vyřizování stížností. Jako instituce prý vychází z přesvědčení, že Mauserovo chování nebylo systémovou, ale individuální záležitostí jednoho jedince. To je jeden pohled na věc.

KULTURNÍ STAVBY PO CELÉM NĚMECKU CHÁTRAJÍ

Na druhou stranu mají v Mnichově ještě docela jiné starosti. Centrální budova Hudební vysoké školy, takzvaná „vůdcova stavba“ („Führerbau“) z dob nacismu, je v chatrném stavu – podobně jako mnoho jiných operních domů nebo koncertních síní. Stuttgartská opera podobně jako opery ve Frankfurtu a také v Norimberku potřebují renovaci, jejíž celkové náklady se patrně vyšplhají k miliardám eur. V Augsburku už mezitím renovace operního domu alespoň začala. V Kolíně nad Rýnem se zase už léta hraje ve veletržní hale – to však nijak nesnižuje uměleckou kvalitu produkce. A vnějškový dojem alespoň nabourává zkostnatělé složení obecenstva, protože veletržní hala je přece jen dostupná mnohem širšímu publiku než operní dům. Do veletržní haly nejsou nutné večerní šaty, a to ani na premiéru.
 
Téměř všechny tyto stavební nebo renovační projekty jsou tak drahé z jednoho a téhož důvodu – příliš dlouho se do zachování budov nic neinvestovalo. Všechny budovy vznikly nebo byly renovovány v poválečné době. Až na jednu výjimku – Mnichov. Mnichovské Kulturní centrum Gasteig, ve kterém sídlí filharmonie, bylo otevřeno v 80. letech. Už roky se ví, že je nutné provést generální opravu, v rámci které by konečně bylo možné také akusticky vylepšit neoblíbenou filharmonii. Celková částka na opravu se pohybuje řádově kolem půl miliardy včetně nákladů na dočasné přemístění koncertní síně, lidové vysoké školy a městské knihovny. Plánování přestavby postupuje sice šnečí rychlostí, ale přinejmenším dnes už téměř nikdo nezpochybňuje nutnost oprav. A náhradní prostory už jsou v provozu. Ve Stuttgartu se mezitím uvažuje o tom, že by do rozhodování o mimořádně drahé renovaci operního domu měli být zapojeni také občané.

NOVÝ SÁL V MNICHOVĚ JE ODSOUHLASEN – MARISS JANSONS, KTERÝ ZA NĚJ BOJOVAL, JE MRTEV

Ještě jednou Mnichov. O stavbě koncertního domu pro Symfonický orchestr Bavorského rozhlasu – orchestr světové úrovně, ale bez vlastního sálu – bylo mezitím už napevno rozhodnuto. Do jeho otevření však vzhledem ke šnečímu tempu uplyne ještě minimálně šest let. Tento koncertní sál byl srdeční záležitostí Marisse Jansonse, který převzal symfonický orchestr v roce 2003 a od zahájení své činnosti se zasazoval o vybudování koncertního sálu. Bez jeho tvrdošíjnosti by tato stavba nikdy nevznikla. 30. listopadu 2019 však Jansons v 76 letech zemřel. Byl to nejempatičtější, nejčestnější a nejmilejší dirigent na světě. Miloval hudbu, hraní a své hudebníky – nesmírně, mimo běžné chápání. Od vážného srdečního kolapsu v roce 1996 už totiž věděl, že se musí šetřit. Ale nedělal to. Svět v něm ztrácí nejen zaníceného umělce, ale také vzor skvělého člověka.
 
A přestože jeho vlastní koncertní programy nutně neprozkoumávaly nová území v oblasti repertoáru, měl Jansons velmi dobrý cit pro potřeby budoucnosti. Nový koncertní sál vznikne v Mnichově ve čtvrti, ve které v současné době stále přibývá mladých kreativních lidí – každý týden se tu otevírá nový obchod, bar nebo něco podobného. Toto prostředí pro koncertní sál se Jansonsovi velmi líbilo, protože doufal, že zde dojde k promísení, omlazení a rozšíření publika. Areál je srovnatelný s areálem koncertní síně Maag ve švýcarském Curychu, která se stala náhradním prostorem za koncertní síň, jež nyní prochází renovací – hipsterská postindustriální čtvrť plná života a mladých lidí. Dočasné přemístění do náhradních prostor s sebou sice nese potíže, ale nabízí také velké šance. V Mnichově se má nový koncertní dům stát institucí.
 
To je naléhavě nutné. V Mnichově se totiž experimentální, svobodné a nové hudbě rozhodně nedaří lépe než jinde. Ve srovnání s Berlínem – viz jeho kulturní centrum Radialsystem – spíše hůře. Jakékoli úsilí o vybudování nezávislých hudebních těles ztroskotalo. Mnichov nemá žádné hudební těleso, které by se specializovalo na moderní vážnou hudbu, ale mohl ho mít. Tohoto úkolu se zčásti ujímá mnichovský Komorní orchestr, jinak je odkazováno vždy na řadu Musica viva Bavorského rozhlasu a na Mnichovské bienále hudebního divadla. Nejlepším, i když chátrajícím, ale akusticky přesto vynikajícím herním prostorem pro novou hudbu v Mnichově, je kulturní centrum Schwere Reiter – venku před ním však pro změnu často vystupuje kočovný cirkus, a tak bývá prožitek soudobé hudby uvnitř centra ozvláštněn spoustou veselých zvuků.

ROZRUCH KOLEM SALCBURSKÉHO IDOMENEA

Jinak se o největší rozruch postaral zase jednou Teodor Currentzis, který se na Salcburském letním festivalu ujal hudebního nastudování Mozartovy opery Idomeneo. Společně s režisérem Peterem Sellarsem však eliminoval téměř všechny suché recitativy a Idamantovu árii o obětování a začlenil do díla i jinou Mozartovu hudbu. Sellars zase nechal po skončení vlastního děje opery vystupovat tanečníka a tanečnici z jižního Tichomoří resp. z Havaje, tedy z ostrovů, které už nyní pociťují klimatickou změnu a vzestup hladiny oceánů. V samotné inscenaci zaplnil Sellars jeviště až po okraj plastovým odpadem. Už před uvedením díla, poté, co Sellars v interview referoval o záměru zasáhnout do partitury, se začali konzervativní milovníci opery bouřit: „To přece nejde,“ říkali. Sellars pak mluvil ještě o „komplexu z mistrovského díla“. V tomto případě s ním nelze než souhlasit. Samotné uvedení díla pak vyvolalo ještě větší poprask. Kdo vydá několik set eur za jednu vstupenku na operu, ten patrně nechce být zatěžován realitou, klimatickou katastrofou a znečištěním životního prostředí.
 
Co je to za zúžené, hloupé a samolibé chápání umění? Takové však nepanuje všude. Na Rúrském trienále proměnil Kornél Mundruczó Requiem skladatele Györgye Ligetiho ve fantastický, utopický a především skličující triptych a vysloužil si za to téměř sakrálně působící obdiv. Ilustrace Ligetiho hudby, hrané nejprve nasurovo a pak variabilně, – jsou to tři znějící obrazy na způsob křídlového oltáře – oněmuje svou odvahou, ale také matoucím dojmem, že Ligeti své hluboce humánní Requiem, které přesahuje rámec jednotlivých konfesí, složil snad přímo se zřetelem k Mundruczóově budoucí inscenaci. První obraz s názvem Evolution se odehrává v plynové komoře. Tři uklízeči vyprostí z hory vlasů miminko – divák u toho sotva dýchá. Druhý obraz: Z miminka je mezitím už stará žena, která sedí v kuchyni a nechce se nechat svou dcerou přemluvit k přijetí peněžního odškodnění a pocty. Žije ještě v minulosti jen taktak přeživšího, žije v bezvýchodné přítomnosti holokaustu. Třetí obraz: Mládež vchází do apoteotického tunelu se světlem na konci. Ligetiho hudba, nahraná nejdříve Stevenem Sloanem a Bochumskými symfoniky, zní nyní v elektronické úpravě z pásku. Úpěnlivá prosba o milost se stává nadějí pro lidstvo. Možná, že přece jen existuje nějaká budoucnost. Pro hudební divadlo jistě – pokud dokáže vyvinout takovou sílu.