Rychlý přístup:
Přeskočit přímo k obsahu (Alt 1)Přeskočit přímo k sekundární navigaci (Alt 3)Přeskočit přímo k hlavní navigaci (Alt 2)

Umění
Dřevěný oblak pro Prahu

Martin Steinert (výřez)
Martin Steinert | © André Mailänder

Tři týdny stavěl Martin Steinert (*1959) na Smetanově nábřeží z dřevěných latěk svoji loď. Kolemjdoucí mohli nejen přihlížet, ale i psát na umělecké dílo svoje přání. Praha se tak stala šestým místem, kde se umělec, narozený v Sársku, představil. Coby rezident Goethe-Institutu se zde zúčastnil mezinárodního sochařského festivalu Sculpture Line 2020.

Od: Lucie Drahoňovská

Vaše dřevěná socha se v Praze už během stavby rychle plnila osobními vzkazy. Jak Vás napadlo zapojit do své tvorby veřejnost?

Napadlo mě to to, když jsem v rakouském městečku Feldkirchen, konkrétně v tamním kostele johanitů, připravoval velkou instalaci. Zažil jsem tehdy velmi silné emoce lidí a tyto emoce se do mé práce promítly. Napadlo mě proto, že veřejnost rovnou přizvu ke spolupráci a požádám lidi, aby na dřevěné laťky napsali svoje pocity i naděje.
 
Jaká sdělení lidé zanechávají nejčastěji?


Potvrdil se mi můj původní názor z doby, kdy jsme o myšlence Wooden-Clouds, tedy „architektuře přání“, hovořili na veřejnosti vůbec poprvé: Že přání lidí jsou stejná nehledě na to, kde se právě nacházíte. To se mi potvrdilo v Saarbrückenu, Petrohradě i v Paříži. Nebo vloni v Ramáláhu, který je velice specifickým místem. Opravdu existuje řada stejných základních přání, jako zdraví, mír, spokojené děti.
 
Pracoval jste dlouho s kamenem, ale později jste přešel k smrkovým a jedlovým latím. Proč tahle změna?

Pískovec, granit a mramor jsem vyměnil za obyčejné dřevěné latě zcela vědomě, protože z nich se monumentální objekty tvoří mnohem snadněji. Kromě toho je u kamene problematická logistika, doprava a cena. Dřevo je naproti tomu laciné, a proto si je může dovolit každý zadavatel, včetně těch, pro které často stavím svoje díla ve veřejném prostoru. Další výhodou dřeva je fakt, že prakticky z ničeho vzniká uzavřený prostor, nebo, jak říkám, prostorové instalace, do kterých můžete vstoupit. A ony k tomu také skutečně vybízejí. A když pracujete s obyčejným dřevem, je jeho přirozeností, že postupem času stárne, rozpadá se, takže jsou tato díla vždy dočasná.
 
Jednu z Vašich dočasných soch nyní představujete v Praze. Je to náhoda?

Není. Zatímco se mi pět předchozích míst naskytlo náhodně, pro Prahu jsem se rozhodl zcela vědomě před rokem a půl. Je to báječné město s krásnou atmosférou. Navázal jsem kontakt s Goethe-Institutem a našel pro svou sochu vhodné místo: protáhlý Střelecký ostrov na Vltavě, který se zcela přirozeně nabízel, aby měla socha tvar lodi. Přestože se totiž jedná o součást řady Wooden-Clouds, nemusí to být vždy oblak. Neboť oblak je nadřazený pojem pro část mojí práce, která se vztahuje k pomíjivosti. Časem zmizí a zase táhne jinam. Nechá se unášet, a proto má právě takový tvar.
 
Nakonec našla vaše oblačná loď přístav na Smetanově nábřeží. Jak jste s ním spokojený?

Pro instalaci lodi na původně zamýšleném místě jsme nedostali povolení. Nyní stojí nedaleko od Vltavy, na okraji silnice, a přesto je to loď. To má také svoje kouzlo. Kolemjdoucí mají k dílu bezprostřednější přístup, zdrží se u ní a mohou si ji prohlédnout zblízka. A z toho mám velkou radost. Pro moji práci je velice zajímavé, když je zasazena do městského prostředí. Není to vždy jednoduché, když člověk pracuje tam, kde je stále hluk, a kde musí stále dávat pozor na tramvaje. Ale na druhé straně to zase umožnilo rychlý kontakt s kolemjdoucími, přičemž jsem z 95 procent zaznamenal pozitivní reakce. Zároveň došlo i na rozmíšky, výměnu názorů, ale to k tomu jednoduše patří, když už jste tak trochu rušivý faktor.
 
Nebo, jak říkáte, že se socha stává projekční plochou pro sociální problémy…

Přesně tak. Ukazuje se, že existují zcela specifické problémy, o které se lidé přou právě u mé sochy, jež je k tomu ostatně vyzývá. Obzvlášť zajímavé to bylo v Berlíně, když jsme na Richardově náměstí stavěli instalaci celých pět týdnů. Berlínská čtvrť Neukölln procházela v té době gentrifikací (bohatí lidé si zde začali pronajímat a kupovat byty – pozn. aut.). Starousedlíci s nižšími příjmy se cítili být vyháněni mladými lidmi, kteří mají v centru dobře placenou práci, ale nechtějí tam bydlet. Richardovo náměstí, které má tak trochu vesnický charakter, se výborně hodilo pro diskuze o těchto tématech, a ty se odehrávaly právě na mé soše a u ní.
 
Nabízí Vám tedy práce na instalacích v kostelech vítanou změnu?


Je pravda, že jsem pracoval už v několika kostelech, ale to byla spíš věc náhody, nemá to pro mě nic společného s náboženstvím. Byla to místa, která se mezitím stala kulturními centry. Církevní stavby jsou velice krásná, klidná a inspirující místa, ve kterých vždy rád pracuji. 
 
Kampak popluje Váš další dřevěný oblak?

Ještě během října 2020 doputuje další Wooden Cloud do albánského hlavního města Tirany, takže je to vůbec poprvé, kdy během jednoho roku vzniknou dva oblaky. Jinak jsem měl v roce 2020 možnost realizovat tři velké zakázky, které jsem kvůli koronaviru bohužel musel odložit. Jedná se o velké instalace ve veřejném prostoru v Augsburgu, Markbreitu poblíž Würzburgu a v Biosférické rezervaci Bliesgau v Sársku. Na rozdíl od Prahy tam však nebudou stát několik týdnů nebo měsíců, ale hned několik let. 

Jako vždy vzniká i v Praze o instalaci dokumentární kniha. Jde o dílo fotografa André Mailändera, který nedokumentuje „pouze“ danou instalaci řady Wooden Clouds, ale zachycuje i dojmy z určitého místa.

  • Stavba "Dřevěného oblaku" v Praze © André Mailänder
    Stavba "Dřevěného oblaku" v Praze
  • Model instalace pro Prahu © André Mailänder
    Model instalace pro Prahu
  • Martin Steinert instaluje Wooden Cloud © André Mailänder
    Martin Steinert instaluje Wooden Cloud
  • Martin Steinert instaluje Wooden Cloud © André Mailänder
    Martin Steinert instaluje Wooden Cloud