Rychlý přístup:
Přeskočit přímo k obsahu (Alt 1)Přeskočit přímo k sekundární navigaci (Alt 3)Přeskočit přímo k hlavní navigaci (Alt 2)

Film
„Ve věcech otevřenosti se událo mnohé"

Rosa von Praunheim ve filmu Der fröhliche Serienmörder (Radostný masový vrah)
Rosa von Praunheim ve filmu Der fröhliche Serienmörder (Radostný masový vrah) | © rosavonpraunheim.de

Sebevědomě, s odvážnou angažovaností a se svým filmem „Perverzní není homosexuál, ale společnost, ve které žije“ otevřel Rosa von Praunheim v 70. letech dveře německému hnutí homosexuálů. Režisér, autor a bývalý vysokoškolský učitel otřásl svými „outingovými“ akcemi Německem a natočil četné filmy, povětšinou s queer tématikou.

Od: Sascha Rettig

Pane von Praunheim, celou Vaší kariérou se vine jistá chuť provokovat a prolamovat tabu. V 90. letech jste spustil velkou kontroverzi, když jste v jedné televizní talkshow veřejně prozradil sexuální orientaci prominentních osobností, jako je Hape Kerkeling nebo Alfred Bolek. Pustil byste se do takovýchto „outingových“ akcí i dnes?

Tyhle outingy byly tenkrát velká věc. Takové akce ovšem člověk nemůže dělat sám, nýbrž společně s dalšími lidmi, což je pro mě dost těžké, protože jsem vlastně solitér. Ale chuť bych k tomu měl. Ostatně natočil jsem film o Davidu Bergerovi, kterého coby homosexuálního učitele náboženství propustili ze školy. Ve filmu vypráví o tom, jak velký podíl homosexuálů je mezi kněžími. Dávalo by mi smysl ukazovat outingy lidí z církve, ale sám to už dělat nebudu. To musejí udělat jiní.

Jak ty tehdejší televizní outingy, tedy prozrazování něčí homosexuality bez souhlasu dotyčného, dnes hodnotíte?

Myslím, že velice pozitivně ovlivnily novinařinu. O homosexuálech se tehdy psalo jen v souvislosti s úmrtími na AIDS, se zločinností a já nevím s čím ještě. A najednou byli homosexuálové v tisku ukazováni úplně normálně, bez problémů. To byl velký pokrok.

Ve svém filmu „Perverzní není homosexuál, ale společnost, ve které žije“ z roku 1971 jste svou kritiku mířil i na homosexuální scénu, od které jste tehdy žádal angažovanost a bojeschopnost. Co se do dneška změnilo?

Jedním požadavkem bylo, aby se homosexuálové sami vyoutovali, otevřeně se přihlásili ke své homosexualitě a mluvili o ní se svými přáteli, rodiči, v zaměstnání. Ve věcech otevřenosti se toho událo hodně. Myslím, že mnozí lidé dnes vyrůstají s vědomím vlastní homosexuality samozřejměji, než tomu bylo dříve. Podporuje je v tom internet, různé homosexuální skupiny a podobně. Ovšemže to neplatí pro všechny. Nicméně díky tomu, že se změnilo společenské klima, může dnes větší procento z nich svobodněji a otevřeněji žít ve vztahu.

Nicht der Homosexuelle ist pervers, sondern die Situation, in der er lebt © Nicht der Homosexuelle ist pervers, sondern die Situation, in der er lebt

Queer témata a silné ženy

U příležitosti svých 70. narozenin jste přišel s mamutím projektem „Rosas Welt“ (Rosin svět), do nějž jste vměstnal 70 krátkometrážních filmů. Mnohé z nich se zaměřují na queer témata, ale věnujete se i silným ženám. Proč se v průběhu své kariéry opakovaně filmařsky zajímáte o osobnosti starších žen, jako jsou Lotti Huber nebo Evelyn Künecke?

To začalo s mou tetou Luzií, která si zahrála v mém filmu Die Bettwurst, čímž se proslavila. Svou nádhernou naivitou, přímostí a upřímností totiž ztělesnila úplně jiný typ ženy, než na který byli do té doby lidé ve filmu zvyklí. Starší ženy mě vždy velice zajímaly, protože je možné s nimi mít jistý erotický, ovšem ne sexuální vztah. Krom toho existuje mezi homosexuálními muži a staršími ženami často nádherná solidarita. A možná jde i o to, že si takoví lidé navzájem váží jeden druhého a že oba náleží k menšinám, které heterosexuální muži diskriminují.

Zatím se Vám nepodařilo vytvořit se svými  filmy velký, komerčně úspěšný hit. Co pro Vás znamená úspěch?

Úspěch je všechno. Úspěch je ale už i to, když se někdo mou prací vůbec zabývá. Nebo když mi někdo řekne, že se mu líbí některá z těch básní, které každý den píšu. Nebo když do kina, kde dávají moje filmy, přijde pár diváků. Je samozřejmě úžasné, když některý z mých filmů zhlédne 1.000 nebo 10.000 lidí nebo dokonce statisíce televizních diváků. Člověk se ale časem stane velmi skromným, protože si uvědomí, jak je těžké se v mediální smršti dneška prosadit. Je velké štěstí, když člověk smí vůbec něco dělat.

Rosa tehdy a teď

Komiksový kreslíř Ralf König, kterému jste věnoval dokumentární portrét „König des Comics“ (Král komiksů), je velice úspěšný i u heterosexuálního publika. Jak si to vysvětlujete?

Myslím, že obecně je to humor, který i heterosexuálům usnadňuje milovat homosexuální život. Kromě toho nejsou jeho filmy nebo komiksy moralizující, ukazují situace všedního dne, do kterých se mohou stejně dobře dostat i heterosexuálové.
Ralf König před svým komiksem Ralf König před svým komiksem | © rosavonpraunheim.de
V minulosti jste toho svými filmy a svou angažovaností hodně inicioval. Je něco, na co jste mimořádně pyšný?

Pýchy v sobě moc nemám. Jsem šťastný za to, že i v pokročilém věku se mi dostalo té milosti, že ještě smím pracovat. Ostatně vnímám spíš současnost a budoucnost; minulost a to, co jsem dělal kdysi, ke mně už nepatří.

Když se ohlédnete sám za sebou do minulosti a podíváte se na sebe dnes - jak dalece jste se změnil a do jaké míry jste zůstal Rosou, kterým jste byl tenkrát? 

To neumím říct. Vlastně se pořád cítím, jako by mi bylo sedm let. Pozoruji to i na svých kresbách. Jakoby se něco z mé osobnosti konstituovalo velmi záhy a už se to pak nerozvinuo. Tak nějak jsem se zasekl ve velice infantilním vývojovém stádiu. A je to překrásný pocit.   
  • Plakát: Kluci ze stanice ZOO © rosavonpraunheim.de
    Plakát: Kluci ze stanice ZOO
  • Filmař Rosa von Praunheim, 1969 Foto: Sammlung Rosa von Praunheim, Berlin © Elfi Mikesch
    Filmař Rosa von Praunheim, 1969