Rychlý přístup:
Přeskočit přímo k obsahu (Alt 1)Přeskočit přímo k sekundární navigaci (Alt 3)Přeskočit přímo k hlavní navigaci (Alt 2)

Beethoven 250
Symfonie, která se stala osudovou

Beethovenova socha před skladatelovým rodným domem v Bonnu
Beethovenova socha před skladatelovým rodným domem v Bonnu | © Sonja Werner

Ne náhodou se říká, že velikost a síla Beethovenovy hudby oslavuje odvahu a nepřemožitelnost lidského ducha. Oslavovat můžete nyní i vy, a to skladatelovy 250. „narozeniny“, k nimž Česká filharmonie přichystala originální dárek.

Od: Petr Kadlec

Když se Beethoven narodil, symfonie jako forma už existovala, ale prakticky nebyla možnost, aby si symfonickou hudbu poslechl někdo jiný než šlechtici nebo panovníci, na jejichž dvorech se pro úzké publikum hrála. Symfonie si nesla určité žánrové charakteristiky, především slavnostnost a reprezentativnost, což vznikajícím dílům zajišťovalo pozornost a význam. Kolem roku 1800, kdy se Beethoven na symfonické pole aktivně vydává, jsme už v jiné situaci. Symfonie se v té době už provádějí i pro veřejnost, většinou jako části poměrně rozsáhlých a různorodých koncertů, takzvaných akademií. Kromě symfonií na nich zněly předehry, komorní díla, sólová vystoupení, operní árie. Hlavními postavami byli virtuosové – instrumentalisté nebo zpěváci. Symfonie byly vnímány jako jakési „uvedení do hry“. A pak přichází Beethoven.

Hudba jako triumf svobody

Během necelých třiceti let (1798–1824) složil Beethoven devět symfonií, v nichž se odehrál ohromný přerod formy i obsahu. Beethoven mohl navazovat na to, co před ním vykonali Haydn a Mozart, kterým se podařilo žít ve svobodnějším postavení než jiným skladatelům. Lapidárně řečeno: už byli méně sluhy a nájemnými tvůrci zábavy a stali se nezávislými tvůrčími umělci. Je zajímavé, jak to proměnilo samotnou symfonickou hudbu. Její velikost a slavnostnost zůstala, nevázala už se však k moci monarchů, ale spíš k triumfu osobní svobody skladatelů. Díky tomu se hudba stala mnohem komplexnější a obtížnější, takže třeba pozdní Mozartovy symfonie připadaly mnoha posluchačům těžko proniknutelné až bizarní.
 
Beethoven jde ještě dál. Do svojí hudby silně promítá osobní, sociální i etické úvahy. Jako nikdo předtím dovedl Beethoven symfonickou hudbu propojit s myslitelskou prací. Ne náhodou se říká, že velikost a síla jeho hudby oslavuje odvahu a nepřemožitelnost lidského ducha. Završením je Devátá symfonie, ve které nechává do hudby vstoupit vedle hudebních nástrojů také lidské hlasy sólistů a velkého sboru, kteří zpívají slova Schillerovy Ódy na radost. Po Beethovenově smrti se objevovaly názory, že symfonie už se nemá kam vyvíjet a že její podoba je završena. 

Osud se nedá uspěchat 

První Beethovenovy myšlenky, směřující k Symfonii č. 5 c moll „Osudové“, najdeme v náčrtcích na podzim 1803. I když ji nakonec dokončil až v roce 1808, v mezičase dílo nepřestal promýšlet, nechal ho  zrát a zároveň měl neuvěřitelnou vůli vytvářet nové a nové verze, které – dokud nebyl spokojen – zavrhoval. Beethovenových náčrtků k Osudové se dochovalo enormní množství. Určitá místa skladatel podstatně přepracovával nesčetněkrát, než dosáhl uspokojivého tvaru.
 
Je také pravda, že Beethoven vždy promýšlel hned několik velkých skladeb najednou, takže ho od Páté symfonie odváděly jiné skladatelské úkoly. Motivy Osudové tak nacházíme vedle Čtvrtého klavírního koncertuHouslového koncertu, opery Fidelio nebo Šesté symfonie.
 
Osudová symfonie měla premiéru 22. 12. 1808 ve Vídni. Koncert trval neuvěřitelné 4 hodiny – od půl sedmé do půl jedenácté večer. Pod Beethovenovou taktovkou totiž poprvé zaznělo několik jeho dalších skladeb: zmiňovaný Čtvrtý klavírní koncert a Šestá. symfonie, ale také 3 části ze Mše C dur, árie Ah, perfido a Chorální fantazie. A k tomu ještě Beethovenova klavírní improvizace! Koncert měl obtížně představitelnou úroveň, protože mu předcházela jedna jediná (!) zkouška a publikum i účinkující byli po čtyřhodinovém maratónu naprosto vyčerpaní. O měsíc později měla Osudová druhé provedení, tentokrát v Lipsku. Tam se dostavil jednoznačný úspěch.
 
V roce 1809 vyšla symfonie tiskem. Beethoven ji věnoval dvěma svým šlechtickým mecenášům: hraběti Razumovskému a Lobkovicovi. Mimochodem název Osudová není od Beethovena. Kdo ho ale vymyslel, se neví. Každopádně se okamžitě uchytil a už během 19. století tak dokonale vžil, že symfonii zůstane už navěky.
 
Popisovat význam této hudby a to, co s člověkem může udělat, se pokoušely stovky lidí. Jedním z prvních byl německý spisovatel a hudební kritik E. T. A. Hoffmann, který psal v roce 1813 o Osudové jako o „nepopsatelně hluboké, skvostné symfonii v tónině c moll“. A pokračoval: „Jak tato nádherná kompozice, jejíž vrcholy se tyčí výš a výš, vede posluchače silně do duchovního světa nekonečna! Je jasné, že mnoho lidí bude mít pocit, že skladba je prostě jen důmyslnou rapsodií, ale duše každého hloubavějšího člověka bude určitě rozrušena a dojata – hluboce a důvěrně – pocitem, že není nic jiného než ona nevýslovná ohromná touha, a až do posledního akordu – a skutečně, dokonce i v momentech, které následují po nich – člověk nebude schopen vystoupit z tohoto zázračného světa ducha, kde ho bolest a radost objímají v podobě zvuků…“

Hudební dárek od České filharmonie

Do tohoto zázračného světa můžete nyní na pozvání České filharmonie vstoupit i vy: při příležitosti 250. výročí narození Ludwiga van Beethovena bude na YouTube kanalu České filharmonie zvřejněn záznam právě skladatelovy nejslavnější – Osudové – symfonie. 

Po rozboru díla a oblíbených ukázkách na přání hudebníků bude celá symfonie provedena v podání České studentské filharmonie, a to pod taktovkou dirigenta Marka Ivanoviće. Dárek k Beethovenovým 250. narozeninám si můžete rozbalit zde: 
 

 
Co? Beethoven: Osudová. Analýza a provedení
Kde? Na YouTube kanálu České filharmonie
Jak? Česky s anglickými titulky