Rychlý přístup:

Přeskočit přímo k obsahu (Alt 1)Přeskočit přímo k sekundární navigaci (Alt 3)Přeskočit přímo k hlavní navigaci (Alt 2)

Městské črty
Na párty v zemi vlků – v Lužici

Úchvatný pohled na historické centrum Budyšína (Bautzen) si lze vychutnat i z mnoha hospod a restaurací.
Úchvatný pohled na historické centrum Budyšína (Bautzen) si lze vychutnat i z mnoha hospod a restaurací. | © Beno Brězan - sundowner.bar Budyšin - Bautzen

Když je v Německu řeč o „venkovské oblasti“, spojí si to určitě mnoho lidí s Lužicí, nejvýchodnější částí země. Proč stojí za to tento řídce osídlený a společensky rozštěpený region navštívit? A co s ním má společného slovanská menšina?

Od: Max Melzer

Připouštím, že psát příspěvek o Lužici ve formátu, který se jmenuje Městské kontury, je srovnatelné s nošením plavek v nejtužší zimě – dá se to, ale je to vlastně protimluv. Tak jako Lužice sama o sobě, což z ní však z mého pohledu dělá zajímavý region – oscilující mezi nostalgií po bývalé NDR a inovací, mezi každodenním rasismem a angažovanými projekty občanské společnosti, mezi horami a stepní krajinou. Malebně krásná historická centra Zhořelce (Görlitz) a Budyšína (Bautzen) upoutají turisty na první pohled stejně jako negativní titulky v médiích z nedávné doby. Co se však v Lužici opravdu děje a co ji odlišuje od ostatních regionů?

MENŠINA S NÁLADOU PRO PÁRTY

Lužická srbština je v Lužici všudypřítomná. Podobně jako tady v Budyšíně (Bautzen) jsou cedule s názvy ulic a nápisy na historických informačních tabulích uváděny dvojjazyčně. Lužická srbština je v Lužici všudypřítomná. Podobně jako tady v Budyšíně (Bautzen) jsou cedule s názvy ulic a nápisy na historických informačních tabulích uváděny dvojjazyčně. | © Christine Reißing/MDR
Když se člověk poprvé vydá do oblasti kolem Budyšína, ulpí pohledem nejdříve na cedulích s dvojjazyčnými místními názvy. Lužice je domovinou lužickosrbské menšiny. K té náleží 60.000 lidí, z nichž jednu třetinu tvoří Dolnolužičané a dvě třetiny Hornolužičané. Toto rozlišení není zcela nedůležité, koneckonců rozlišují se i dva různé jazyky – dolnolužičtina (dolnolužická srbština) a hornolužičtina (hornolužická srbština). Oba se společně s češtinou, polštinou a slovenštinou řadí k západoslovanským jazykům – podobnosti mezi nimi nelze přehlédnout.

Lužické Srbky a Lužičtí Srbové provozují mnoho vlastních veřejných institucí, existují tu lužickosrbské školy a školky a také pro kulturní scénu představuje lužickosrbská menšina významné obohacení. Například vedle vydavatelství Domowina, které vydává lužickosrbská tištěná média, existuje také lužickosrbsko-německá filmová síť Łužycafilm. A Německo-lužickosrbské lidové divadlo v Budyšíně (Deutsch-Sorbisches Volkstheater Bautzen) je navíc jediným profesionálním divadlem dvou kultur v Německu.

 
Jako jedna z mála lužickosrbských kapel vystupuje Jankahanka dokonce i na mezinárodní scéně. Jako jedna z mála lužickosrbských kapel vystupuje Jankahanka dokonce i na mezinárodní scéně. | © Jankahanka
Mladí lidé v regionu oceňují u svých lužickosrbských vrstevníků především jedno – jejich skvělé, zčásti velmi bujaré párty. Zvláště ve vesnicích mezi Kamencem (Kamentz) a Budyšínem existuje několik menších klubů nebo pohostinských zařízení, ve kterých se pravidelně pořádají oslavy. Lužickosrbská „párty kultura“ se vyznačuje vtipným mixem lužickosrbského folklóru a moderní klubové atmosféry, což může zpočátku působit kýčovitě, ale nakonec je to dobrý způsob, jak spojit staré s novým a obojí uctít.
 

KAM SE PODĚLI MLADÍ LIDÉ?

Festival Campus Open Air, který se každoročně koná ve Zhořelci (Görlitz), je jen jednou z mnoha studentských akcí v regionu. © Campus Open Air Görlitz – Second Attempt e.V.
Ani „párty kultura“ však nedokáže zastřít, že Lužice patří k regionům s nejstarším obyvatelstvem v Německu. V mnoha obcích se průměrný věk obyvatel pohybuje kolem 50 let. Chybějící možnosti studia však rozhodně nebudou důvodem toho, že na první pohled všechno, co se na mapě nachází východně od Drážďan, může na mladé lidi působit neatraktivně. V regionu se nacházejí tři moderní vysoké školy – Technická univerzita v Chotěbuzi/Senftenbergu (Technische Universität Cottbus/Senftenberg), Vysoká škola v Žitavě/Zhořelci (Hochschule Zittau/Görlitz) a Profesní akademie v Budyšíně (Berufsakademie Bautzen). Tyto školy si jsou vědomy své zeměpisné polohy v oblasti česko-německo-polského trojmezí, a proto disponují velkými mezinárodními sítěmi, realizují přeshraniční výzkumné projekty a každý semestr přijímají mnoho studentů ze zahraničí. A kdo by si myslel, že nabídka oborů je omezena jen na základy, které se vyskytují i všude jinde, ten by si měl nabídku pozorněji prohlédnout. Studijní obory jako Psychologie komunikace, který lze studovat ve Zhořelci, se nenajdou ani ve velkých univerzitních městech, jako je Berlín nebo Mnichov.

Vzhledem k tomu, že celá Lužice prodělává strukturální změny spočívající v odklonu od desítky let dominujícího hnědouhelného průmyslu a prochází také výraznou demografickou proměnou, má se stát modelovým regionem pro výzkum a aplikaci mnoha tematických polí, jako jsou obnovitelné zdroje energie, nové technologie a mobilita. Na výzkumu se mají samozřejmě intenzivně podílet také vysoké školy. A kdo ví, možná, že vznik nových výzkumných ústavů v regionu přivede do Lužice ještě více studentů a studentek a výzkumných pracovníků a pracovnic.

 
V areálu RABRYKA ve Zhořelci se lze zapojit do různých projektů, ale také se prostě jen tak uvolnit v příjemné společnosti. V areálu RABRYKA ve Zhořelci se lze zapojit do různých projektů, ale také se prostě jen tak uvolnit v příjemné společnosti. | © RABRYKA - Second Attempt e.V.
Vedle školních povinností využívají ostatně lužickosrbští studující s oblibou volný prostor v regionu a zapojují se do projektů občanské společnosti a do utváření podoby města. Vytvářejí skvělá místa, kde se lze angažovat pro druhé nebo prostě jen dobře relaxovat nebo uspořádat párty. Nejlepším příkladem z mého studentského města Zhořelce je Rabryka, centrum pro mladou kulturu a sociokulturu, které bylo vytvořeno v areálu bývalé elektrárny a stalo se skvělým místem pro koncerty nejen místních, ale i zdaleka přijíždějících kapel nebo pro posezení s pivem u ohniště v kovovém barelu.

uhlí bez konce

Téma hnědé uhlí nelze samozřejmě uzavřít jednou větou, na to je hnědé uhlí pro tento region až příliš důležité – a kromě toho je i kontroverzním předmětem diskusí. Hnědouhelný a těžební průmysl, který ve 20. století nabízel největší podíl pracovních míst v regionu, se už brzy po převratu dostal do hluboké recese. Zdá se, že v souvislosti s globální diskusí o oteplování klimatu dojde ve střednědobém horizontu k definitivnímu ukončení těžby, což samozřejmě vyvolá poptávku po nových průmyslových odvětvích a nových možnostech zaměstnání.
 
Nejpozději v roce 2038 chce Německo skončit s výrobou energie z uhlí. Průmyslovou výrobu má alespoň zčásti nahradit cestovní ruch v oblasti jezer. Nejpozději v roce 2038 chce Německo skončit s výrobou energie z uhlí. Průmyslovou výrobu má alespoň zčásti nahradit cestovní ruch v oblasti jezer. | © Foto: Regina Weiß
Těžba hnědého uhlí však nezajišťovala jen pracovní místa, ale stala se pro mnoho – především starších – lidí v podstatě základem jejich identity a bude to obtížný proces, uvést všechny zájmy do souladu. A co se vlastně stane s prázdnými povrchovými doly? V tomto případě by se mohlo ujmout heslo „Z dolu na pláž!“. Zaplavením zbývajících otvorů vzniká právě umělá vodní krajina, která se brzy stane největší v Evropě. Už v současné době slouží velký počet jezer jako „vana před domovními dveřmi“ pro lidi nejen z tohoto regionu, ale i zdaleka. Především vyznavači bruslení na inlinech a jízdy na kole oceňují rovinatý terén a dobrou infrastrukturu.

kamera, klapka, jedem!

U čtyř tisíc památkově chráněných budov v historickém centru Zhořelce (Görlitz) se v „Görliwoodu“ natáčí samozřejmě mnoho historických filmů. Snímek je z natáčení filmu Goethe!. U čtyř tisíc památkově chráněných budov v historickém centru Zhořelce (Görlitz) se v „Görliwoodu“ natáčí samozřejmě mnoho historických filmů. Snímek je z natáčení filmu Goethe!. | © Mario Frost - www.goerlitz-filmstadt.de

Určitě musím ještě vysvětlit název článku. Proč vlastně „země vlků“? Na jednu stranu proto, že v tomto regionu se tu a tam ještě vyskytuje smečka vlků, kteří na mnoha místech Horní Lužice mohou ještě v poklidu žít, nerušeni lidskou civilizací. Na druhou stranu je „Země vlků“ (německy Wolfsland) také název televizního seriálu, natáčeného od roku 2016, ve kterém hlavní roli ztvárnila herečka a zpěvačka Yvonne Catterfeld. Seriál se odehrává ve Zhořelci a je jedním z mnoha filmových děl s lužickosrbskou účastí. Bohatá architektura historického centra města Zhořelce (Görlitz) a především elegantní obchodní dům v secesním slohu byly například využity jako filmové kulisy takovými velikány filmu, jako jsou Wes Anderson (Grandhotel Budapešť) nebo Quentin Tarantino (Hanebný pancharti).

O přezdívce „Görliwood“, kterou město dostalo v souvislosti se svou stoupající proslulostí ve světě filmu, si lze myslet ledacos, ale je to něco, na co se regionální kulturní scéna rozhodně může odvolávat. Pokud někomu Lužice jako čistá kulisa nestačí, měl by se podívat na životopisný hudební film Gundermann o východoněmeckém písničkáři Gerhardu Gundermannovi z města Hoyerswerda (lužickosrbsky Wojerecy, česky Hojeřice), který vedle skládání písní dřel v hnědouhelných dolech a prožíval konflikt mezi hudebním volnomyšlenkářstvím a socialistickým smýšlením.

Zachovat stabilitu

Často zobrazované krásné panorama lužického města, v tomto případě Zhořelce s farním kostelem sv. Petra a Pavla, nesmí samozřejmě chybět. Často zobrazované krásné panorama lužického města, v tomto případě Zhořelce s farním kostelem sv. Petra a Pavla, nesmí samozřejmě chybět. | © 2021 Marketing-Gesellschaft Oberlausitz-Niederschlesien mbH
Od roku 2015 na sebe především Budyšín (Bautzen) opakovaně strhával pozornost konflikty a výtržnostmi s nepřátelskými projevy vůči cizincům. Nemálo lidí říká, že šlo o mrzuté náhodné případy a o mediální humbuk, a nechávají bez povšimnutí, že tu přece jen ještě existují opravdu silné extrémně pravicové struktury a že mnoho mladých lidí se v nich od začátku socializuje. Mnoho místních, spíše kosmopolitně orientovaných mladých lidí, jako jsem já, pociťuje z tohoto důvodu ke své domovině směsici lásky a nenávisti. Na jedné straně pociťují stud za to, čím se Lužice dostává už několik let do povědomí veřejnosti. Ale na druhé straně, když se člověk na tento region podívá trochu detailněji, ocení také potenciál, volný prostor a lidi, kteří mají vize a kteří místo strachu nebo nenávisti zanechávají pozitivní stopy.