Lužičtí Srbové v Německu Poslední svého druhu

Srbský folklorní soubor Schleife
© Rafael Ledschbor

Budoucnost Lužických Srbů v Sasku a Braniborsku je nejistá – strukturální proměna, asimilace a odliv obyvatel mají na tuto slovanskou menšinu negativní vliv. Někteří vidí poslední šanci na udržení lužickosrbské kultury ve zřízení vlastního parlamentu.

Když stojí Dieter Reddo před Njepilovým dvorem v saské obci Schleife, nevěnuje pozornost velkolepým stodolám. Nemyslí na více než dvousetletou lužickosrbskou historii, která zde dřímá. Myslí na budoucnost. A z té má obavy. „Vlastně tady už dávno měly být bagry,“ říká tento 72letý muž. „My všichni tady už máme v podstatě sbaleno.“ „My“, to jsou Lužičtí Srbové, kteří žijí v okolí Njepilova dvora. Obec Schleife, lužickosrbsky Slepo, je centrem Lužických Srbů – zde, na severovýchodě Saska, sídlí tato slovanská menšina už celá staletí. Teď však přijedou obří rypadla na těžbu hnědého uhlí.

Povrchová těžba uhlí ohrožuje lužickosrbské vesnice

Obří švédský energetický koncern Vattenfall by chtěl posílit svou hnědouhelnou divizi, a proto má dojít k rozšíření povrchového dolu Nochten II. Na úkor lužickosrbských vesnic. Sasko má bohaté domácí zásoby hnědého uhlí, ministerský předseda Stanislaw Tillich dokonce označil Svobodný stát Sasko za „energetickou zemi číslo 1“. Povrchové těžbě musí v nejbližší době ustoupit šest lužickosrbských vesnic. A nepomůže ani to, že sám Tillich je Lužický Srb.

Plány na přesídlení jsou pevně stanovené, pozemky proměřené. Vlastně už na začátku ledna mělo své domovy opustit prvních zhruba 1 500 obyvatel. Ale proces vázne. Chybí pouze jeden podpis, ale koncern Vattenfall vyčkává. Dieteru Reddovi tak nezbývá nic jiného než čekat a žít v nejistotě. „Máme strach, že přesídlování je jenom začátek,“ říká Reddo. „Možná, že za dvacet let už vůbec žádní Lužičtí Srbové nebudou.“

Lužičtí Srbové patří ke skupině Západních Slovanů. Žijí v braniborské Dolní Lužici, kde jsou německy označováni také jako Wenden (česky Vendové), a v Horní Lužici v Sasku. Lužická srbština se podobá polštině, češtině a slovenštině. Tento malý slovanský národ nemá žádnou vlast nebo státní území. Celkem údajně existuje 60.000 Lužických Srbů, 40.000 z nich žije v Sasku a 20.000 v Braniborsku. Jde však o pouhé odhady, protože žádný německý občan nemusí uvádět, ke které národnosti se cítí být příslušen. Kolik Lužických Srbů dnes přesně existuje, tedy nikdo přesně neví.  

„Mnoho lidí se stěhuje na západ, lužická srbština mizí.“

Dříve, jak říká Dieter Reddo, bylo prý vždycky jejich heslem: Njepilův dvůr musí zůstat živý. Když to říká, zní to zapřisáhle, ale také trochu bezmocně. Statek, který je pojmenován po lužickosrbském národním básníkovi Hanzo Njepilovi, patří vlastně obci Schleife. Dieter Reddo a ostatní založili před lety pomocný spolek a ze statku vybudovali cosi jako lužickosrbské muzeum. Lze tu například vidět ještě historický tkalcovský stav a spolek zde nabízí také jazykové kurzy. Teď však bude Njepilův dvůr přemístěn jinam, staré vrstvy kamenného zdiva mají být kus po kusu sneseny a znovu postaveny. „Útěchou nám je, že tento statek bude někde jinde dál žít,“ říká Rodde. „Když se ale děti budou ptát na starý Njepilův dvůr, budu jim moct ukázat jenom kráter.“

Pro výraz „ptát se“ používá Dieter Rodde froogn namísto spisovného německého fragen. Když šel kdysi jako malý do školy, neuměl ani slovo německy. Mluvil plynně lužickosrbsky. Dnes je situace taková, že mnoho mladých lidí zná z lužické srbštiny už jen pár střípků a tento jazyk se stal spíše folklórní záležitostí než součástí každodenního života. Lužičtí Srbové mají problém s dorůstající generací. „Není tu práce,“ říká Reddo. „Mnoho lidí se stěhuje na západ a lužická srbština mizí.“ Dříve nosívali Lužičtí Srbové svůj kroj do práce a na mši – dnes je lze vidět ve zdobených šatech většinou už jen o svátcích.

Sen o vlastním parlamentu

„Myslím si, že jako Lužičtí Srbové býváme až příliš často redukováni jen na lidové kroje a folklór,“ říká Martin Walde. „My se však chceme podílet i na politickém rozhodování.“ Martin Walde a jeho stoupenci sní o vlastním lužickosrbském parlamentu (Serbski Sejmik). Přitom už existuje organizace s názvem Domowina, která si nárokuje právo mluvit za Lužické Srby. Pod tímto zastřešujícím svazem je organizováno mnoho lužickosrbských spolků. Domowina má bezmála 7.000 členů. „Není však volená, a to je problém,“ říká Walde. „Spolek nemůže nikdy nahradit demokratické zastoupení.“ Sám Walde zasedal kdysi v představenstvu, ale pak to nervově vyčerpaný vzdal. „Opravdové reformy nebyly možné a ani chtěné.“

V roce 2011 založila zhruba stovka aktivistů iniciativu Serbski Sejmik. Jejich cílem bylo mít volené zastoupení ve formě veřejnoprávní korporace. „To by byla legitimní reprezentace lužickosrbského národa. Mohli bychom více mluvit do politického rozhodování a měli bychom například právo na podání žaloby,“ říká Walde. „Volby by se mohly konat současně s volbami do Evropského parlamentu nebo s komunálními volbami,“ říká Walde. Ve volebních místnostech v obcích s lužickosrbským obyvatelstvem by byly k dispozici volební lístky, které by mohl vyplnit každý, kdo se cítí být Lužickým Srbem. Bez registrace, bez kontroly. Lužičtí Srbové by pak konečně měli vlastní parlament.

David Statnik, předseda organizace Domowina, má podle očekávání jiný názor: „Nápad na zřízení lužickosrbského parlamentu Serbski Sejmik necháváme bez povšimnutí, protože koncept nás nepřesvědčil.“ Jako korporace by prý byli pod správním dozorem a Sasko a Braniborsko by mohly o projektech spolurozhodovat. Kromě toho by nebylo možné nikoho nutit, aby se hlásil k lužickosrbské národnosti. „Chceme i nadále vést dialog s obcemi a politiky. Větší nátlak je špatná cesta.“   

Předseda zastřešujícího svazu uvažuje ještě dál – jeho novým projektem jsou digitální jazykové prostory. „Naším snem by bylo, kdyby se ve službách vyhledávače Google dala z nabízených jazyků vybrat také lužická srbština.“ Lužickosrbská počítačová klávesnice pro Microsoft už existuje, jazykový program soblex.de umí přeložit až čtyři miliony slov do lužické srbštiny.

Dieter Reddo z Njepilova dvora už o takových věcech neuvažuje. Lužickosrbský parlament by podle něj nebyl špatný, ale byl by vůbec k něčemu? Tím si tento 72letý muž není příliš jistý. A tak bude Dieter Reddo dál čekat. Na obří rypadla. Na nový Njepilův dvůr. A na to, co Lužickým Srbům přinese budoucnost.

Sloupek s informacemi o Lužických Srbech

Politika

Domowina je zastřešující svaz lužickosrbských spolků. Za národních socialistů byla tato organizace mezi lety 1937 a 1945 zakázaná. Regionální svaz Dolní Lužice je dnes se svými 2.200 členy největším svazem v rámci Domowiny. Vlivný je rovněž Spolek katolických Lužických Srbů, který vydává týdeník Katolski Posol (Katolický posel).

Kultura

Některé tradice Lužických Srbů zůstávají stále živé. Na lužickosrbské pověsti je založen například známý příběh o chlapci Krabatovi, který se jako učeň musí prosadit proti svému čarodějnickému mistrovi. Tuto pověst proslavil zejména román Krabat (česky Čarodějův učeň) spisovatele Otfrieda Preußlera. I dnes se tento námět stále objevuje – Krabatův obličej zdraví z lahví lužickosrbského piva Krabatpils/ Krabatowe piwo. K lužickosrbským tradicím patří také náročné zdobení velikonočních vajec a tradiční velikonoční jízdy na koních, při kterých jezdci o Velikonoční neděli projíždějí v procesí lužickosrbskými vesnicemi.