Rychlý přístup:

Přeskočit přímo k obsahu (Alt 1) Přeskočit přímo k hlavní navigaci (Alt 2)

Jazykový sloupek
Servus a Salam

Raději pozdravit víckrát než vůbec. Pozdravy jsou sice v různých zemích různé, ale vždy signalizují respekt a vlídnost, kterých není nikdy dost.
Raději pozdravit víckrát než vůbec. Pozdravy jsou sice v různých zemích různé, ale vždy signalizují respekt a vlídnost, kterých není nikdy dost. | Foto: Coloubox / Syda Productions

„Raději pozdravit víckrát než vůbec,“ říká náš nový sloupkař Hasnain Kazim, novinář a spisovatel. Pozdravy jsou sice v různých zemích různé, ale vždy signalizují respekt a vlídnost, kterých není nikdy dost.
 

Od: Hasnain Kazim

Pozdrav pánbůh, milé čtenářky a milí čtenáři, srdečně vás zdravím! Při setkání nebo na začátku rozhovoru se má přece pozdravit. Tak nás to alespoň učili, když jsme byli dětmi. „Řekni ‚Dobrý den‘!“ byla často otravná, ale přesto adekvátní výzva. Tento sloupek je koneckonců také jakýmsi setkáním mezi mnou a vámi. Pozdrav je výrazem respektu, znamením, že někoho vnímáme jako svůj protějšek a uznáváme ho jako sobě rovného.

Jazyková pestrost 

Tam, odkud pocházím, totiž na severu Německa, se říká „Moin“. To je trochu legrační, protože v Pákistánu a Indii, tedy tam, odkud pocházejí moji rodiče, je „Moin“ jméno. Ve Frísku se občas říká: „Moin Moin!“. Existuje jeden starý vtip o severních Němcích, o kterých se říká, že jsou skoupí na slovo:
 
Jeden řekne: „Moin!“
Druhý odpoví: „Moin Moin!“
První řekne: „Žvanile!“
 
„Moin-Moin“, což je také legrační náhoda, je rovněž název jednoho nigerijského jídla, které se připravuje z fazolí, cibule a chilli. – Tak dobrou chuť! Nebo spíš „Mahlzeit“! Německé „Mahlzeit!“ (v doslovném překladu „čas k jídlu“) se vžilo jako pozoruhodný pozdrav, kterým si lidé obvykle přejí dobrou chuť v době oběda na staveništích a v podnikových jídelnách. Pozoruhodný je proto, že jiné pozdravy tohoto typu neexistují – nic takového jako „Čas na spaní!“, „Čas vstávat!“, „Čas na čištění zubů!“ nebo „Čas na trávení!“ se jako pozdrav nedokázalo prosadit.
 
„Moin“ je naproti tomu pozdrav, který se v kteroukoli denní i noční dobu používá ve Šlesvicku-Holštýnsku, Hamburku, Brémách a severní části Dolního Saska. Je omyl domnívat se (i já jsem žil dlouhou dobu v omylu), že jde o zkratku nebo dokonce zdrobnělinu slova „Morgen“ resp. pozdravu „Guten Morgen“ (Dobré ráno). Vůbec ne! „Moin“, jak je uvedeno v příručce Duden, pochází ze středohornoněmeckého „moi(e)“ a znamená: krásný, příjemný, dobrý.
 
Slova použitá k pozdravu prozrazují hodně o osobě, která zdraví. Kdo říká „Moin!“, pochází s velkou pravděpodobností z přímořských oblastí na severu Německa. Postupem času se však tento pozdrav stal běžným i mimo přímořské oblasti. Kdo naopak říká „Grüß Gott!“, má s vysokou pravděpodobností nějaký vztah k jihu Německa nebo k Rakousku.

Náboženství? To nehraje roli 

Zjistil jsem, že na jihu Německa říkají „Grüß Gott“ (Pozdrav pánbůh) dokonce i ti, kteří s Bohem nemají nic společného. V Rakousku naopak dává člověk pozdravem „Grüß Gott“ najevo, že je konzervativec, protože sociální demokrat nebo levičák neříká „Grüß Gott“ (pozdrav pánbůh), ale „Guten Tag“ (Dobrý den), jak mě jednou poučila jedna spíše levicově orientovaná sousedka poté, co jsem ji celé roky radostně a bez nejmenšího tušení zdravil pozdravem „Grüß Gott“. S religiozitou má však tento pozdrav málo společného, podobně jako „Salam alejkum“ v islámských společnostech – tento pozdrav znamená jednoduše „Mír s tebou“ a odpovídá se na něj pozdravem „Wa alejkum salam“ (Mír i s tebou). Například v Pákistánu zdraví takto všichni – i lidé, kterým je náboženství víceméně lhostejné nebo kteří se hlásí k jinému náboženství. Často jen zamumlají „Salam“ – „Wa salam“.
 
Pokud naopak někdo použije pozdrav „Salam alejkum“ v Německu nebo Rakousku, je nevyhnutelně považován za muslima nebo dokonce za „islamistu“. V tom druhém případě jde zřejmě většinou o chybnou interpretaci. Že se někdo hlásí k islámu, ať už jakéhokoli směru, když takto zdraví, je však pravděpodobné. Ale jakou roli to hraje? Žádnou.

Ze srdce

I když se teď vyjadřuji jako vysloužilý profesor, přeji si, abychom se navzájem zase mnohem častěji zdravili! Je to akt vlídnosti a náš svět vlídnost právě velice potřebuje. K tomu není nutné zavádět žádnou povinnost zdravení, už vůbec ne zákonnou, jaká existuje například v bundeswehru, kde je velice přesně stanoveno, kdo koho kdy jak a kde má zdravit – a kde ne: „Povinnost zdravit neplatí, pokud by to v dané situaci bylo spojeno s ohrožením nebo pokud by se to jevilo jako nevhodné, zejména při řízení vozidel, při výkonu bojové služby nebo v sanitárních a volnočasových prostorech.“ Pozdrav, tedy přání dobrého dne, by měl vycházet spíše ze srdce. Ať už s použitím kterýchkoli slov.
 
V tomto smyslu vás tedy srdečně zdravím: „Namasté“ a „šalom“!