Rychlý přístup:
Přeskočit přímo k obsahu (Alt 1)Přeskočit přímo k sekundární navigaci (Alt 3)Přeskočit přímo k hlavní navigaci (Alt 2)

1989-2019
Blíže či dále? Češi a Němci třicet let po pádu železné opony

Německá a evropská vlajka
Vlajky | © Getty Images

Proč k sobě němečtí a čeští sousedé i třicet let po pádu železné opony teprve hledají cestu: analýza od Zuzany Lizcové.
 

Od: Zuzana Lizcová

Délku státní hranice lze zjistit celkem snadno. Stačí pár kliknutí myší a víme, že linie, která prochází mezi Českem a Německem, měří plných 817 kilometrů. Tak dlouhou hranici nesdílí Češi s nikým jiným, Němci jen s Rakušany. Mnohem složitější je ale otázka, jak si po obou stranách dělicí čáry žijeme. Co jedni „těm druhým“ říkají? A jsou si Češi a Němci navzájem výrazně blíže než před 30 lety?
 
„Ano, jednoznačně ano!“, tvrdí shodně přední ekonomové i politici obou zemí. Mají bezpochyby pravdu. Neprostupnou železnou oponu nahradil volný pohyb osob a zboží. Česká republika a Německo jsou dnes spolu členy NATO i Evropské unie.  Traumata minulosti řeší místo diplomatů historici a spisovatelé. Vzájemný obchod dlouhodobě roste.

Obchod šlape jako hodinky

Německo je pro Česko poslední tři desetiletí jednoznačně největším zahraničním obchodním partnerem a investorem. A ani nevelké Česko není pro svého souseda právě bezvýznamné. Pohodlně se vejde do první desítky nejdůležitějších zahraničních ekonomických partnerů Spolkové republiky. Otázky další spolupráce řeší navíc v posledních letech i Strategický dialog mezi Prahou a Berlínem, který probíhá na úrovni ministerstev. A nejen to – Česko je propojeno i se sousedními spolkovými zeměmi Bavorskem a Saskem.
 
Znamenají tyto politické a obchodní úspěchy, že se stále více sbližují i společnosti obou zemí a jejich občané? Zajímavé je, že tady už čísla tak jasnou řečí nemluví. Spíše naznačují, že mezi Čechy a Němci i nadále přetrvávají – obrazně řečeno – jisté zbytky železné opony. Ať už skutečné, nebo mentální.

Braniborská brána Braniborská brána | © AndreyPopov Blízko i daleko

Výkon české ekonomiky se například německému přiblížil, ale nadále výrazně zaostává. České HDP na hlavu je oproti Spolkové republice ani ne poloviční, průměrné platy třetinové. Přes dílčí zlepšení zůstávají velké mezery i v příhraniční infrastruktuře, zejména v železniční dopravě. Cesta z Prahy do Mnichova trvá i v době rychlovlaků dlouhých pět hodin. A lepší spojení není (s výjimkou trati Praha-Drážďany-Berlín) ani mezi řadou dalších českých a německých měst.
 
Právě ohromující není ani znalost jazyka sousední země. V Česku je sice němčina podle průzkumů druhou nejužívanější cizí řečí, na střední či lepší úrovni jí však hovoří jen 8,5 procenta obyvatel. Česky naopak umí tak málo Němců, že se o tom statistiky ani nevedou. Angličtina, kterou komunikuje stále více lidí, může tyto nedostatky nahradit, ale jen částečně a ne v každé životní situaci. Jednoznačně to potvrzují třeba ankety, které proběhly v pohraničí.
 
S tím možná souvisí i skutečnost, že Německo pro Čechy (a ani Česko pro Němce) nepatří právě mezi nejoblíbenější turistické cíle. V případě delších cest je to pochopitelné, v případě kratších už méně. Zkrátka se zdá, že pro řadu Čechů Německo i nadále zůstává rychlou dálnicí, po níž se projíždí na cestě do „zajímavějších“ míst. A Česko i dnes mnoho Němců vnímá jako tak trochu podezřelou a zaostalou východní zemí. Stoprocentně to ale samozřejmě neplatí. Obyvatelé tzv. nových spolkových zemí k nám mají evidentně blíže. A celkové počty německých hostů v Česku a českých v Německu v posledních letech pomalu, ale jistě rostou.
Příznivé je, že v posledních letech stále narůstá počet německých studentů na českých vysokých školách. Opačně to tak ale není – počty Čechů na německých univerzitách za posledních 15 let klesají. I tak pro ně ale Německo zůstává nejoblíbenější cílovou destinací.

Kultura sbližuje, politika méně

Mezi oběma zeměmi dnes funguje živá a zajímavá kulturní výměna, oblíbené jsou tradiční velké filmové a divadelní festivaly i drobnější regionální akce. Například počty překladů ale tento příznivý trend nekopírují – z němčiny do češtiny (i naopak) je každoročně převáděno stále méně titulů. A smíšená bilance vychází i z průzkumů, které si daly za cíl zjistit, jak se Češi a Němci navzájem vnímají. Naznačují například, že v příhraničí mezi nimi nepanuje právě velká důvěra. A opakovaně také to, že jedni ani druzí se o své sousedy zas až tak moc nezajímají, nebo preferují jiné okolní národy (Češi například Slováky či Rakušany a Němci Skandinávce). Možná za tím stojí i fakt, že se většina české a německé společnosti neshodne na řešení zásadních výzev současnosti – třeba otázek klimatu, migrace či budoucnosti evropské integrace.
 
Čísla jsou samozřejmě jen čísla. Pestrost života, zkušeností a mezilidských vztahů zachytit nedokážou. Vybrat a vykládat se dají rozdílně. V různých rozhovorech o tom, proč si Češi a Němci vlastně nejsou ještě bližší, ale nápadně často padají dva argumenty. Říkejme jim třeba normalita a globalizace.

Hradčany Hradčany | © Goethe-Institut / Pavlína Jáchimová „Nudní“ sousedé

Normalita spočívá v tom, že si Češi a Němci jsou vlastně dost podobní. Obě země jsou relativně stabilní a ve srovnání se zbytkem světa se v nich zas až tak nic dramatického neděje. Česku nevládne Viktor Orbán ani Jaroslaw Kaczyński, Německu Donald Trump ani Boris Johnson. Zpravodajství o tom druhém zpravidla nevzbuzuje velké emoce a neplní přední stránky novin. Češi a Němci jsou pro sebe navzájem – v pozitivním slova smyslu – tak trochu nudní.
 
S tím souvisí i argument globalizace. Proč se zajímat zrovna o to, co je za humny, když se člověku otevírá celý svět? Proč se trmácet vlakem nebo autem do sousední země, když můžu za stejnou dobu doletět do teplejších a exotičtějších krajin? Proč se v obrovské globální konkurenci zajímat právě o české nebo německé umění, divadlo a hudbu?
 
Důvodů je jistě spousta. Jen se v záplavě dnešních nabídek nenabízejí samy od sebe a je třeba je trochu hledat. To se neobejde bez jisté dávky zdravé zvědavosti. Právě ta by nám do budoucna po obou stranách česko-německé hranice hodně prospěla.
 
Pro jednotlivce jsou tři desetiletí dlouhá doba, pro společnost pouhá epizoda. V této – zatím poslední – kapitole vzájemných vztahů došli Češi a Němci po dlouhých desetiletích sporů a izolace obrovský kus cesty směrem k vzájemnému poznání, pochopení a spolupráci. Místo happy endu se nám ale otevírá kapitola nová. Bude záležet jen na nás, co v ní bude napsáno.