© S. Fischer, Frankfurt a.M., 2018
Filozof Martin Seel (nar. 1954) není známý pouze svými akademickými pracemi o estetice a etice, nýbrž i hbitým perem a nadáním pro popularizaci vědy. Několik let měl sloupek v týdeníku Die Zeit, který ho značně proslavil. Seel má veškeré předpoklady zaujmout místo nejvýznamnějšího německého esejisty: vlastní styl, pozorovací talent, odstup od sebe sama, mimořádné vzdělání a určitý sklon k nonkonformismu. Ještě stále však nezaujal místo mezi mistry literárně-filozofické reflexe – Benjaminem, Adornem, Blochem. A na tom nic nezmění ani jeho nejnovější svazek esejí Nichtrechthabenwollen, třebaže se jedná o veskrze zdařilé dílo.
Jak je známo, pokusí se nás každý filozof tím nebo oním způsobem přesvědčit o svých názorech. Seel ovšem deklaruje, že vůbec nechce mít pravdu. Místo toho nám nabízí „otevřené“ uvažování, opřené o volnou „myšlenkovou hru“. Součástí této hry je koncepce netrvat na čímsi mínění, nýbrž zároveň tvrdit a popírat, kreativně se pohybovat mezi rozšířenými a prožitými pravdami.
Knihu tvoří převážně krátké fragmenty, někdy aforistické, jindy narativní. Myšlenkové hry připomínají jazzovou improvizaci, a to není náhoda, Seel je nadšeným milovníkem amerického jazzu. Na závěr nás čeká duchaplná „přednáška na rozloučenou“, v níž jde vlastně o Seelovu autobiografii, sebeironické vyprávění o triumfech a porážkách někoho, kdo si zvolil nevděčné povolání učence a vysokoškolského učitele. Jeho knížečku o 160 stranách jsem si nesmírně užil, přesto jsem však nenašel žádné stimulující myšlenky, jež by mohly vzbudit nadšení, odmítnutí nebo neklid. Proto zůstává Seel ve škole filozofických esejí nadaným žákem, který na téma svého mistrovského díla dosud čeká.
S. Fischer Verlage