Future Perfect Podívat se jim do očí

Kuchařka bez domova
Kuchařka bez domova | Foto: Zdeňka Hanáková

Dostat se na ulici je snadné. Stačí udělat jeden chybný krok – a někdy ani ten ne. Stačí, když vám zemře partner a zanechá po sobě dluhy, když vás vyhodí z domu, nebo když odcházíte z dětského domova a nemáte zajištěné zázemí. Tento fakt potvrzují Eva, Helena, Kačka i Zuzka, spolupracovnice organizace Jako doma, která zaštiťuje projekt pojízdné kuchyně, v níž své jídlo a současně i své životní příběhy nabízejí ženy bez domova. 

Ženy ženám

V České republice sice existuje řada neziskových organizací, které se zabývají tématem bezdomovectví, žádná z nich ale nepomáhá specificky ženám. V ČR je přitom bez domova cca 6000 žen. „Věděli jsme z jiných feministických témat i z našich rešerší, že pokud jsou sociální služby určeny jak mužům, tak ženám, že tam ženy nedocházejí, protože mají často zkušenosti s násilím a bojí se,“ říká Lexa Doleželová, která v roce 2012 Jako doma spoluzakládala.

Charita naruby

Na pražské Náplavce je živo. Zpevněné nábřeží je plné barů, lidé posedávají ve venkovních kavárnách nebo přímo na zemi, zní muzika, slunce zapadá. Hned vedle kultovního baru Bajkazyl rozbíjí svůj červený stan Kuchařky bez domova. Na stole se začínají objevovat plody dnešního vaření: zeleninová polévka, topinky, bublanina. Kuchařky bez domova vaří vegansky podle svých vlastních receptů. Na jídlo zvou lidi bez domova zdarma, ostatní přispívají dobrovolným příspěvkem. Kuchařky v tričkách s nápisem Jsem pouliční živel a červených zástěrách jsou usměvavé a lákají kolemjdoucí k ochutnání. „Vaření mě baví. Je to práce, navíc máme možnost bejt s normálníma lidma,“ tvrdí Zuzana. Kuchařky bez domova jsou pravidelně k vidění právě na pražské Náplavce, ale i na řadě dalších akcí po Praze. „My jsme už od záčátku měli vizi, že bychom naši službu chtěli mít spojenou s vařením. Inspirovalo nás kodaňské bistro, kde vařili dobrovolnící a lidi bez domova ze surovin, které by se jinak vyhodily. Děláme takovou charitu naruby. Ženy bez domova vaří pro veřejnost. A musím říct, že máme pozitivní reakce, lidi si od našich holek jídlo rádi kupují,“ říká Lexa Doleželová.

První vaření se odehrálo na jaře 2013 na farmářských trzích v pražském Karlíně. Červené stánky s jídlem a zázemím v průměru 15-ti kuchařek jsou od té doby stabilním místem setkávání veřejnosti a lidí bez domova, což jsou dvě velmi vzdálené planety. Ženy bez domova se za své postavení často stydí, jsou veřejností stigmatizovány. Díky dobrému jídlu se ale bariéry prolamují, lidé mají možnost podívat se ženám do očí, poslechnout si v krátkosti jejich příběh, sami v sobě mohou objevit více lidskosti a solidarity. Helena ovšem doplňuje: „Když jsem v červené zástěře a pod ochranou Jako doma, je to skvělé, lidé mě přijímají, podávají mi ruce, poslouchají mě, berou si ode mě jídlo. Jakmile zástěru sundám, vezmu si svůj batoh, do ruky igelitku, jsem zase ta prašivá ženská, které se nepomáhá.“

Jsem pouliční živel

„Je 23. prosince, středa ráno. V 6:30 nás opětovně vyhodí ven na mráz. Jako každý den, týden po týdnu, měsíc po měsíci. Moje cesta vede rovnou na brigádu. Dneska nebyl bordel, tak jsme hotovi celkem rychle a jdu se ohřát na Pernerku. Dám si kávičku a hned po ní usínám. Je tam teplíčko a začínají působit léky na moji chřipku. Když se probouzím, jdu hned zjistit stav obsazenosti na noclehárně. K mé velké radosti zjišťuji, že je tam poslední volné místečko. Na Štědrý den se probudím v posteli.“ Zápisník Evy Kundrátové, další z kuchařek bez domova, je plný podobných postřehů. Je unikátním dokumentem života ženy na ulici. Ulice Evě vzala iluze o lidech, ale dala jí jiný pohled na svět, větší citlivost. A také chuť své zážitky zaznamenávat, šířit a měnit pohled ostatních na lidi bez střechy nad hlavou. Eva a její sešit jsou svým způsobem zrcadlem konzumní přejedené společnosti. „Spát s jedním okem otevřeným a stále ve střehu. To proto, aby vás nezbili nebo neokradli. Bezpečí, to je možnost přijít domů a zavřít za sebou dveře. Na ulici ale dveře chybí,“ říká Eva Kundrátová ve svém proslovu na pražské konferenci o bezdomovectví.   

Kromě konkrétní podpory totiž organizace Jako doma dává ženám v těžké situaci i hlas. Vyzývá je k tomu, aby za sebe mluvily samy, aby se aktivizovaly a zasazovaly o svá práva. „Díky holkám z Jako doma jsem se dostala do nejkrásnějších pražskejch baráků, kde se ty nejrůznější konference, kde mluvím, konaj. Jela jsem do Vídně na předávání ceny SozialMarie, teď tady s tebou dělám rozhovor. To bych nikdy nezažila. Bez Jako doma a bez toho, že jsem na ulici. Já jsem hrdá bezdomovkyně,“ říká mi Eva v kavárně na pražském Žižkově. „Po dvou letech na ulici jsem zjistila, jak málo toho k životu potřebuju. Jen trochu peněz a dobré vztahy s lidmi. Nejvíc mi vadí, jak se vyhazuje jídlo. Třeba supermarkety: než aby daly jídlo, co vyhazujou, lidem na ulici, tak ho rozšlapou nebo do něj nalejou Savo. To jsem viděla na vlastní oči.“ Po rozhovoru Eva vyráží za paní, která je na ulici a ještě k tomu na vozíčku. Je, jak říká, jejíma nohama. Má naději, že se oficiálně stane terénní pracovnicí. Díky tomu, že je aktivně na ulici a lidé ji znají, může – oproti systému a úřednickému šimlu - pomáhat tam, kde je to nejvíc potřeba.