Rychlý přístup:
Přeskočit přímo k obsahu (Alt 1)Přeskočit přímo k sekundární navigaci (Alt 3)Přeskočit přímo k hlavní navigaci (Alt 2)

Smíšená čtyřhra: Visegrádská skupina #11 | Maďarsko
„Je tohle už předpokoj fašismu?“

Zatímco vůdce neliberální demokracie dlí na dovolené, jeho přívrženci nadále válcují moderní maďarské dějiny. Marton Gergely kolísá ve své reakci mezi protestem a apatií.

Milá Terezo, milá Moniko, milý Michale,
 
občas si připadám jako pokusná laboratorní krysa. Cákají na mě jed a já se musím rozhodnout, jestli budu křičet, nebo jestli raději zachovám klid. Provokují mě naschvál, nebo už jsem se ocitl v předpokoji fašismu, který svou vlastní ignorancí trpím?
 
„Stroj běží, stvořitel odpočívá,“ říká se v „Tragédii člověka“, nejznámějším maďarském dramatu od Imre Madácha. Což dosti přesně charakterizuje, co se v těchto týdnech v Maďarsku odehrává. Začátkem srpna odjel premiér Viktor Orbán na prázdniny a prostřednictvím Facebooku nechal vzkázat, že si nepřeje být rušen. Předtím slíbil na září veliké činy a reformy, především konečný (předvolební) boj proti osmašedesátníkům na celém kontinentu. To všechno kvůli volbám do Evropského parlamentu, které se konají příští květen. Během Orbánovy nepřítomnosti se jeho přívrženci předbíhají v útocích na všechny, kdo smýšlejí jinak.

Během Orbánovy nepřítomnosti se jeho přívrženci předbíhají v útocích na všechny, kdo smýšlejí jinak.

Začalo to vládním rozhodnutím zakázat gender studies. Důvod? Pohlaví prý je třeba zkoumat výhradně z biologického hlediska. Pohlížet na role žen a mužů ze společenské perspektivy údajně není věda, nýbrž ideologie. Předseda maďarského parlamentu László Kövér prohlásil, že gender studies jsou stejně špatné jako eugenika v nacistickém Německu. Vůbec prý si přeje, „aby naše dcery vnímaly jako největší příležitost k seberozvoji možnost obšťastnit nás vnoučaty".
 
Orbán a Kövér si už před lety předsevzali přestavět náměstí před maďarským parlamentem, Kossuth tér. Všechno tam má vypadat stejně jako před druhou světovou válkou, tedy v období nespoutaného a sebezničujícího nacionalismu. Vůdce neliberální demokracie neplánuje nic jiného než obnovení pravicového nacionalismu. Sochy z pocházející z novější historie byly z náměstí vykázány, staré památníky znovu postaveny podle dobových fotografií. Mihály Károlyi, který předsedal první demokratické vládě po první světové válce, musel pryč. Teď, po 70 letech, stojí místo něj před maďarským parlamentem opět István Tisza – ministerský předseda, která Maďarsko do oné války zatáhl.
 
Na náměstí Kossuth tér se nachází i socha národního hrdiny Imre Nagyho. Mohla by Maďary spojovat –  alespoň symbolicky. Ke zdůraznění právě tohoto aspektu stojí socha na umělém můstku. Reformní komunista chápal přání demonstrantů během lidového povstání v říjnu 1956, vedl coby předseda vlády demokratickou revoluci, a když byla poražena, zaplatil za to životem. Maďarští pravičáci však tohoto mučedníka nenávidí. Připadá jim, že nyní nastala vhodná příležitost, sbírají odvahu, chtějí jeho památník z Kossuthova náměstí odstranit.
 
Už jen to samo o sobě je na pováženou. Ovšem to, čím chtějí sochu nahradit, je zcela nevkusné: Na náměstí má být znovu vztyčen památník „národních mučedníků“, který sloužil mezi dvěma světovými válkami jako ideologická kotva fašistického Maďarska. Původně byl věnován především obětem komunistické Republiky rad v období let 1918-1919. Samozřejmě není chyba připomínat si hrůzné činy, avšak stát by měl mít s odstupem sta let dostatek slušnosti, aby připomněl rovněž oběti bílého teroru. O ty se ovšem pravičáci nezajímají, ba naopak: Jejich cílem je přepsat dějiny.

Nekatolící jsou degradováni na občany druhé kategorie.

Toto pondělí ozdobily u příležitosti maďarského národního svátku budovu parlamentu dva velké krucifixy. Před několika měsíci byla změněna maďarská ústava: Nyní jsou veškeré státní instituce povinny bránit katolickou kulturu. Nekatolíci se tak oficiálně stali občany druhé kategorie. Kříž coby dekorace se nyní skvěje i na budově zákonodárců. Na rozdíl od Německa, kde heslo „Německému lidu“ poslancům připomíná jejich povinnosti a závazky, oznámili jejich maďarští kolegové v den státního svátku, že se cítí být zastupiteli pouze části občanů.
 
Nevím, jaká reakce by teď byla správná! Měl bych dezinterpretaci dějin, popírání vědy a ideologickou změnu směru ve své zemi mlčky snášet? Nebo mám jednat, hlasitě demonstrovat, vztekat se, křičet?
 
Vím, že mě chtějí vyprovokovat. Usilují o konfrontaci, aby mohli legitimizovat svůj kulturní boj. Od dubna je Orbán de facto výlučným vládcem, a pomalu mu docházejí protivníci. Proto si režim musí vytvořit nové, aby mohl i nadále ospravedlňovat svoje drancování demokracie.
 
V této cynické hře nemají demokraté na výběr. Když se člověk rozčiluje, když demonstruje, poskytuje systému nenáviděného liberála, zrazujícího Maďarsko. Když mlčí, povzbuzuje je, aby jednali ještě extrémněji, ještě nenávistněji, s ještě větším pohrdáním.
 
Já to zkouším se zlatou střední cestou: Vysmívám se jim. Sice mi to pomáhá uchlácholit vlastní svědomí, jenže pro maďarskou demokracii je to stejně neúčinné jako protest a apatie.
 
Obávám se, že jakmile se Orbán zase ujme práce, přijdou návrhy zákonů a reformy, které způsobí, že všechny tyto otázky budou zbytečné.