Rychlý přístup:
Přeskočit přímo k obsahu (Alt 1)Přeskočit přímo k sekundární navigaci (Alt 3)Přeskočit přímo k hlavní navigaci (Alt 2)

Smíšená čtyřhra: Visegrádská skupina #13 | Slovensko
Stýská se mi po střední Evropě

Středovýchodní Evropa se z politického hlediska stala pochmurným místem. Polští, maďarští a českoslovenští intelektuálové přitom už v 80. letech minulého století zformulovali alternativní koncept. Michal Hvorecký připomíná sílu společností, které mají vize.

Od: Michal Hvorecký

Milá Terezo, milá Moniko, milý Martone,

nedávno jsem si znovu přečetl všechny naše dosavadní sloupky a ptal jsem se sám sebe, proč vykreslujeme řadu věcí odehrávajících se v našich zemí tak pochmurně. Vzpomněl jsem si přitom na prorocké vize středoevropských intelektuálů a disidentů z 80. let minulého století. György Konrád v Budapešti, Milan Kundera v Paříži, Václav Havel v Praze a Czesław Miłosz v Berkeley tehdy rozvinuli překvapivou a důležitou intelektuální debatu, jíž reagovali na rozdělení Evropy po druhé světové válce.

Jejich vize a jejich politická stanoviska se dosti lišily, všichni však věřili ve střední Evropu – a byli přesvědčeni, že si toto evropské jádro má uvědomit svoji roli zprostředkovatele mezi Východem a Západem. Čtyři opoziční intelektuály z Maďarska, Československa a Polska navíc spojovalo i vědomí, že jejich země zcela jasně patří k západnímu kulturnímu okruhu.

Chtěli, aby Západ opět vnímal historické oblasti mezi Baltským mořem a Jadranem jako skutečně evropské, což uprostřed studené války platilo jen stěží. Mentální orientace na Berlín, Londýn nebo Řím tvořila jeden z pilířů východoevropského demokratického protestu vůči totalitním režimům řízeným Sovětským svazem.

Aktéři středoevropské debaty věřili v integraci svých společností do svobodného evropského hodnotového systému a bojovali v samizdatových či exilových časopisech proti ideologům diktatury. Středoevropan byl pro Konráda ten, „kdo považuje rozdělení Evropy za umělý útvar (...). Být Středoevropanem je postoj, je to světonázor, estetická citlivost vůči věcem komplikovaným, mnohojazyčnost pohledů na svět“. Pro Kunderu znamenala střední Evropa „maximální rozmanitost na minimálním prostoru“ na rozdíl od „minimální rozmanitosti na maximálním prostoru“ – jak tomu bylo v SSSR.

Po pádu Berlínské zdi se tato střední Evropa skutečně objevila  – na čas. Mnohé naděje a představy se po vstupu do EU a NATO staly realitou. Jaltská konference a Postupimská dohoda byly nominálně překonané. Dnes se ovšem zdají být – podíváme-li se na chování Ruska na frontách informační války – minimálně neformálně i nadále závazné.

Mezi sametovou revolucí v roce 1989 a uprchlickou krizí roku 2015 bylo čtvrtstoletí klamného klidu. Dnes to středovýchodní Evropu opět unáší na východ, lépe řečeno ji tam vlečou pravicoví populisté – někteří z nich ve vládních funkcích –, kteří sledují své vlastní zájmy, hrabou do vlastních kapes, podporují morální bankrot celých občanských společností a masivně vymývají občanům mozky.

Stýská se mi po ideálu střední Evropy, který chtěl zprostředkovávat a spojovat. Miloval jsem ho a nechci, abych se dnes musel za svou zemi stydět. Nové rozdělení Evropy vytyčené  nacionálně-státními egoismy a pravicově-populistickou ideologií mě zraňuje a hluboce mě znepokojuje.

Středovýchodní Evropa totiž může nabídnout mnohem víc než autoritářské populisty, hlasatele nenávisti, fundamentalistické věřící nebo vzteklé pravičáky. Řada aktivních občanů se intenzivně snaží  učinit z Košic, Brna, Debrecínu či Vratislavi moderní města s budoucností. Divadelní a umělecká scéna funguje na vysoké úrovni, klubová scéna roste, lidé píší a čtou literaturu, iniciují se politické debaty. A ekonomice se vede také docela dobře. Dříve chtěli všichni pořád jenom pryč, dnes je tomu jinak, mnozí se vracejí, aby vytvářeli lepší města nebo regiony, zakládají start-upy, zalidňují co-workingy, vědecké a kulturní huby.

Jak na to, to nám ukazuje Estonsko. Prostřednictvím elektronického občanského průkazu (který dnes využívá 98 procent tamních obyvatel) lze v Estonsku on-line volit, provádět bankovní převody, pojistit se, během tří minut vyplnit daňové přiznání a za čtvrt hodiny zaregistrovat nový podnik. Tyto inovace nevznikly z přebytku, nýbrž z nedostatku, protože si zchudlá pobaltská země nemohla dovolit rozsáhlý státní aparát.
Nezbytná transparentnost ohledně toho, kdo má kdy v digitalizovaném Estonsku  přístup ke kterým datům, pomáhá rovněž v boji proti korupci. Stovky občanů jiných zemí si do Estonska přesouvají virtuální bydliště, země se otevírá i cizím a neznámým.

Proč se trhlina mezi Estonskem a státy V4 v uplynulých letech neustále zvětšovala? Jak dostaneme analogový a těžkopádný veřejný sektor do digitálního století? Kybernetická středovýchodní Evropa by možná oplývala větším sebevědomím a důvěrou a přispěla by k akceptování otevřené společnosti. Středovýchodní Evropu budeme ještě potřebovat, nyní má šanci, kterou musíme využít, místo abychom ji obětovali na oltář pravicového populismu a rezignace.