Goethovi stopaři Příliš silné splašené trubky

Příliš silné splašené trubky
Příliš silné splašené trubky | Foto: Světlana Ray

Mezinárodní výstava motorek a všeho, co k nim patří, pohledem studentky biologie, která nesnáší motorkáře, a vše, co k nim patří.

Když jsem byla ještě malá holka, měli ti největší frajeři u nás na vesnici mopedy a túrovali je každé odpoledne na návsi. Většinou šlo o stroje skládající se z oranžového plechu a spousty smradu a kraválu. Myslím, že se jim říkalo Dachl, Kozí dech, nebo Splašené trubky. Teď už jsem větší holka, chodím do školy v Praze, a pokud potkám někde motorku, je to samá chromovaná trubka, kožená brašna a obtloustlý motorkář s plnovousem. Pravda, občas se kolem mě v ulicích mihne něco barevného a udělá to „vzůůůůůům“. To jsou asi také motorky, ale nemám nikdy moc času si je prohlédnout, většinou hned zase zmizí.

Do Mnichova, kde se ve dnech 13.-15. února 2015 konala velká mezinárodní výstava motorek (IMOT), jsem se vypravila se svým přítelem. Ten je založením spíš cyklista; pokud vím, jednou jel na babetě, a to je asi tak všechno. Auto ale řídit umí a dokonce ho i má, takže jsme jeli po dálnici přes Rozvadov. Těšila jsem se, že už cestou nějaké ty motorky potkáme a já se budu moci připravit na prodejní výstavu, kde nebude nic jiného. Ale neviděli jsme ani jednu, asi je na ně ještě zima.

Velká očekávání

V Mnichově jsme už zvědavě koukali z okénka, abychom nepropásli výstavní areál, ale už několik sjezdů z dálnice před ním nás dostatečně instruovaly různé cedule a směrovky. Na parkovišti bylo nacpáno k prasknutí a já zaznamenala asi jediný organizační nedostatek celé akce – sympatičtí mladí muži v reflexních vestách, kteří to tam řídili, neuměli přijmout platbu kreditní kartou. Což byl trochu problém, protože hotovost jsem si s sebou nevzala žádnou. Ale byli milí a vysvětlili nám, že přímo pod výstavištěm je podzemní parkoviště. Že bude sice trochu dražší, než sedm Eur, které chtějí tady, ale že tam se kartou zaplatit dá, nebo tam alespoň bude bankomat. Takže jsme poděkovali a s představou parkovného, rovnajícího se u nás návštěvě divadla, jsme popojeli k výstavním halám. A měli jsme štěstí. Podél celého areálu, kde se normálně parkovat nesmí, byly cedule, že dnes se tu naopak parkovat smí, a to úplně zadarmo. A světe div se, přímo před před hlavním vchodem bylo dokonce poslední volné místo, přesně tak veliké, aby se do něj náš Citroën krásně vešel a nic nepoškrábal.  
  • Vstupenky na veletrh IMOT. Foto: Světlana Ray
    Vstupenky na veletrh IMOT.
  • Autorka reportáže Světlana Ray u jedné z motorek. Foto: Světlana Ray
    Autorka reportáže Světlana Ray u jedné z motorek.
  • Brzdové kleště a další důležité součástky. Foto: Světlana Ray
    Brzdové kleště a další důležité součástky.
  • Na veletrhu IMOT v Mnichově. Foto: Světlana Ray
    Na veletrhu IMOT v Mnichově.
  • Žena na moto veletrhu - žádná výjimka. Foto: Světlana Ray
    Žena na moto veletrhu - žádná výjimka.
A šli jsme na to. Čekala jsem to velké, ale tohle mě ohromilo. Hal bylo k dispozici několik, byly přehledně označené a u vchodů stály sympatické slečny, které trhaly vstupenky. Místo nich jsme oba na ruce dostali barevnou pásku, aby se vědělo, že už taky patříme dovnitř, a pak nás pohltil dav. Domluvili jsme se s přítelem, že se tu porozhlédneme každý sám, aby mě nemohl v mých dojmech ovlivňovat. Vydala jsme se vlevo, on vpravo. Následující čtyři hodiny jsem ho neviděla. Místo něj jsem ale viděla všechno, co souvisí s motorkami, byť často jen vzdáleně.

Bláto, špína a podivné ohozy

Předně, netušila jsem, čemu všemu se dá říkat motorka. Až do teď jsme rozeznávala pouze několik základních druhů – takové ty chromované s dlouhými řídítky, co na nich jezdí Hell Angels a pak ty druhé, schované pod plechy, co na nich jezdí šílenci bez pudu sebezáchovy. Tady měli snad všechno. Motorky do terénu s obřími drapáky místo kol například. Představovala jsem si, jak ta krásná, naleštěná věc asi vypadá, když se s ní její nový majitel poprvé projede někde v lomu nebo po lese. Jak mu asi půjde všechno to bahno umývat a vymývat ze všech možných záhybů. To samé jistě platí i pro oblečení: na začátku je krásně barevný jezdec, připomínající papouška, na konci neforemná koule bahna a špíny. Fuj.

Oblečení, to je vůbec samostatná kapitola. Byla ho tam spousta. Od ponožek po mohutné kožené bundy s cvočky, co vypadají jako reklama na spojené koželužny a železárny. Člověk se zálibou v kůži a s dostatečně solventní peněženkou by se určitě vyřádil do sytosti. Snad u každého stánku se oblékalo, svlékalo a převlékalo, prostě zkoušelo. Dovnitř obvykle vešel důstojný pán v obleku, ven byl vystrčen Aragon s helmou. Totéž ženy – kostýmky byly vyměňovány za kožené kalhoty se zpevněnými koleny a nějakou tou třásní.

Asi nejhumornější stánek ale nenabízel ani karburátory (to slovo jsem si našla na Google), ani chromová řídítka, dokonce ani drsné oblečení, ale – hrnečky. Byly různobarevné a měly na sobě legrační nápisy, jako třeba „Nepostradatelná součástka“, nebo „Motorku a hrneček nepůjčuju“.

Hodně mě zaujal automobil, který byl u jednoho stánku – byla to taková ta stará americká dodávka, ještě se zaoblenou kapotou z doby, kdy krása byla stejně důležitá jako výkon. Představovala jsem si, jak s takovým autem přijedu k nám na vesnici, zvuk trápených nízko obsahových motorků unikne, namodralý oblak spálené směsi benzínu a oleje se rozplyne, a naši místní drsní motorkáři zůstanou v úžasu stát s pokleslými bradami. Já jim jen hodím k nohám katalog z Imontu, pohrdlivě se usměju a ucedím koutkem úst: „Měli jste se učit jazyky a cestovat.“ Pak protočím výkonný motor a odjedu zpět ku Praze.

Tak takhle jsem se zasnila a byla jsem málem polita motorovým olejem, kterýžto – v otevřené plechovce – vypadl z ruky jednomu z prodejců, který právě zmíněný výrobek prezentoval davu zájemců. Ale uskočila jsem včas a tak se olej neškodně rozprskl po zemi.

Když jsme se s přítelem zase u vchodu shledali, nemuseli jsme ani moc mluvit, ale bylo nám oběma jasné, že taková dovolená na motorkách není úplně od věci. Ještě štěstí, že jsme nebyli na výstavě sportovních automobilů. Na motorku se dá ušetřit, na Ferrari už výrazně hůř.