Goethovi stopaři Latentní zločinci a zdegenerovaní aristokraté

TATTOO FESTIVAL BERLIN
TATTOO FESTIVAL BERLIN | © Goethe-Institut / Filip Rambousek

Janáček, Vergilius, Gropius a němečtí tetovanci: český studentský intelektuál na cestě za „barevnými lidmi“ z berlínského TATTOO FESTIVALu.

A JAKO ADOLF LOOS
 
Formativní věk je nebezpečné období, neboť se v něm člověk formuje, resp. je formován. Já v tomto choulostivém věku do značné míry propadl uvažování a estetice Adolfa Loose, jenž ve slavné eseji Ornament a zločin (1908) mimo jiné píše, že „Papuánec si tetuje vlastní kůži, člun, veslo, zkrátka všechno, co je v jeho dosahu. Není zločincem. Moderní člověk, který se tetuje, je zločincem, anebo je zdegenerovaný. Existují vězení, v nichž je osmdesát procent vězňů potetovaných. Potetovaní, kteří nejsou v kriminále, jsou latentními zločinci, nebo zdegenerovanými aristokraty. Když nějaký potetovaný zemře na svobodě, tak prostě jen zemřel o několik let dříve, než stačil nějakou vraždu spáchat.“
 
Můj názor na tetování a tetované lidi nikdy nebyl tak vyhraněný jako ten Loosův. Pouze jsem více či méně povedené obrázky na lidském těle považoval, a považuji, za příliš levný projev snahy odlišit se, za nepovedenou hru na dospělost, zkrátka za bezradnost, ve které jsme si ovšem všichni rovni. Na rozdíl od Loose mě tetovaní lidé neobtěžují; netroufám si ostatním říkat, jak mají zacházet se svým tělem. Zároveň přítomnost malůvek natrvalo vrytých pod kůží chtě nechtě vnímám jako určitý signál či informaci, kterou mi daný člověk, aniž by cokoli řekl, předem sděluje. Snižuje to v mých očích možnost spolupráce založené na hlubším vzájemném porozumění. Jakoby již od počátku existovalo něco, co nás sobě oddaluje. I já se tedy podobně jako pan architekt nacházím v zajetí předsudků.  
 
JANÁČKOVY MLHY A BROCHŮV VERGILIUS
 
V sobotu desátého prosince 2016 jsem si přivstal, abych chytil ranní rychlík do Berlína a dopřál si jedinečný zážitek z cesty podél Vltavy a Labe dospávajících ještě pod chladnou a těžkou přikrývkou mlhy. Při pohledu do šedobílého ticha se mi vybavila hudba z klavírního cyklu Leoše Janáčka: V mlhách. Tak jako starý Vergilius mezi životem a věčností (vzal jsem si s sebou román Hermanna Brocha zakoupený před nedávnem v antikvariátu za 77 Kč), potácel jsem se mezi bdělostí a spánkem a uvažoval o svém úkolu, který ve mně vzbuzoval střídavě zvědavost a obavy. Z mezistavu, jenž se popisuje například slovem klimbání, jsem se definitivně probudil právě ve chvíli, kdy nás míjel protijedoucí vlak. V jeho oknech se zrcadlil ten náš a já si uvědomil, že podobně to bude i s tetovanými lidmi – že se v jejich tetování odrážejí mé předsudky a že jsem to hlavně já, kdo bude muset otevřeně přemýšlet, uvažovat a nanovo promýšlet své postoje.       
 
MARTIN-GROPIUS BAU VS. HUXLEYS NEUE WELT
 
Z hlavního nádraží jsem vyrazil pěšky a kolem většiny zákeřných míst prošel s překvapivou lehkostí. Dokonce ani při pohledu na budovu filharmonie se mi nijak výrazně nepřitížilo. Asi mě uklidňovalo vědomí, že se tam ještě týž večer vrátím, abych zhlédl koncert dirigovaný Sirem Simonem Rattlem. Náročnější zkouška mě čekala při průchodu kolem skvělé galerie Martin-Gropius-Bau, jejíž návštěva nebyla v plánu. Včas jsem si však vzpomněl na svůj úkol a pokračoval statečně směrem k ulici Hasenheide 107–113 do Huxleys Neue Welt, kde už jistě pilně pracovaly tetovací jehly. O jehlách jsem ale tehdy nepřemýšlel, mé představy a očekávání, pokud vůbec nějaké existovaly, byly velmi vágní. Přesněji řečeno jsem vůbec netušil, na co se mám připravit, a tak jsem se na nic nepřipravoval a prostě šel. Při vstupu mě přepadla úzkost – kupoval jsem si vstupenku na událost, kterou bych sám nikdy nenavštívil, procházel jsem kolem lidí, o které bych se nikdy nezajímal atd.
 
Trvalo několik desítek minut, než jsem se trochu uvolnil (svou roli sehrálo i pivo), ostych a nejistota se ukázaly jako nečekaně silné. Během té doby jsem nesčetněkrát obešel rozlehlou halu posetou obchody s tatérskými potřebami, knihami o tetování a především spoustou provizorních tatérských salónů, v nichž se skutečně naplno pracovalo, takže to v jednolitém prostoru bzučelo jako v úlu. V jednom rohu se nacházel dlouhý bar, od kterého se po schůdkách dalo vystoupat na malou tribunu s občerstvením; v sousedním rohu stálo pódium, na kterém se o hudbu pokoušelo jakési duo a o moderování později nějaký pán. Zde také mělo dojít k představení a vyhodnocení nejlepších tatérských počinů v několika kategoriích.
 
Nakonec jsem se přeci jen vzchopil a několik lidí oslovil, abych zjistil, co je na festival přivádí, jaký vztah mají k tetování a konečně i abych si nechal vysvětlit význam jednotlivých motivů, které si neváhali vepsat pod kůži. Nejdéle jsem se zdržel s Katharinou a Bastianem, dvěma mladými sympatickými lidmi, kteří se také seznámili teprve zde. Katharina měla jen malé a navíc bílé, na první pohled takřka neviditelné tetování na předloktí. Netušil jsem, že něco takového existuje. Člověk se musel na patřičné místo pořádně zaměřit, aby jemné linie vůbec rozpoznal. Bastian měl tetování klasické, černé, nicméně i on pouze na předloktí a tedy velmi omezeného rozsahu. Rozhovor s nimi mi pootevřel dveře do světa tetování (od jeho nejrůznějších možností až po módní trendy minulosti i současnosti), který se začal stále zřetelněji jevit jako svět nebývale pestrý a vnitřně diferencovaný, jako svět poskytující ve větší či menší míře domov lidem posedlým tetováním, ale i těm s velice uvolněným vztahem k němu.
 
V Huxleys Neue Welt se sešla pozoruhodná směsice osob od svalnatých chlápků a drsných motorkářů přes potrhlé studenty a vždy moderní hipstery až k rockerům a mnoha dalším subkulturám, které ve skutečnosti nejsou žádnými homogenními skupinami. Konečně nesmíme zapomenout ani na mně podobné zvědavce a novináře. I přes uvolněnou a přátelskou atmosféru jsem se rozhodl společnost po několika hodinách opustit. Jednak mě to tam nebavilo, jednak bylo – právě z toho důvodu – jasné, že se ve svém snažení nemohu již nikam dál posunout.    
 
ZASE TA IDENTITA ANEB POKUS O MYŠLENKU
 
Z tatérského festivalu umístěného na pomezí dvou módních berlínských čtvrtí Friedrichshain-Kreuzberg a Neukölln mě nikdo nevyháněl a já přesto šel. Nikomu jsem totiž (odhaduji) nepřipadal tak podezřelý, jak podezřelí připadali všichni ostatní mně. Vysoce podezřelým činí v mých očích člověka již samotné rozhodnutí investovat 14 euro do vstupenky na událost tohoto druhu. Aby si nemysleli, že jsem jedním z nich, na potkání jsem každému hned vyprávěl o pravém důvodu mé přítomnosti mezi příznivci tetování. Člověk má zkrátka potřebu se vymezit a určitým způsobem konstruovat svou identitu. Někdo si vypomůže tetováním, já se na festivalu prezentoval v opozici vůči němu a stejnému principu podléhá i tento článek. Od kultury tetování se nejenom distancuji, ale zároveň rovnou nabízím alternativní hodnoty, se kterými chci být spojován, jako jsou moderní architektura (Adolf Loos), vážná hudba (Leoš Janáček, Berlínská filharmonie), výtvarné umění (Martin-Gropius-Bau) a literatura (Hermann Broch). Stačilo by dodat, že na druhý den jsem chystal návštěvu Bauhaus-Archivu a výstavy k pětistému výročí úmrtí Hieronyma Bosche (čti bose) a reportáž z tatérského festivalu by se pomalu začala proměňovat v text poněkud odlišného zaměření.
 
Výlet do Berlína mi poskytl mnoho zajímavých podnětů k úvahám. K silným zážitkům bezpochyby patřila přímá konfrontace s vnitřní diferencovaností společnosti, která si našla cestu do Huxleys Neue Welt. Mnoho návštěvníků spíše než vášeň pro tetování spojuje jejich láska k motorkám, k rockové hudbě nebo něčemu jinému. Vyjma extrémních případů není tetování zdaleka hlavním pilířem identity jejich nositelů, ba co víc, jeho význam je často zcela marginální. Proto je nemožné a tedy i nesmyslné vnímat tetované lidi jako nějakou homogenní skupinu, natož je spojovat s určitými vlastnostmi, jak se o to kdysi pokoušel (pozdější) autor skvostné Müllerovy vily. Naopak jsem dospěl k názoru, že je na místě brát fenomén tetování s větším nadhledem. Já se o to alespoň pokusím.  
 

  • TATTOO FESTIVAL BERLIN © Goethe-Institut / Filip Rambousek
    TATTOO FESTIVAL BERLIN
  • TATTOO FESTIVAL BERLIN © Goethe-Institut / Filip Rambousek
    TATTOO FESTIVAL BERLIN
  • TATTOO FESTIVAL BERLIN © Goethe-Institut / Filip Rambousek
    TATTOO FESTIVAL BERLIN
  • TATTOO FESTIVAL BERLIN © Goethe-Institut / Filip Rambousek
    TATTOO FESTIVAL BERLIN
  • TATTOO FESTIVAL BERLIN © Goethe-Institut / Filip Rambousek
    TATTOO FESTIVAL BERLIN
  • Goethes Pfadfinder Filip Rambousek © Goethe-Institut / Filip Rambousek
    Goethes Pfadfinder Filip Rambousek