Goethovi stopaři TŘI OŘÍŠKY PRO MORITZBURG

Moritzburg
Ondřej Bíba

„Tři oříšky pro Popelku“ mají kultovní status i daleko za českými hranicemi. Cesta po stopách jejich natáčení zavedla Goethova stopaře až na vodní zámek Moritzburg nedaleko Drážďan.

Předně musím říci, že když se řekne pohádka, vybaví se mi něco animovaného. Vyrůstal jsem na kreslených filmech Walta Disneyho a postupně jsem přesedlal na snímky od Pixaru. Můj vztah k českým pohádkovým klasikám je tak dosti vlažný.

Když se mi dostalo nabídky vydat se coby Goethův stopař na „pohádkový“ zámek Moritzburg, nebyl jsem z té vyhlídky zprvu příliš nadšen. Kdo však radostí překypoval, byla má manželka. Ta totiž zjistila, že na Moritzburgu se natáčela její milovaná, legendární pohádka o Popelce a třech kouzelných oříšcích. Tehdy již nebylo cesty zpět.

Cesta vpřed na Moritzburg vede přes Drážďany, což byla dobrá zpráva pro mne. Urputně jsem totiž již několik týdnů prosazoval návštěvu německých adventních trhů, která mi však až dosud byla odpírána s tím, že vánoční punč, kvasnicové pivo a bramborák si mohu dát i v Čechách a nemusím se kvůli tomu tři hodiny trmácet vlakem.

  • Moritzburg © Ondřej Bíba
  • Moritzburg © Ondřej Bíba
  • Moritzburg © Ondřej Bíba
  • Moritzburg © Ondřej Bíba
  • Moritzburg © Ondřej Bíba
  • Moritzburg © Ondřej Bíba
  • Moritzburg © Ondřej Bíba
S odhodláním tolerovat si navzájem naše předvánoční rozmary jsme se tedy jednoho sobotního rána vydali z Prahy do saského Popelčina království. Cesta samotná utekla rychle. Pokud vyjedete ranním vlakem o půl deváté, kolem půl jedenácté jste již v Drážďanech, odkud Vás autobus č. 326 dopraví za necelou půlhodinu do maličké vesnice Moritzburg.

Hned po příjezdu mne z velkého plakátu vítá smějící se Libuše Šafránková, oblečená do svatebních šatů z oříšku. Moritzburg Třemi oříšky pro Popelku skutečně žije. Již od roku 2009 se zde na zámku každou zimu koná výstava, která reprodukuje původní pohádkové scény, a od té doby ji zde vidělo již přes 700 000 lidí. Vstup na ni stojí 8 euro a dobrou zprávou (pro nás, neovládající Goethovu rodnou řeč) je, že je celá dostupná i v češtině. Dle počtu návštěvníků mi začínalo být jasné, že to, co jsem sám považoval za jedno ze stále se opakujících pohádkově-vánočních klišé, má pro mnohé doslova kultovní status. A jak bylo ze složení příchozích vidět, neplatí to rozhodně jen pro Čechy.

Jedním z nejoblíbenějších hradních exponátů je mosazný střevíček, který je upevněný na schodech, po kterých Libuše Šafránková utíkala před princem. Není příliš obtížné dané místo najít, protože se u něj tvoří fronty fotky-chtivých „princezen“, které si zouvají boty a zkouší, zda právě ony jsou ty vyvolené, kterým střevíček padne. Jejich otrávení manželé či otcové je u toho pak fotí, případně i jejich pokusy natáčí. Jedním takovým je kromě mne i Kurt, který zde kromě manželky čeká i na své tři dcery.

Z rozhovoru s Kurtem zjišťuji, že Drei Haselnüsse für Aschenbrödel, jak zní místní název české klasiky, je pravou filmovou ozdobou německých Vánoc. Na Štědrý den prý běží téměř na všech německých kanálech a to rozhodně není všechno. Rychlým hledáním na mobilu mi Kurt ukazuje, že promítání Popelky se věnují celé články internetových televizních deníků, které uvádí seznam téměř dvaceti vánočních repríz. Jsem v šoku a začínám si říkat, že bych se snad měl na Tři oříšky také opakované podívat.

Když o několik minut později zjišťuji, že ve svém zámeckém projekčním sále organizuje Moritzburg také pravidelná promítání (dostupná je jak česká, tak i německá verze) zmíněné pohádky, již mne to ani příliš nepřekvapuje.

Na výstavě se dovídám, že 80minutový film o Popelce byl společnou koprodukcí ČSSR a NDR a je zřejmé, že jeho popularita oba produkující státy podstatně přežila. Skutečnost, že se na Moritzburgu natáčely jen tři Popelčiny scény, zdá se, nikomu příliš nevadí a nejen dětští návštěvníci si ve fotokoutku zkouší kostýmy ze slavné plesové scény, nebo se fotí s voskovým princem a princeznou.

Já po krátké návštěvě výstavu opouštím a vydávám se do nedalekého Kamenného sálu, kde se nachází paroží jelena šestašedesáteráka a spousta dalších loveckých trofejí. Skutečnost, že byl Moritzburg primárně loveckých zámečkem, je z jeho chodeb stále dobře zřetelná.  V jedné ze zámeckých věží je i  historická sbírka porcelánu. Nejen že Míšeň je odtud coby střevíčkem dohodil, ale jeden z majitelů zámku August Silný byl také vášnivým sběratelem porcelánu.

Pokud si na chvíli odmyslím popelkovské pobláznění, musím přiznat, že samotný Moritzburg mne ohromil hlavně jako vodní zámek s krásnými přilehlými zahradami. Pokud se vybavíte na všudypřítomnou zimu, kolem celé vodní soustavy vede krásná stezka, která vás odmění výhledy na zámek ze všech jeho stran.

Po dokončené procházce máme ještě chvíli, než přijede autobus, který nás odveze zpět, a zážitky ze zámku i okolní přírody zapíjíme v Gasthofu u Adama kvasnicovým pivem. Na cestě zpět ještě navštěvujeme drážďanské vánoční trhy, ale k jejich popisu již stopaře nepotřebujete. Ochutnávání svařáku, jahod v čokoládě i vybírání nových ozdob na stromeček zvládnete pohodlně sami.