Pár otázek pro... Alexander Liebreich

Alexander Liebreich
© Sammy Hart

Německý dirigent Alexander Liebreich se stal šéfdirigentem Simfonického orchestru Českého rozhlasu. V rozhovoru nám rodák z bavorského Řezna prozradil mnohé o svých hudebních zážitcích, uměleckých zkušenostech i o svém biografickém vztahu k Praze a Česku.

Nedávno jste dirigoval svůj první koncert se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu. S Českou republikou vás spojuje i rodinná historie. Odráží se toto biografické spojení také ve vašem vztahu k české kultuře a hudbě?

Ano, myslím, že když si je člověk vědom toho, odkud pochází jeho otec, projevuje větší vnímavost i vůči kultuře dané země. Líbí se mi, že v Evropě sdílíme kulturní historii přes hranice států. Moje rodinná historie je v podstatě tragická, ale pro dobu po 2. světové válce naprosto normální: otec se narodil v Ústí nad Labem, prarodiče pocházeli z Brna, a všichni museli odejít. Velmi brzy, ještě v době studené války jsem navštívil Československo, protože mě lákalo poznat kulturu, ze které vycházejí mé kořeny. S pražským rozhlasovým orchestrem, který je tu doma, jsem se nyní i já o malý kousek přiblížil ke svému domovu.

Jakou roli hrála při poznávání vašich kořenů hudba?

Narodil jsem se v Řezně, které tehdy leželo na okraji západní zóny a poměrně blízko hranic. Hudba východních sousedů pro mě byla důležitá a zajímavá. Všímal jsem si, že v řeči tu existuje určitá zpěvnost, něco, co vychází hluboko ze srdce, co souvisí s duší. Na Západě jsem nic takového nepozoroval. S jistotou to platí o klasicích, jako je Dvořák či Janáček, ale i o řadě mladých skladatelů.

Dokážete si vzpomenout na své první setkání s českou hudbou? Jako posluchač?

Od dědečka jsem kdysi dostal dvě tři nahrávky, tehdy ještě na kazetách. Samozřejmě to byla Má vlast od Bedřicha Smetany. Taková klasika. Nejspíš mi ji věnoval zcela záměrně. Na jedné z kazet, myslím, že s Karajanem a Berlínskou filharmonií, byla Má vlast spolu s Beethovenovou 6. sinfonií, Pastorální, protože obě skladby pojednávají o přírodě. Takže tato dvě díla jsem poznával společně.

  • Alexander Liebreich © Sammy Hart
  • Alexander Liebreich © Sammy Hart
  • Z prava: Velvyslanec Spolkové republiky Německo v Praze dr. Christoph Istrang, ředitel českého Goethe-Institutu dr. Berthold Franke, ředitel Symfonického orchestru Českého rozhlasu Jakub Čížek, Alexander Liebreich, ředitel Česko-německého fondu budoucnosti Joachim Bruss, paní Meike Franke © Goethe Institut

A jako dirigent? Jistě jste už nastudoval řadu děl českých skladatelů…

Nejvíc mě zasáhla Sinfonietta Leoše Janáčka, neboť při této skladbě jsem poznal svou ženu. Manželka spolupracovala sedm let v Netherlands Dance Theatre s vynikajícím choreografem Jiřím Kyliánem. Kylián tehdy dělal choreografii na Janáčkovu Sinfoniettu v Bavorské opeře. Když jsem ji sledoval, říkal jsem si, to bych chtěl jednou dirigovat. Splnilo se mi to později právě tady v Praze, spolu s Národním symfonickým orchestrem Polského rozhlasu. Janáček mě vždy fascinoval. Představuje pro mě výraznou postavu na cestě hledání moderny, která je na jedné straně hluboce zakořeněná a na straně druhé novátorská. Samozřejmě jsem na různých soutěžích dirigoval spoustu Dvořákových symfonií. A v dílech Adámka a Srnky jsem se hodně věnoval i moderní hudbě.

Od roku 2012 jste šéfdirigentem Národního symfonického orchestru Polského rozhlasu. Předtím a paralelně s ním jste řídil Mnichovský komorní orchestr. Pozoroval jste nějaké rozdíly mezi vaší vlastí a Polskem resp. Českou republikou?

Ano, rozdíly existují. Je dobře, že místo, kde orchestr působí, hraje dnes opět důležitější roli než dřív. Dříve jsme se na Západě domnívali, že všechny orchestry budou mezinárodní, všichni hudebníci se propojí a promísí. V Národním symfonickém orchestru Polského rozhlasu momentálně působí 99 až 100 procent Poláků. Lze to vidět pozitivně a je to zajímavé, protože se tam projevuje určitý osobitý přístup, který souvisí s polským jazykem a s polskou společností. Viděno negativně to však přináší i určité omezení. Ale regionální odlišnosti pozoruji i u německých orchestrů. Jih je o něco hudebnější, říká se, že tam existuje větší barokní tradice. A sever je distancovanější, akademičtější. Obdobné je to i tady: řekl bych, že polský rozhlasový orchestr je spíše akademický, a pražský mnohem muzikantštější.“

Jste horkým kandidátem na funkci šéfdirigenta Symfonického orchestru Českého rozhlasu v Praze. Jaké byly vaše dojmy po první společné zkoušce?

První zkouška s orchestrem je vždy nejnapínavější ze všech. Během první zkoušky se rozhodne mnohé. Tady v Praze jsme velmi rychle dospěli k tomu, že nás prostě bavilo dělat společně hudbu. Přesto však dirigent v duchu hned začne orchestr analyzovat, a myslím, že hráči v orchestru jsou na tom podobně. Je tu neuvěřitelný potenciál. Praha je jedno z největších hudebních měst v Evropě. Myslím, že Praha a Vídeň mají obrovský význam, o něco menší Mnichov, a pak už je to různé. Například Berlín a Hamburk nejsou tak hudební města. V Praze prostě existuje určité kulturní povědomí.

Dirigent předstoupí před orchestr a snaží se mu zprostředkovat svoji představu o určitém díle, které společně provedou. Šéfdirigent pracuje se svým orchestrem dlouhá léta a určuje jeho vývoj, zvuk a dramaturgii. Co je pro vás lákavější?

Pro mě je velmi důležitá pevná pozice, spojení s orchestrem, které mi umožňuje přemýšlet v dlouhodobém horizontu. Hudební svět se dnes – přes všechny „značky“ a „velká jména“ – stal velice krátkozraký a nudný, vše v něm podléhá inflaci. V dnešní době je opravdu těžké přinášet jasné ideje a uvažovat o kořenech a o možných cestách s perspektivou několika let. Něco takového jsem v pozitivním smyslu zažil například u dirigenta, jako byl Sergiu Celibidache, který dokázal Mnichovským filharmonikům skutečně otevřít novou cestu. Nebyl to nejlepší orchestr, ale Celibidache měl určitou vizi, jež dala orchestru neuvěřitelnou sílu. Opačným příkladem byl Carlos Kleiber, který prostě týden zkoušel s orchestrem určitý program a jinak neměl žádné závazky. A přesto byl ten týden velkolepý. Já patřím k dirigentům, kteří jdou s orchestrem raději dlouhou společnou cestu.