Sport
Velký plavec

Většina lidí zná Franze Kafku jako geniálního autora Proměny, Rozsudku nebo Procesu. Jiní si ho naopak  cení pro jeho propracovaně sebelítostivé texty.  Mnozí Kafkovi obdivovatelé však nevědí, že Kafka byl veskrze tělesný člověk. Nejen, že byl sportovně založený: Kafka byl sportovní nadšenec. A - zábavný detail - jeho praprasynovec Martin Kafka trénuje českou ragbyovou reprezentaci.

Od: Benedikt Maria Arnold

Franz Kafka chodil na dlouhé procházky a túry, vesloval na Vltavě a hrál tenis. Pozoruhodnou kompenzaci ke své proklínané práci mizerného díla nalezl zejména v „müllerování“. Na počátku dvacátého století se tímto termínem označoval módní sport pojmenovaný po svém vynálezci. Dánský sportovec a učitel gymnastiky Jørgen Peter Müller tehdy napsal bestseller nazvaný Můj systém. Popsal v ní gymnastická a dechová cvičení, s nimiž spojil příslib: „Dělejte těchto patnáct minut práce každý den a budete zdraví a fit!“

Kafka byl nadšený, od roku 1910 každý večer nadšeně „mülleroval“ - a s naléhavou blahovůlí doporučoval svým blízkým totéž. V jednom dopise Felici Bauerové vzletně píše: Pošlu ti příště „systém pro ženy“ a Ty začneš (protože jsi to přece slíbila) pomalu, systematicky, opatrně, důkladně denně „müllerovat“, podávat mi o tom zprávy a dělat mi tím velkou radost. Veškeré jeho naléhání však nebylo nic platné, Felice Bauerová se tímto trendem nakonec nakazit nenechala.

V životě Franze Kafky však hrála mnohem větší roli jiná fyzická aktivita: plavání. Plavání bylo jednou z jeho velkých vášní po celý život. Na rozdíl od nemilovaného každodenního pracovního stereotypu znamenalo pro Franze Kafku ponoření se do vody a pohyb v ní vzácný pocit svobody. Možnost plavat pro něj byla natolik důležitá, že když se vydával na cesty, zjišťoval si informace o místních plovárnách. Platil si roční předplatné v pražské plovárně na  Žofíně - a to i v době, kdy už trpěl tuberkulózou.

Při pohledu na Kafkův životopis Kafkův natolik kladný vztah k plavání překvapí. Otec mladého Franze pravidelně vodil na Občanskou plovárnu na malostranském břehu. Tam hlava rodiny Kafkových, kterou později syn označil za neplavce, učila malého Franze plavat. Ve svém slavném Dopise otci o tom Franz Kafka píše:

 „Vzpomínám si například, jak jsme se spolu občas svlékali v kabině. Já, hubený, slabý, tenký, Ty, silný, velký, rozložitý. Už v kabině jsem si připadal žalostně, a to nejen před Tebou, ale před celým světem, protože Ty jsi pro mne byl mírou všech věcí. Když jsme ale potom vyšli z kabiny mezi lidi, já, kostřička držící se Tě za ruku, našlapující nejistě bosýma nohama na prknech, bojící se vody, neschopná napodobit plavecké pohyby, které jsi mi s dobrým úmyslem, ale ve skutečnosti k mému hlubokému zahanbení neustále předváděl, tu jsem byl velice zoufalý a všechny mé špatné zkušenosti ve všech oblastech se v takových chvílích dostávaly do velkolepé shody. Ještě tak nejlíp mi bylo, když ses občas vysvlékl jako první a já mohl zůstat sám v kabině a tak dlouho oddalovat hanbu vystoupení na veřejnost, dokud ses nakonec nepřišel podívat a nevyhnal mě z kabiny ven. Byl jsem Ti vděčný, že jsi, jak se mi zdálo, nezpozoroval, v jakých jsem nesnázích,  a také jsem byl hrdý na tělo svého otce.“ (český překlad: Jiří Stromšík)

Výrazně kryptičteji než v Dopisu otci se Kafka tématu plavání věnuje v textu, který zůstal  fragmentem. V této próze, napsané kolem roku 1920, vypráví příběh nejmenovaného olympijského vítěze, který vytvořil světový rekord v plavání a následně ho odvezli do rodného města. Tam se účastní oslavy, kterou pro něj uspořádali, ale plavci brzy dojde, že se všechno podstatné obrací ve svůj opak: hosté mluví jazykem, který je mu cizí, a i rodné město už najednou není to jeho. Olympionik na to přijde, kdy zahájí svůj projev, ale zjistí i to, že vlastně neumí plavat. Vždycky se to chtěl naučit, ale „nenašla se k tomu  příležitost“.
Patří ke kafkovské logice souběžnosti, že je i není novým světovým olympijským rekordmanem v plavání: „[…], mám rekord, jel jsem do své vlasti, jmenuji se tak, jak mě oslovujete, až potud všechno souhlasí, ale od tohoto bodu již nesouhlasí nic, nejsem ve své vlasti, neznám vás a nerozumím vám.“

Text končí náhle, uprostřed projevu „velkého plavce“, jak je nazván na začátku. Pro samotného Kafku se plavání stalo životní nutností. Ještě krátce před svou smrtí se zádumčivou lítostí vzpomínal na chvíle na Občanské plovárně. Tato činnost mu určitě více než cokoli jiného dávala možnost doslova a do písmene odplout. Když mu jednoho dne lékař doporučil, aby si po problémech se srdcem dal od vodních sportů pauzu, napsal Felici Bauerovi: „... ne plavání, to [...] nejde“.