Nedávno jsem otevřel knihu Maxima Billera
Šest kufrů (něm.
Sechs Koffer, Kiepenheuer & Witsch 2018) a když jsem přečetl první stránky, hned jsem věděl, že budu muset tento krátký román dočíst ještě týž den. (Přesněji řečeno jsem ho dočetl následujícího dne před rozedněním.) Musím přiznat, že jsem knihu objevil vlastně až díky překladu do češtiny (ostatně velmi dobrému, překlad: Michael Půček), který vyšel v nakladatelství Argo v roce 2021 (a byl finančně podpořen pražským Goethe-Institutem).
© Argo
Maxim Biller je etablovaný německý spisovatel, narodil se r. 1960 v Praze a pochází z rusko-židovské rodiny (tento fakt se různým způsobem zrcadlí v jeho textech). Kritikou je mu často přisuzována role literárního enfant terrible: Co ale má dělat literatura než vyzývat čtenáře ‚na souboj‘, provokovat jej? Biller má na kontě mnoho povídkových knih a románů, v nichž se umně pohybuje na pomezí fikce a (auto)biografie (z poslední doby např. román
Biografie, 2016;
Sieben Versuche zu lieben, 2020;
Der falsche Gruß, 2021).
Dějem románu
Šest kufrů – velmi stručně shrnuto – je pozvolné, komplikované a realitou neustále korigované rozplétání tíživého rodinného tajemství: Kdo zapříčinil smrt agilní a autoritářské hlavy velké židovské rodiny pocházející z Ruska? Kdo zavinil, že byl dědeček Schmill Biller (v rodině mu ale nikdo neřekne jinak než tate) jednoho dne zatčen na moskevském letišti Vnukovo a nakonec popraven? Byl zrádcem jeden ze čtyř synů (jedním z nich je i vypravěčův otec), nebo tateho prozradila krásná, ale psychicky nevyrovnaná teta Natálie, Židovka, která přežila válku v Terezíně a obviňuje se, že může za smrt vlastní sestry, teta Natálie, která sama sebe přirovnává k „šklebící se panen[ce] zbavující se své bolesti pořád jen smíchem“ (s. 120) a která nevyhnutelně směřuje k sebevraždě?
Billerova kniha je kronikou osudů jedné židovské ruské rodiny ve 20. století, jejíž členové se ze Sovětského svazu postupně přes Československo dostávají do exilu na Západě. Nepokrytě autobiografický vypravěč vše (jako ostatně vždy u Billera) líčí s obrovskou dávkou empatie, lidskosti, humoru někdy až groteskního, ale současně i bez jakýchkoliv skrupulí; sám sebe se retrospektivně ptá, proč o své rodině píše „vlastně tak mnoho a tak nesmiřitelně“ (s. 147). Biller zdařile udržuje napětí, krouží kolem zmíněného tajemství a rodinného tabu, pracuje s klasickými prvky očekávání a zklamání. Vypravěč a vnuk zavražděného dědečka, který se proměňuje v detektiva pátrajícího po tom, kdo je oním „udavač[em] a vrah[em]“ (s. 48), se ale paradoxně dozvídá mnohem více, než původně chtěl, má „celého toho rodinného šílenství […] konečně dost“ (s. 114) a slibuje si: „Už nikdy se nechci dozvědět nějaké rodinné tajemství, už nikdy se nebudu hrabat v cizích zásuvkách […].“ (s. 86)
Billerův román je ovšem nejenom uměleckou reflexí spletitých rodinných osudů (určitě zajímavých, ale relativně typických pro dobu a místo, tedy Evropu 20. století), ale současně neskutečně duchaplným a komplexním zrcadlem doby: „toho celého stalinistického blázince“ (s. 74), v němž členové rodiny, každý po svém, žijí a z něhož se snaží, opět každý po svém, utéci. Reflektuje nejen nacistická zvěrstva, ale především zrůdnost komunismu či reálného socialismu, jemuž antisemitský resentiment rovněž není cizí. Aforisticky přitom odhaluje komunismus, který je už ze své podstaty nelidský, protože principiálně „nedokáž[e] udělat lidi šťastnými“ (s. 106), a na příkladu Švejka (jehož vypravěčův otec na počátku děje překládá do ruštiny) nesmlouvavě strhává masku sovětizovanému (fašizovanému) člověku, té cynické smějící se ‚bestii‘, v niž se lidi proměňují, musí-li přežívat v nelidských režimech a za nelidských podmínek.
Tento román je příkladem dobré literatury, která umí spojit zábavu a napětí (rodinná kronika s detektivní zápletkou) s barvitou reflexí doby. Výsledkem je někdy vskutku bolestné a frustrující, často ale i katarzní stržení masky zvané ‚lidský obličej‘, popř. brutální odromantizování věci zvané ‚lidské srdce‘. Autorovu skepsi vystihuje vypravěčem citovaná věta z Brechta, jenž v tomto textu Billerovi (téměř se chce říci ‚proti své vůli‘) posloužil jako sarkastická kontrafaktura: „Myslím si o každém člověku to nejhorší, dokonce i o sobě, a jen zřídka jsem se spletl.“ (s. 72)
Autor: Lukáš Motyčka
