Literatura Maxima Billera
Maxim Biller emigroval jako desetiletý do Německa. Studoval literaturu v Hamburku a v Mnichově, posléze navštěvoval soukromou žurnalistickou školu Deutsche Journalistenschule v Mnichově a psal pro nejrůznější publikace. Proslavil se zejména svým kontroverzním sloupkem 100 Zeilen Hass (100 řádků nenávisti) v časopise Tempo. V roce 1990 vyšla jeho první kniha, sbírka povídek Wenn ich einmal reich und tot bin (Až budu bohatý a mrtvý, 2000). První román, Die Tochter (Dcera), vydal v roce 2000. V roce 2009 publikoval svůj autoportrét Der gebrauchte Jude (Židovský blues, 2015). Maxim Biller se v roce 2018 dostal s románem Sechs Koffer (Šest kufrů, 2021) na shortlist Německé knižní ceny.
Nedávno jsem otevřel knihu Maxima Billera Šest kufrů (něm. Sechs Koffer, Kiepenheuer & Witsch 2018) a když jsem přečetl první stránky, hned jsem věděl, že budu muset tento krátký román dočíst ještě týž den. (Přesněji řečeno jsem ho dočetl následujícího dne před rozedněním.) Musím přiznat, že jsem knihu objevil vlastně až díky překladu do češtiny (ostatně velmi dobrému, překlad: Michael Půček), který vyšel v nakladatelství Argo v roce 2021 (a byl finančně podpořen pražským Goethe-Institutem).
Maxim Biller je etablovaný německý spisovatel, narodil se r. 1960 v Praze a pochází z rusko-židovské rodiny (tento fakt se různým způsobem zrcadlí v jeho textech). Kritikou je mu často přisuzována role literárního enfant terrible: Co ale má dělat literatura než vyzývat čtenáře ‚na souboj‘, provokovat jej? Biller má na kontě mnoho povídkových knih a románů, v nichž se umně pohybuje na pomezí fikce a (auto)biografie (z poslední doby např. román Biografie, 2016; Sieben Versuche zu lieben, 2020; Der falsche Gruß, 2021).
Dějem románu Šest kufrů – velmi stručně shrnuto – je pozvolné, komplikované a realitou neustále korigované rozplétání tíživého rodinného tajemství: Kdo zapříčinil smrt agilní a autoritářské hlavy velké židovské rodiny pocházející z Ruska? Kdo zavinil, že byl dědeček Schmill Biller (v rodině mu ale nikdo neřekne jinak než tate) jednoho dne zatčen na moskevském letišti Vnukovo a nakonec popraven? Byl zrádcem jeden ze čtyř synů (jedním z nich je i vypravěčův otec), nebo tateho prozradila krásná, ale psychicky nevyrovnaná teta Natálie, Židovka, která přežila válku v Terezíně a obviňuje se, že může za smrt vlastní sestry, teta Natálie, která sama sebe přirovnává k „šklebící se panen[ce] zbavující se své bolesti pořád jen smíchem“ (s. 120) a která nevyhnutelně směřuje k sebevraždě?
Billerova kniha je kronikou osudů jedné židovské ruské rodiny ve 20. století, jejíž členové se ze Sovětského svazu postupně přes Československo dostávají do exilu na Západě. Nepokrytě autobiografický vypravěč vše (jako ostatně vždy u Billera) líčí s obrovskou dávkou empatie, lidskosti, humoru někdy až groteskního, ale současně i bez jakýchkoliv skrupulí; sám sebe se retrospektivně ptá, proč o své rodině píše „vlastně tak mnoho a tak nesmiřitelně“ (s. 147). Biller zdařile udržuje napětí, krouží kolem zmíněného tajemství a rodinného tabu, pracuje s klasickými prvky očekávání a zklamání. Vypravěč a vnuk zavražděného dědečka, který se proměňuje v detektiva pátrajícího po tom, kdo je oním „udavač[em] a vrah[em]“ (s. 48), se ale paradoxně dozvídá mnohem více, než původně chtěl, má „celého toho rodinného šílenství […] konečně dost“ (s. 114) a slibuje si: „Už nikdy se nechci dozvědět nějaké rodinné tajemství, už nikdy se nebudu hrabat v cizích zásuvkách […].“ (s. 86)
Billerův román je ovšem nejenom uměleckou reflexí spletitých rodinných osudů (určitě zajímavých, ale relativně typických pro dobu a místo, tedy Evropu 20. století), ale současně neskutečně duchaplným a komplexním zrcadlem doby: „toho celého stalinistického blázince“ (s. 74), v němž členové rodiny, každý po svém, žijí a z něhož se snaží, opět každý po svém, utéci. Reflektuje nejen nacistická zvěrstva, ale především zrůdnost komunismu či reálného socialismu, jemuž antisemitský resentiment rovněž není cizí. Aforisticky přitom odhaluje komunismus, který je už ze své podstaty nelidský, protože principiálně „nedokáž[e] udělat lidi šťastnými“ (s. 106), a na příkladu Švejka (jehož vypravěčův otec na počátku děje překládá do ruštiny) nesmlouvavě strhává masku sovětizovanému (fašizovanému) člověku, té cynické smějící se ‚bestii‘, v niž se lidi proměňují, musí-li přežívat v nelidských režimech a za nelidských podmínek.
Tento román je příkladem dobré literatury, která umí spojit zábavu a napětí (rodinná kronika s detektivní zápletkou) s barvitou reflexí doby. Výsledkem je někdy vskutku bolestné a frustrující, často ale i katarzní stržení masky zvané ‚lidský obličej‘, popř. brutální odromantizování věci zvané ‚lidské srdce‘. Autorovu skepsi vystihuje vypravěčem citovaná věta z Brechta, jenž v tomto textu Billerovi (téměř se chce říci ‚proti své vůli‘) posloužil jako sarkastická kontrafaktura: „Myslím si o každém člověku to nejhorší, dokonce i o sobě, a jen zřídka jsem se spletl.“ (s. 72)
Autor: Lukáš Motyčka
Maxim Biller je etablovaný německý spisovatel, narodil se r. 1960 v Praze a pochází z rusko-židovské rodiny (tento fakt se různým způsobem zrcadlí v jeho textech). Kritikou je mu často přisuzována role literárního enfant terrible: Co ale má dělat literatura než vyzývat čtenáře ‚na souboj‘, provokovat jej? Biller má na kontě mnoho povídkových knih a románů, v nichž se umně pohybuje na pomezí fikce a (auto)biografie (z poslední doby např. román Biografie, 2016; Sieben Versuche zu lieben, 2020; Der falsche Gruß, 2021).
Dějem románu Šest kufrů – velmi stručně shrnuto – je pozvolné, komplikované a realitou neustále korigované rozplétání tíživého rodinného tajemství: Kdo zapříčinil smrt agilní a autoritářské hlavy velké židovské rodiny pocházející z Ruska? Kdo zavinil, že byl dědeček Schmill Biller (v rodině mu ale nikdo neřekne jinak než tate) jednoho dne zatčen na moskevském letišti Vnukovo a nakonec popraven? Byl zrádcem jeden ze čtyř synů (jedním z nich je i vypravěčův otec), nebo tateho prozradila krásná, ale psychicky nevyrovnaná teta Natálie, Židovka, která přežila válku v Terezíně a obviňuje se, že může za smrt vlastní sestry, teta Natálie, která sama sebe přirovnává k „šklebící se panen[ce] zbavující se své bolesti pořád jen smíchem“ (s. 120) a která nevyhnutelně směřuje k sebevraždě?
Billerova kniha je kronikou osudů jedné židovské ruské rodiny ve 20. století, jejíž členové se ze Sovětského svazu postupně přes Československo dostávají do exilu na Západě. Nepokrytě autobiografický vypravěč vše (jako ostatně vždy u Billera) líčí s obrovskou dávkou empatie, lidskosti, humoru někdy až groteskního, ale současně i bez jakýchkoliv skrupulí; sám sebe se retrospektivně ptá, proč o své rodině píše „vlastně tak mnoho a tak nesmiřitelně“ (s. 147). Biller zdařile udržuje napětí, krouží kolem zmíněného tajemství a rodinného tabu, pracuje s klasickými prvky očekávání a zklamání. Vypravěč a vnuk zavražděného dědečka, který se proměňuje v detektiva pátrajícího po tom, kdo je oním „udavač[em] a vrah[em]“ (s. 48), se ale paradoxně dozvídá mnohem více, než původně chtěl, má „celého toho rodinného šílenství […] konečně dost“ (s. 114) a slibuje si: „Už nikdy se nechci dozvědět nějaké rodinné tajemství, už nikdy se nebudu hrabat v cizích zásuvkách […].“ (s. 86)
Billerův román je ovšem nejenom uměleckou reflexí spletitých rodinných osudů (určitě zajímavých, ale relativně typických pro dobu a místo, tedy Evropu 20. století), ale současně neskutečně duchaplným a komplexním zrcadlem doby: „toho celého stalinistického blázince“ (s. 74), v němž členové rodiny, každý po svém, žijí a z něhož se snaží, opět každý po svém, utéci. Reflektuje nejen nacistická zvěrstva, ale především zrůdnost komunismu či reálného socialismu, jemuž antisemitský resentiment rovněž není cizí. Aforisticky přitom odhaluje komunismus, který je už ze své podstaty nelidský, protože principiálně „nedokáž[e] udělat lidi šťastnými“ (s. 106), a na příkladu Švejka (jehož vypravěčův otec na počátku děje překládá do ruštiny) nesmlouvavě strhává masku sovětizovanému (fašizovanému) člověku, té cynické smějící se ‚bestii‘, v niž se lidi proměňují, musí-li přežívat v nelidských režimech a za nelidských podmínek.
Tento román je příkladem dobré literatury, která umí spojit zábavu a napětí (rodinná kronika s detektivní zápletkou) s barvitou reflexí doby. Výsledkem je někdy vskutku bolestné a frustrující, často ale i katarzní stržení masky zvané ‚lidský obličej‘, popř. brutální odromantizování věci zvané ‚lidské srdce‘. Autorovu skepsi vystihuje vypravěčem citovaná věta z Brechta, jenž v tomto textu Billerovi (téměř se chce říci ‚proti své vůli‘) posloužil jako sarkastická kontrafaktura: „Myslím si o každém člověku to nejhorší, dokonce i o sobě, a jen zřídka jsem se spletl.“ (s. 72)
Autor: Lukáš Motyčka
Výběr z díla
– Šest kufrů (Sechs Koffer. Kiepenheuer & Witsch 2018). Přeložil Michael Půček. Argo 2021
– Až budu bohatý a mrtvý (Wenn ich einmal reich und tot bin. Kiepenheuer und Witsch 1990). Přeložila Jana Zoubková. Hynek 2000
– Země otců a zrádců (Land der Väter und Verräter. Kiepenheuer & Witsch 1994). Přeložila Jana Zoubková. Labyrint 2011
– Obyčejné lásky (Liebe heute. Kiepenheuer & Witsch 2007). Přeložila Jana Zoubková. Labyrint 2010
– Židovský blues (Der gebrauchte Jude. Kiepenheuer & Witsch 2009). Přeložila Jana Zoubková. Labyrint 2015
– Šest kufrů (Sechs Koffer. Kiepenheuer & Witsch 2018). Přeložil Michael Půček. Argo 2021
– Až budu bohatý a mrtvý (Wenn ich einmal reich und tot bin. Kiepenheuer und Witsch 1990). Přeložila Jana Zoubková. Hynek 2000
– Země otců a zrádců (Land der Väter und Verräter. Kiepenheuer & Witsch 1994). Přeložila Jana Zoubková. Labyrint 2011
– Obyčejné lásky (Liebe heute. Kiepenheuer & Witsch 2007). Přeložila Jana Zoubková. Labyrint 2010
– Židovský blues (Der gebrauchte Jude. Kiepenheuer & Witsch 2009). Přeložila Jana Zoubková. Labyrint 2015
Michael Půček vystudoval germanistiku a bohemistiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze a absolvoval postgraduální studium počítačové lingvistiky. Zabýval se rovněž srovnávacím výzkumem německého a českého slovosledu, působil jako lektor němčiny a češtiny. Je spoluautorem Velkého německo-českého a česko-německého slovníku. V posledních letech se věnuje literárnímu překladu.
Přeložená díla
Přeložená díla