Rychlý přístup:
Přeskočit přímo k obsahu (Alt 1)Přeskočit přímo k sekundární navigaci (Alt 3)Přeskočit přímo k hlavní navigaci (Alt 2)

DIGITALIZACE A MĚSTSKÝ PROSTOR
DOMA NA VĚŘEJNOSTI

Dobrá nálada na veřejnosti již není soukromou záležitostí
Dobrá nálada na veřejnosti již není soukromou záležitostí | Foto: © Shutterstock

Co je věc soukromá – a co veřejná? Digitalizace mění náš vztah k veřejnému prostoru. Zejména ve městech začínají lidé vnímat veřejný prostor jinak a realizují v něm svou touhu po kolektivním prožitku.  
 

Celá desetiletí se mluvilo o „úpadku a konci veřejného života“ (Richard Sennett). Nizozemský architekt Rem Koolhaas tvrdil, že veřejný prostor již vyjma nákupů není potřebný. A podobný příběh zániku líčil ve své knize Strukturwandel der Öffentlichkeit (Strukturální přeměna veřejnosti) i německý filozof Jürgen Habermas. Zdálo se, že se lidé stáhli do svých soukromých ulit a přestali se zajímat o dění v komunitě. Pod vlivem internetu se kompaktní monolit veřejného prostoru rozdělil do mnoha proudů. Na internetu si totiž každý najde to, co ho zajímá, i podobně smýšlející lidi. Smysl pro celek a věci, jež nás přesahují, se vytrácí.  
 
Avšak navzdory všem tendencím k úniku do soukromí je touha po kontaktu s vnějším světem, veřejným prostorem, enormní. Nejpozději ve chvíli, kdy jsme získali mobilní internet, a každý může s sebou v kapse nosit inteligentní telefon, se města začala měnit a mění se i sdílení prožitku veřejného prostoru. Ochota mnoha lidí angažovat se a něco spoluvytvářet, zkušenost, že můžeme věci kolem sebe ovlivňovat, potřeba prožitku vlastní aktivity – to vše je součástí interaktivní internetové kultury. Tomu všemu vděčí město digitální moderny do značné míry za svou rostoucí vitalitu.  

Na síti jsou samozřejmě patrné protichůdné tendence: internet nabízí cestu do anonymity a izolace, zároveň však posiluje kolektivní myšlení manifestující se třeba ve fenoménu sdílení, o němž se hodně mluví. Možná by se dalo tvrdit, že tento pocit pospolitosti odrážející se například v crowdsourcingových projektech typu Wikipedie, mění psychologii veřejného prostoru a je i důvodem změny chování mnoha lidí v realitě veřejného prostoru.   

ztratili jsme zábrany ve vztahu k soukromí

Jakoby se mnoha lidí, zejména těch mladších, tiše zmocňovala anarchie: v těch nejodpudivějších parkovacích domech vidí prostor k vyzkoušení obtížných atletických kousků (parcouring), betonem zalité kraje ulic upravují na malé květinové záhony (guerilla gardening), elektrické rozvodné skříně přetvářejí v umělecká díla (street art) anebo pořádají večírky v opuštěných zákoutích města (outdoor clubbing). Katalyzátorem je přitom vždy internet – facebook a twitter. Na internetu jsou k dispozici potřebné instrukce, na internetu se překonává dlouho obávaná městská anonymita.  

Podobně radikální posun mezi veřejnou a privátní sférou, jaký zažíváme dnes, se naposledy uskutečnil před dobrými 200 lety. Tehdy se zrodila měšťanská rodina se svou intimitou. Vykročením ze dveří bytu se změnily vzorce chování, některé věci se ve veřejném prostoru prostě nedělaly: nejedlo se z papírových sáčků, nepilo se za chůze, jen málokdo by se nechal namasírovat na veřejnosti, jak je to dnes běžné na mnoha velkých letištích. Jinak řečeno: jedním z významných důvodů, proč se veřejný prostor těší v současnosti vzrůstající oblibě, je skutečnost, že jsme ve vztahu k soukromí ztratili řadu zábran.
 
Někteří dokonce zastávají názor, že žijeme již v období post privacy. „Existuje-li něco, co byste před druhými chtěli nechat utajeno, pak byste to možná vůbec neměli dělat“, doporučuje dlouholetý šéf Googlu Eric Schmidt. Anebo slovy zakladatele Facebooku Marka Zuckerberga: „Ty časy, kdy jsme se před zraky kolegů v zaměstnání prezentovali jako zcela jiní lidí než ve společnosti přátel, ty časy budou poměrně brzy minulostí.“ Podle Zuckerberga má soukromí veřejný charakter, veřejný prostor zase privátní – a ve své podstatě se tak slévají v jedno.

To však neznamená, že bychom městský prostor již nepotřebovali, právě naopak. Všude se demonstruje a protestuje, často popisované rozhořčení občanů by bez ulic a náměstí ztratilo své zázemí. A právě ve vzrušených debatách týkajících se street view, Facebooku či datových chobotnic Applu se ukazuje, že navzdory všem změnám jsme neztratili zřetelné povědomí o tom, co je nutným předpokladem liberálního veřejného prostředí – totiž právo na sebeurčení.

Urbanismus zezdola

Jsme tedy konfrontováni s fenoménem vyznačujícím se řadou protichůdných tendencí. Avšak právě z této protichůdnosti vychází do značné míry nový způsob oživování veřejného prostoru, tento urbanismus zezdola. Na rozdíl od internetu, kde má jednotlivec tendenci vyhledávat jen věci důvěrně známé, se ve fyzickém prostoru setkávají jedinci ve své rozdílnosti. Nevytvářejí sice stabilní, zato ale nadmíru živé společenství. Pro Habermase byla ještě primárním zázemím politiky ve veřejném prostoru kavárna. Dnes, v době, kdy kávu popíjíme za chůze z kelímku, se i politika uskutečňuje nezřídka mimoděk, a veřejný život se přesouvá do parků, na dopravní ostrůvky, před nádraží. Častěji než dříve se potkávají lidé, kteří se neznali, povídají si a zažívají pocit dočasného společenství. Jsou to obyvatelé nového digitálního světa, někteří z nich si říkají nomádi. Jsou doma na veřejnosti.