Rychlý přístup:

Přeskočit přímo k obsahu (Alt 1) Přeskočit přímo k hlavní navigaci (Alt 2)

Září 2021: Pokusy o návrat
Risknout pohled pod koberec

Režisér Nicolai Zeitler mě pozval na film, který ho znepokojil. Kde a jak je možné tyto noční můry vidět a diskutovat o nich? Našli jsme si vlastní kino, které nám představivost poskytla. Rozhovor mezi strachem a snem, mezi viditelným a zavrženíhodným, mezi znepokojením, které může tento filmový zážitek vyvolat, a půvabem sdílení.

Od: Carlos Natálio

V e-mailové komunikaci před naším prvním setkáním v kině se mě mladý německý režisér Nicolai Zeitler zeptal, zda by pro naši společnou návštěvu kina neměl navrhnout jiný film. Nejdřív jsem nechápal, proč se na to ptá. O filmu, který mi navrhl, jsem zatím nic nezjišťoval, a tak jsem mu řekl, že to není nutné. Teprve když jsme po promítání odcházeli z kina – úplně rozrušeni a zpoceni nervozitou –, pochopil jsem jeho obavy. Tohle byl jeden z těch filmů, které se nepromítají. Film je násilný a špinavý. V několika zemích bylo jeho uvedení dokonce zakázáno. Je to film, který se vzpírá lidskosti a obvykle se zametá pod koberec. Ale o čem tento film vlastně je? Zkusme risknout pohled pod koberec...

Byl to jeden z těch filmů, které se nepromítají.

Angst (1983), jediný film rakouského režiséra Geralda Kargla – jak by také bylo možné dovolit, aby někdo, kdo si vymyslel takovou noční můru, dál točil filmy a vystavoval nás svým fantaziím? – je založen na skutečné události: poté, co je psychicky narušený vrah Werner Kniesek podmínečně propuštěn z vězení, vloupe se do vily a sadisticky zavraždí její tři obyvatele.

Když jsem pochopil, jaký film navrhl, řekl jsem Nicolaiovi, že uznávám obtížnost této volby a že je důležité, abychom i nadále pokračovali ve sledování a diskusi o „špatných“ filmech – filmech, které se vymykají postoji reflexivního, příkladného a vzdělávacího umění.

Ale kde je možné tyto hrozné, násilné, plastické a odpudivé obrazy vidět? Zeitler si vzpomněl na mnichovské City Kino a poslal mi několik fotografií. Jedna z fotografií ukazovala sál zalitý zlatým světlem s červenými sedačkami, který zářil dokonalou čistotou. Na další fotografii seděli mladí usměvaví lidé na venkovní terase a popíjeli nápoje. Terasa se nacházela mezi kinem, kavárnou a knihkupectvím (alespoň si to myslím). Mohl by být náš film promítán na tomto místě? Zeptal jsem se Nikolaie, zda by Angst mohl být součástí programu tamního kina. Řekl, že film by tam sice mohl být promítán v rámci festivalu, ale že není součástí obvyklého programu...

Zapovězené filmy, tajná filmová sezení

A s tím jsme měli problém: film bez sálu, omezený pouze na obdélníkovou obrazovku notebooku. Ve světě filmu a představivosti je to často jen otázka změny plánu, změny polohy kamery nebo prostě změny úhlu pohledu, abyste se na věc podívali jinýma očima. Nicolaiovi, který v minulosti pracoval v kině, se podařilo získat klíč od jednoho z kinosálů mnichovského City Kina. Byl to ten nejmenší sál. To bylo důležité, protože si nás nikdo nesměl všimnout. Požádali jsme jednoho přítele, aby se postaral o promítání. Když už jsme se ocitli ve sféře fetišismu – a dnes nechybí hlasy, které popisují preferenci promítání filmových kotoučů jako čistě nostalgickou a fetišistickou touhu po něčem, co už dávno překonal digitál –, pak jsme se nechtěli obejít bez přeskakování, praskání a zvuku filmové projekce.

Vzpomínám si, že se promítání konalo tajně, za úsvitu. I když jsem nekouřil, měl jsem chuť oslavit návrat do kina cigaretou. Na tomto invazivním činu bylo něco dotěrného, co se rýmovalo s šílenými činy vraždícího hlavního hrdiny. Ale co jsou kina, když ne komnaty snů a nočních můr, kde něha a mučení po sobě mohou následovat během několika minut?

Na konci filmu – když jsme si ještě povídali v sále – mi Nicolai řekl, že Angst poprvé viděl na obrazovce svého počítače. Slyšel, že je to oblíbený film Gaspara Noého (přemítal jsem, jak je možné, že má tento film prakticky na nočním stolku), a proto byl zvědavý. Nejdříve chtěl vidět jen první půlhodinu filmu, ale pak ho dokoukal do konce. Bylo to před několika lety, uprostřed osamělé noci poznamenané údivem a šokem.

Hovořili jsme o tom, jak kino, které s námi komunikuje (jsme mimo „dobro“ a „zlo“, správné a špatné kino), přesahuje svou technologii a uvádí diváka do jakéhosi duchovního či hypnotického transu, v němž se čas pouze rozmazává. Právě skrze tento trans nám režisér Gerald Kargl zprostředkovává přístup k subjektivitě psychopata, kterou herec Erwin Leder skvěle realizuje prostřednictvím celého rejstříku záškubů, otřesů, pohledů a tápání. Jsme stále v hlavě tohoto muže, který chce kvůli traumatické rodinné minulosti ukojit svůj sexuální hlad po nadvládě a násilí tím, že manipuluje s lidmi jako s předměty.

Patologie moci a bludu

Mluvili jsme o patologiích „moci“. Týká se takových (jako je Donald Trump), kteří – na rozdíl od autentických vůdců – potřebují, aby ostatní uznávali jejich domnělou nadřazenost a podřizovali se jim, aby utišili neutuchající a nepřekonatelnou prázdnotu v jejich nitru. Mluvili jsme ale také o nemoci „šílenství“. Postihuje ty, kteří žijí jen ve své hlavě a nedokážou se již napojit na vnější realitu. Jsou uvězněni sami v sobě. A není právě to tendence sociálních sítí a technologií individualizovat lidi, kteří někdy dokonce žijí společně v jedné místnosti? Nebo svět na míru, který představuje život jako obrovský švédský stůl se svobodami à la carte a ponechává těžké zkušenosti, výzvy. Třenice a nudu přehlíží? Bude mít rostoucí privatizace jednotlivce za následek, že druhý člověk už nebude vnímán jako společník nebo člen komunity, ale spíše jako nepřítel nebo konkurent? Samostatná existence, v níž je vše dostupné a která kráčí po cestě šílenství, života bez vnějšku.
 

Zobrazení vnitřního světa i vnímání psychopata filmovými prostředky (v podobě zvuků a obrazů) činí ze snímku Angst inteligentní a zároveň znepokojivý film.


Psychopat ve filmu Angst je uvězněn v alternativním vesmíru, do něhož máme magický přístup, neboť nás hlas provází jeho zvěrstvy, touhami a pudy. Zároveň však kamera Geralda Kargla provází všechny události z hlediska cizosti vnímání. Někdy je nastavena příliš vysoko – kdyby šlo o jiné téma, dalo by se říci, že je to „Boží oko“ – jindy příliš nízko. A chvěje se a běhá a stoupá po schodech, prochází chodbami, ukazuje kapky potu, krev mrtvých a vodu, kterou se šílenec zoufale snaží umýt po „hříchu“, který spáchal. Zobrazení vnitřního světa i vnímání psychopata filmovými prostředky (v podobě zvuků a obrazů) činí ze snímku Angst inteligentní a zároveň znepokojivý film.

S Nicolaiem jsme se bavili o tom, že znepokojení, které tak inspirovalo Noého a určitě i Michaela Hanekeho (Funny Games jako by vycházely z myšlenky napadeného domu jako dějiště únosu a mučení), má hodně společného se schopností filmu odmítnout teror jako podívanou a zábavu. Žánr „hororu“ často rozvíjí to, co společnost vnímá jako hrozbu, například mimozemšťana, komunistu (velmi zřetelné v severoamerické kinematografii v době studené války), souseda, někoho odlišného. Všechny mají něco společného: nebezpečí přichází zvenčí. Ten, ta nebo to odlišné je hrozbou. Hrůza v Angst se tomuto schématu vymyká. Divák má pocit, že hrozba může pocházet z lidské psýché. Jinými slovy: monstrum jsme nebo bychom mohli být my.

Sdílení strachu a snů

Ten večer jsme měli – pomyslně – kinosál City Kina Mnichov jen pro sebe. Nebyl to jen akt vniknutí, ale také prostor, který jsme měli pro film k dispozici. Kino, které ovládla naše touha po sdíleném zážitku, po něčem, co by se postavilo postupující degradaci filmu na pouhý obsah. S Nikolaiem jsme se shodli na velmi citované myšlence Gillese Deleuze [1], která zazněla během jednoho rozhovoru (jehož přepis se jmenoval „Co je tvůrčí čin?“): „Musíme se mít na pozoru před sny druhých, protože pokud se necháme lapit sny druhých, jsme ztraceni.“ Intuitivně chápeme, že tento proces polapení může být na počátku vzniku fetišismu. U pouhých snílků nabývá potřeba nakládat s druhými podle libosti pouze nehmotného rozměru. Naproti tomu u lidí, kteří podle ní de facto jednají, se pohybujeme v oblasti kriminality.

Je pozoruhodné, že tato úvaha o síle snů přichází několik řádků po Deleuzově poznámce o „nevinném“ Vincentu Minellim a jeho představě o kinematografii, která říká, že sny postihují ty, kteří nesní. A není to právě status filmového diváka, který fyzicky i psychicky pociťuje účinky cizího snu?

Gerald Kargl s tím pracuje ve filmu Angst. Poukazuje na zdroj hrozby, totiž na trauma v nitru člověka, a přenáší nás – pomocí neklidné kamery, která je vždy na „špatném“ místě a zachycuje znepokojivé zvukové efekty, jako jsou kapky vody na začátku filmu nebo lapání po dechu Erwina Ledera – do této subjektivní a zoufalé noční můry vraha.
 

Být v kině není a nikdy nebylo snadné. Zachovejme tuto nepřístojnost, nepřeložitelnost pro komerční formáty.

Být v kině není a nikdy nebylo snadné. Zachovejme tuto nepřístojnost, nepřeložitelnost pro komerční formáty. Toho večera se se mnou chtěl Nikolai o tento „strach“ podělit. Tiše jsme seděli v kině a zírali na plátno. Říkali jsme si: „Ať se stane cokoli, jsme v tom spolu.“ K čemu je ostatně umění, když nespojuje lidi? Jsme spolu jako dva záběry tvořící jediné gesto, jako dva záběry sestříhané za sebou. A to je nakonec naše zdravé šílenství.

[1] In Two Regimes of Madness, Texts and Interviews 1975-1995 Gilles Deleuze (1925-1995), edited by David Lapoujade.