Manifesta 16 Ruhr
Nové poslání kostelů

Výstavní projekt Manifesta 16 Ruhr klade důraz na nové formy soužití. Pod názvem This is not a church tak například proměňuje dvanáctku bývalých nebo prázdnotou ohrožených poválečných kostelů v Duisburgu, Essenu, Gelsenkirchenu či v Bochumi v živoucí centra umění, sousedství, hry a demokratické otevřenosti.
 

Od: Birgit Ostermeier

V bochumském Getsemanském kostele to nevoní kadidlem, nýbrž jídlem. Vpředu se vaří, vzadu už stojí prostřené stoly. Jedenáct bochumských žen se zde přidalo ke kolektivní performanci nazvané Analı Kızlı – S matkami a dcerami, kterou pořádá umělkyně Mehtap Baydu. Práce, tedy ona příprava jídla, je součástí této performance, kterou Baydu ostatně už dříve předvedla v Istanbulu a v Sinopu na tureckém pobřeží Černého moře.

V popředí této performance stojí pokrmy, jejichž jména se v turečtině váží k ženám či k částem ženského těla: Dul avrat Çorbası (Vdovská polévka), Dilber Dudağı (Rty milované ženy) nebo Analı Kızlı (S matkami a dcerami). Baydu z toho všeho nevytváří folklorní moment, nýbrž gesto soudržnosti, solidarity, ale i kritiky. Proto také v kostelní zahradě stojí nafukovací hrad Mariny Naprushikny, má zvonovitý tvar a stojí na něm napsáno „Nepůjdeme odsud! We´ll never go back!“

Čím může být dnes kostel?

Už tahle samotná scéna ukazuje, o co na Manifestě 16 Ruhr jde. Zdejší kostel není žádnou tichou výstavní síní. Užívá se. Migrace není abstraktním tématem, nýbrž kusem reality, která tady v Porůří určuje život mnoha lidí: je žitá prostřednictvím vůní, smíchu, ingrediencí, jazyka a rodinných příběhů.

Manifesta 16 nese název This is not a church. Kostely jsou vnímány jako místa, která by neměla být nostalgicky opatrována nebo proměňována v pasivní prostory pro výstavy. Otázka spíš zní, čím vším nám kostely mohou být poté, co ztratí svou původní funkci.

Žádné tuctové bienále

Manifesta, tedy již 16. ročník evropského putovního bienále, se nedá zažít během několika hodin. Nekoná se v jednom muzeu, dokonce ani ne na jednom místě. Manifesta je rozdělena do dvanácti církevních staveb čtyř různých měst: Duisburgu, Essenu, Gelsenkirchenu a Bochumi. Kdo chce vidět všechno, potřebuje čas.

A právě v tom spočívá část celého konceptu. Manifesta se totiž neorientuje v první řadě na mezinárodní milovníky umění, na publikum, které si to štráduje od díla k dílu. Přetváří kostely v místa, do nichž lidé chodí, protože v této konkrétní čtvrti žijí, chodí do škol, nakupují či pracují. Tuto blízkost němčina popisuje výrazem „Pantoffelkirche“ (doslova „bačkorový kostel“), tedy kostel v dochozí vzdálenosti, takový, který patří ke každodennosti.

Hedwig Fijen, zakladatelka a dlouholetá ředitelka Manifesty, popisuje tento přístup jako otočení běžné kurátorské otázky. Nezačíná se totiž od dotazu, jakou výstavu je v místě možné udělat, nýbrž s otázkou po tom, kde jsme. Co se zde děje? Co potřebují místní obyvatelé a obyvatelky? A co může v tomto směru ovlivnit Manifesta, samozřejmě ve spolupráci s již etablovanými místními strukturami?

Znamení nového začátku

Mnoho z kostelů, v nichž se akce konají, pochází z poválečné doby. Byly postaveny, když se po druhé světové válce v masivně zničeném Porůří hledaly nové formy společného soužití. Nebyly ani tak místem víry, jako spíš prostorami pro pospolitost a stály ve znamení nového demokratického začátku. Dnes jsou mnohé z těchto staveb prázdné, některým dokonce hrozí stržení. Manifesta je chápe jako dosud jen málo využívané zdroje, jako místa s nevyužitým potenciálem.

Je zjevné, že v Bochumi se s touto myšlenkou pracuje různě. V kostelích Krále Krista a u sv. Anny najdete práce, které jsou nadité politickými významy. Niklas Goldbach zde například z migrantské perspektivy zpochybňuje ideál muže – horníka a obecně dědictví hornictví a báňského průmyslu, k němuž náleží také nepřetržitě běžící důlní stroje. Mykola Ridnyi ukazuje prostřednictvím znepokojujících dětských her mladé uprchlíky z Ukrajiny. Pınar Öğrenci vypráví dílem Štěstí v Německu příběh regionálního hornictví, a to opět z migrantské perspektivy. Ničení životního prostředí, válka, migrace a práce zde nejsou okrajovými tématy, nýbrž součástí průmyslových a kulturních dějin Porůří.

Hry bez vítězství

Zcela jinak to vypadá u sv. Ludgeruse. Tento bývalý kostel stojí mezi dvěma školami, denně kolem něj chodí mnoho mladých lidí. Barcelonští CaboSanRoque a Flexo Arquitectura Collective proměnili zdejší církevní prostor v hřiště pro basketbal a fotbal. Růžovo-bílé značení, košíky, sítě, úzké branky a vysoké dřevěné stropy spolu vytvářejí instalaci, kterou člověk nemá jen pozorovat, nýbrž i užívat.

Cílem je přitom vytvořit takové místo, na němž se lidé ze sousedství vždy rádi sejdou ke hře, vysvětluje Laia Torrents Carulla z CaboSanRoque Collective. Nejde o to zaskórovat do koše či trefit branku. I ten, kdo mine, má svůj zážitek. Nad basketbalovými koši jsou umístěny klavírní struny. Když je někdo trefí, zazní tóny. A pokud při fotbalu někdo nekopne míč do sítě, nýbrž do břevna, rozezní se kostelní varhany – ty jsou totiž s hřištěm propojeny přes kabely, svorky a elektronická spínátka. Z neúspěšné střely na cíl se tak stává hudba.

Souzvuk z prohry

A to je možná ta nejhezčí myšlenka celé Manifesty. Chyba není trestána, nýbrž transformována: z rány, která padla vedle, vzniká zvuk, z neúspěchu společný moment. Nikdo nemusí vyhrát, nikdo se nemusí perfektně přizpůsobovat pravidlům.

Transformace zde přitom neznamená, že by se nějak vymazávala minulost. Varhany zůstanou varhanami, z prostoru je stále patrné, že je původně kostelní, architektura si svůj vliv udržela. Věci se ale jinak propojí. Sakrální nástroj reaguje na sportovní hru, bývalý kostel se stává místem souzvuku.

Městský život jako společná kultura

Sv. Ludgerus se tak dotýká samotného jádra letošní Manifesty: Čím nám dnes může být kostel poté, co ztratí svou původní funkci? Už jen ony čtyři místa v Bochumi dávají na tuto otázku různé odpovědi. Nevzniká žádný jednotný výstavní formát, nýbrž dočasný model pro možný vývoj města: Kultura se neodehrává v muzeích, nýbrž je zdarma přístupná hned v sousedství.

V Getsemanském kostele se z chrámové lodi stalo místo setkávání. U Krále Krista a u sv. Anny se vystavená díla zaobírají historií, migrací a přítomností. A u sv. Ludgera kostel doslova rezonuje jako místo pro setkání mládeže.

Kostely jako zdroje

To, co po konci Manifesty zůstane, se rozhodne přímo v místě. V Oberhausenu už jeden takový možný scénář testují: V kostele Svaté rodiny v Oberhausenu-Lirichu, který už od roku 2007 využívá místní charita k vydávání potravin pro potřebné, se v rámci Manifesty 16+ připravuje projekt „go(o)d kitchen“. Společně se spolkem Kitev (Kultur im Turm e.V.) zde budou nabízeny kuchařské, stavitelské a vzdělávací workshopy.

Manifesta 16 Ruhr nenabízí hotový výstavní model budoucnosti, ale jasnou perspektivu: This is not a church neznamená, že kostel zanikne. Znamená to, že může být víc, než to, čím dříve byl.

V nadcházejících letech ztratí v Německu svůj původní účel několik tisíc kostelů. Prázdnota zde však nemusí být odpovědí: druhý život těchto kostelů možná začíná právě teď.

Manifestu 16 Ruhr můžete navštívit do 4. října 2026.