Streetart Mezi kritikou společnosti a animálním značkováním

Banksy: One Nation Under CCTV

Psát o umění, to je jako tancovat o architektuře – je-li tato věta pravdivá, pak je posuzování streetartu stejně obtížné jako zastavit tornádo. Přesto jsou s tímto uměním rebelského charakteru spojena jasná očekávání. Streetart ve společnosti symbolizuje vzpurnou mládež, revoluci a politické vizionáře. Může však pouliční umění taková očekávání vůbec splnit?

Zní to idealisticky a trochu revolučně, když Cemnoz, mnichovský streetový umělec „první generace“, mluví o svých teoriích. Pro něj je v zásadě každé společenské jednání jednáním politickým, tedy i umění v ulicích.

Politický akt u streetartu spočívá ve vědomém neuznávání hranic a v nevyžádaném spoluutváření veřejného prostoru v rámci svobodného vyjadřování názorů. „Všichni si hlídají jen své osobní hmotné vlastnictví a tím vlastně sami sebe omezují. My sprejeři tyhle závory ve společnosti prolamujeme,“ odůvodňuje výtvarník své jednání.

O politickém rozměru streetartu je přesvědčen také Marc Scherer, ředitel ATM Gallery v Berlíně: „Kde jinde, když ne na ulici, by se mělo kritizovat dění ve společnosti? Proč by jen superbohaté koncerny měly mít právo vylepovat bombastické reklamní plakáty na místa, která patří nám všem?“

Kdo hledá příklad streetartu kritizujícího společnost, měl by se podívat nejlépe do ulic Londýna. Tam značkuje svůj revír Banksy, streetartová ikona z Bristolu. Téměř každý Banksyho motiv má jasně kritickou výpověď. Tematicky se Banksy nijak neváže. Od neandertálců s fastfoodovou žranicí přes vášnivě se líbající policisty až po nápisy „One nation under CCTV“ jsou jeho výpovědi naprosto srozumitelnými apely. On sám v jednom interview pro ADbusters Magazine prohlásil: „Modern art is a disaster area. Never in the field of human history has so much been used by so many to say so little.” (Moderní umění je místo stižené pohromou. Nikdy v historii lidstva se toho nepoužívalo tolik, aby se řeklo tak málo.) Ale je snad Banksy proto tak slavný, že se svou kritikou společnosti představuje ve svém oboru tak velkou výjimku?

Už jen přepestří panáčci

Tyto tři osoby tedy potvrzují představu, že streetart v sobě nese společenskokritickou ideu. Zcela jednohlasně však takový názor přece jen zastáván není. A nezastává ho ani známý berlínský pouliční umělec jménem Bronco, který se proslavil především svými společenskokritickými větami, vyvedenými šablonovou technikou. Pro Bronca je kritický protikonzumní postoj, jaký zaujímají Cemnoz a Banksy, spíše výjimkou.

Tam, kde mnozí ve znacích na stěnách velkoměst chtějí vidět stále ještě poslední baštu občanské neposlušnosti, vidí Bronco už jen růžové králíky. „Streetart je většinou nezákonný, a už z toho důvodu rebelský,“ říká, ale podle jeho názoru jde mnohem spíš o to dát všem vědět, že „jsem tady“, a o pořádný adrenalin než o společenskokritické motivy. „Streetart se stal nereflektovanou vzpourou,“ tvrdí Bronco rezignovaně. Namísto formulování nových politických výpovědí sklouzla streetartová scéna až příliš ke komiksovým motivům. „Všechny ty pestré panáčky už nemůžu ani vidět. To pro mě není žádný streetart,“ říká kriticky na adresu mnoha uměleckých kolegů. Podle Bronca se umění ulice stalo obecně příliš roztomilým, příliš krásným. „Estetické vzory streetartu si společnost mezitím oblíbila, požaduje je a – co je nejhorší – taky za ně platí.“

Streetart: Umění bez hranic

A přece v sobě streetart skrývá svou zcela vlastní dimenzi společenské vzpoury. Sprejer Dusty má jasno: „Sprejer zbytečně nekecá, ale od začátku je akční a útočí tam, kde to žije, a tím přímo konfrontuje lidi.“

Streetoví umělci sprejují nejen proti společnosti, ale také proti tradičním formám umění. „Naše umění nevisí zarámované v muzeích, nevzniká z uměleckého, intelektuálně předem promyšleného a estetického nároku.“ Cemnoz popisuje streetart spíše jako emocionální potřebu. Streetart je tedy také bojem proti komerčnímu umění a proti akademickému a galeriovému umění. „Naší galerií je ulice,“ prohlašuje zaníceně Dusty. „Nikde jinde lidi tak snadno neoslovíte. To je šance něco vyjádřit, s něčím se svěřit.“

Avšak oproti měšťáckému předsudku, že je streetart neoddělitelně spojený s kritikou společnosti, se tato výrazová možnost nevyužívá primárně k politickým účelům. Navzdory tomu, že právě v těchto časech, kdy se lidé připoutávají ke kolejím a demonstrují proti nízkým mzdám, by se dal očekávat jeho rozkvět, pokulhává streetart jen za svým klišé. Co však streetartu zůstává, je svoboda, kterou svým nočním nadšencům dává.

Streetart si nenechá vnutit obsahové rámce a nelze do něj vkládat ani společenská očekávání. Streetart zůstává tím, čím je – uměním. A o to se, jak známo, lze přít.