Socialistická architektura dnes
„V postsocialistických městech se příliš málo plánovalo“

Stefan Rettich
Stefan Rettich | Foto: Martin Nejezchleba

Stefan Rettich plant lebenswerte, städtische Räume. Sein bekanntestes Projekt ist eine Bibliothek im Freien. Mit dem Magazin Deutschland und Tschechien sprach er über Leerstand, Hauswächter und Architektur gegen Gewalt.

Pane Rettichu, v současné době bydlíte a pracujete především na severu Německa, vaše architektonická kancelář KARO je v Lipsku, pracoval jste na několika projektech ve střední a východní Evropě, dnes jste hostem festivalu reSite, který se zabývá urbánním designem v Praze. Existuje z vašeho pohledu něco, čím se vyznačují postsocialistická města?

Stefan Rettich: Za socialismu byla městská centra zanedbávána. Odpovědí na bytovou otázku byla modernistická, industrializovaná bytová výstavba – panelová sídliště. V Lipsku to vedlo ke vzniku extrémně velké prázdnoty ve vnitřní části města. Nový okruh nákupních center na okrajích měst tuto tendenci ve všech postsocialistických městech ještě zesílil. Suburbanizace byla doháněna extrémní rozbujelostí, došlo k nekontrolovanému rozpínání do venkovského prostoru. Ve východní Evropě se to dělo masivněji než ve východním Německu. Tam dostali ochranu a pomoc od projektantů ze Západu, u kterých tento proces probíhal už o dvacet let dříve.
Sídliště Sídliště | © Flickr unter Lizenz von /pod licencí CC BY-SA 2.0, Foto: neverending september
Mají architekti v novějších zemích Evropské unie také jiný společenský status?

Veškeré dění tu mnohem intenzivněji diktoval trh. Dlouho tu nebylo žádné politické pochopení pro to, že procesy je nutné řídit a že některým procesům je nutné dokonce zabránit. Nebyla tu ani vyzrálá kultura drobných investorů. Ve východním Německu se k tomu připojilo ještě něco dalšího a já si myslím, že v jiných zemích to probíhalo podobně. Ve smlouvě o sjednocení Německa byla pro nemovitosti, které byly za socialismu vyvlastněny, stanovena zásada „vrácení před odškodněním“. Následkem byly právní spory, které se táhly celá desetiletí. Ani vlastníci z Německé demokratické republiky, ani restituční vlastníci do těchto nemovitostí neinvestovali. A domy chátraly.

Doba hlídačů

V Praze probíhaly podobné procesy. V centru Prahy stále ještě existují prázdné, chátrající domy. Zčásti přitom dochází k jejich prozatímnímu využívání pro dočasné projekty...

Dům z grunderského období Dům z grunderského období | © Flickr unter Lizenz von/pod licencí CC BY 2.0, Foto: LE Mon. hist. Ohledně prozatímního využívání je například velice zajímavé Lipsko. V jednom z projektů naší architektonické skupiny L21 šlo o domy z grunderského období v Lützner Straße, která vede k největšímu panelovému sídlišti v Grünau. To byly části města, kde už nic nefungovalo. Všechno vypadalo tak, jako by stavební substanci už nebylo možné zachovat. Vyvinuli jsme tam takzvaný model domu s hlídačem – to prostě přemluvíte vlastníka, aby se na pět až deset let vzdal svých užívacích práv. Jako pobídka slouží to, že nemusí platit daň z pozemku a že město investuje do sanace střechy. Pak je dům připraven pro hlídače, kteří se do domu nastěhují jako prozatímní uživatelé. V Lützner Straße existuje mezitím už dvacet takových domů. Princip těchto modelů řízení je prostý – pokusíte se všechny zúčastněné přimět k rozhovoru a vytvořit situaci, ve které se všichni zúčastnění budou cítit jako vítězové.

Z modelu prozatímního užívání se tedy stalo něco trvalého?

Ne. Momentálně se nacházíme v napínavé přechodné fázi. Mezitím proběhla razantní gentrifikace. Vlastníci nemovitostí zcela určitě nebudou prodlužovat končící smlouvy. Někteří hlídači teď chtějí svůj dům převzít. Mohli by ho koupit, a tak se stát vlastníky.
Protesty proti procesu gentrifikace Protesty proti procesu gentrifikace | © Flickr pod licencí CC BY 2.0, Foto: srbanister
Lze proces gentrifikace zastavit, když má model prozatímního užívání úspěch?

Mnoho odborníků říká, že se to dá zvládnout pouze tak, že se vytvoří dostatek jiných nabídek, tedy s novými stavebními opatřeními. Podle mne je také nutné zapojit prozatímní uživatele do procesu zhodnocení nemovitostí. V Německu se 90 % měst scvrkává nebo stagnuje. Zbývajících 10 % roste, ale to pouze díky migraci – buď z ciziny, anebo od města k městu. Relativně nová je skutečnost, že lidé znovu pronikají do center. To všechno vede k extrémním vytěsňovacím efektům. Pro Brémy jsme se s mými studenty pokusili vypracovat jakýsi barometr gentrifikace. Když známe faktory, můžeme se pokusit na procesy reagovat.

I naivita může věci rozhýbat

V projektu Goethe-Institutu „Making Heimat“ jste se s kolegy z Německa a Maďarska zabýval budapešťskou čtvrtí Magdolna. Polovina tamního obyvatelstva patří k romské menšině, druhou polovinu tvoří etničtí Maďaři. To skrývá potenciál konfliktů. Jak zde mohou architekti zasáhnout?

Nám šlo o otázku image. V této oblasti existují jiné čtvrtě, u kterých se vyvinula vlastní image – například Little Paris. Pokusili jsme se tedy vytvořit romské město (Roma City) a tak zkvalitnit lokalitu s pomocí romské kultury. Uvažovali jsme o tom, jak by se dala snížit nezaměstnanost – napadlo nás například vytvoření romských restaurací nebo manufaktur s výrobou tradičních produktů. K tomuto účelu se v této čtvrti nabízelo mnoho nevyužívaných, zpustlých zón. Chtěli jsme vytvořit ekonomické základy a udělat tuto část města celkově zajímavější. To byly samozřejmě jen první pokusy, které byly možná i trochu naivně pozitivní. Domnívám se ale, že když chcete něco uvést do pohybu, tak je i tento způsob dobrý.
Návrh lipského Památníku svobody a jednoty, který počítá s opětovným využitím částí fasády z centrály německé Stasi k vytvoření Pokoje demokracie. Návrh lipského Památníku svobody a jednoty, který počítá s opětovným využitím částí fasády z centrály německé Stasi k vytvoření Pokoje demokracie. | © KARO* architekten
A mohou tedy architekti udělat něco proti konkrétním konfliktním situacím?

U jednoho viaduktu v centru Brém je ulice plná diskoték a klubů, kde neustále docházelo ke rvačkám. Bylo tam vyhlášeno pásmo zákazu zbraní, působili tam sociální pracovníci, na které bylo možné se kdykoli obrátit, bylo to zkrátka opravdové ohnisko konfliktů. Moji studenti si to tam prohlédli a řekli: Je to jasné, vede tudy silnice, která vlastně není potřebná, zatímco cesta pro pěší je příliš úzká. Je logické, že tu dochází ke konfliktům. Navrhli proto přemístění vozovky a vytvoření oficiálního venkovního prostoru pro diskotéky. To je parádní příklad toho, jak lze prostřednictvím utváření sociálního prostoru poznat, kde jsou příčiny násilí. Zde mohou architekti konkrétně zasáhnout.
 

Stefan Rettich je teoretik a praktik zároveň. Na Architektonické škole v Brémách (School of Architecture Bremen) vyučuje teorii a design. Se svou kanceláří KARO* architekten vytváří konkrétní řešení pro soukromý i veřejný prostor. S kanceláří KARO vystavoval své práce na 11. a 13. bienále architektury v Benátkách a získal evropskou cenu za urbánní veřejný prostor. K jeho nejznámějším projektům patří knihovna pod širým nebem v Magdeburgu.