Králíkárny na rozcestí

Cestujícím v zemích střední a východní Evropy oznamují již z dálky blížící se město. Jako němí svědkové reálně existujícího socialismu vyčnívají obří panelová sídliště z krajiny a do dnes značně ovlivňují strukturu českých měst. V souvislosti s novými politickými a ekonomickými podmínkami po roce 1989 se mezi veřejností rozpoutala diskuse o budoucím vývoji těchto obytných celků s nelichotivou přezdívkou králíkárny.

V České republice žije na sídlištích budovaných od poloviny padesátých let 20. století téměř jedna třetina obyvatel. Pesimistické scénáře z devadesátých let zněly dramaticky. Předvídaly masivní vylidňování; fyzický a sociální úpadek sídlištních lokalit měl následovat. Ačkoli se v současné době česká sídliště potýkají s řadou problémů, od monofunkčnosti a nízké kvality rezidenčního prostředí po odliv vzdělanějších a bohatších obyvatel, nelze rozhodně hovořit o všeobecné degradaci či ghettoizaci.

V období socialismu se česká sídliště vyznačovala sociálně heterogenní skladbu obyvatel a relativně homogenní demografickou strukturou s vysokým podílem rodin s dětmi. Procesy nastartované během postsocialistické transformace vedou k sociální polarizaci, a tedy i rostoucí rezidenční diferenciaci uvnitř měst a čtvrtí. Příjmově silnější domácnosti, ale také rodiny s dětmi, opouštějí sídliště a odcházejí za lepším bydlením například na předměstí. Naopak sociálně slabé obyvatelstvo zůstává zachyceno v méně atraktivním a levnějším bydlení, často právě na sídlištích.

Selektivní migrace tak prosévá obyvatele sídlišť podle sociálního a ekonomického postavení. Zároveň věkově nevyvážená populace sídlišť stárne a zejména na sídlištích nejstarší generace představuje rostoucí podíl seniorů potenciální problém. Zahraniční migrace vede k etnické diverzifikaci obyvatel postsocialistických měst. Cizinci a zahraniční pracovníci nezřídka hledají bydlení v levnější panelové zástavbě. Vedle Romů se tak na některých sídlištích začínají soustřeďovat také další etnické skupiny, například Vietnamci a Ukrajinci.

Není sídliště jako sídliště

Česká sídliště jsou v současnosti velice diferencovaná a jejich vývoj lze jen těžko zevšeobecňovat. Postavení města v systému osídlení, poloha vůči důležitým regionálním centrům a ekonomická atraktivita regionu patří k důležitým faktorům ovlivňujícím vyhlídky sídlišť v různých městech Česka. Sídliště nejvíce ohrožená fyzickou a sociální degradací se zpravidla nacházejí v ekonomicky stagnujících a strukturálně postižených regionech, jako jsou například severní Čechy a severní Morava. Naproti tomu zcela odlišná situace existuje ve velkých a prosperujících městech s nízkou nezaměstnaností. Například na pražském rezidenčním trhu přetrvávají díky silné poptávce po bydlení vysoké ceny bytů ve všech typech zástavby včetně sídlišť, a jsou tak významnou bariérou jejich sociální degradace.

Diferencovaný vývoj sídlišť pochopitelně probíhá nejen mezi regiony, ale také uvnitř jednotlivých měst. Tam patří mezi rozhodující faktory vývoje zejména dopravní obslužnost. Vzhledem k tomu, že velká část obyvatel českých měst žije na sídlištích, degradace tohoto segmentu bydlení jako celku je málo pravděpodobná. O to více se však projevuje jejich rozdílná rezidenční atraktivita.
Sídliště s kvalitnějším obytným prostředím a dobrou dopravní i obslužnou infrastrukturou si mohou uchovat heterogenní sociální strukturu obyvatel a dlouhodobě se stabilizovat. Naopak sídliště s malými bytovými jednotkami a chátrajícím fyzickým stavem, špatnou dopravní dostupností a nekvalitním životním prostředím jsou nejvíce ohrožena degradací sociálního prostředí. Na některých sídlištích navíc přežívá socialistické dědictví v podobě specifické sociální skladby obyvatel, například u celků postavených pro dělníky továren či pro nepřizpůsobivé obyvatele asanovaných častí měst.

Velkou roli v rezidenční diferenciaci současných měst sehrály privatizační procesy. Restituce přispěly k sociální proměně zejména v atraktivních centrálních čtvrtích a k rozptýlení původních sociálně slabých obyvatel do okrajových lokalit s levným bydlením, často právě do sídlištní zástavby. Privatizace obecního bytového fondu přinesla rozdílné výsledky v různých městech a lokalitách. Přes výrazný pokles podílu bytů ve vlastnictví měst a obcí zůstávají městská a obecní zastupitelstva důležitými aktéry rezidenčního rozvoje. Selektivní spíše než komplexní přístup měst k regeneraci sídlišť představuje významný diferenciační faktor a ve svém důsledku může vést k přesunu problému z regenerovaného sídliště do jiné lokality.

Tři scénáře pro česká sídliště

S určitou mírou zjednodušení můžeme odlišit tři scénáře vývoje českých sídlišť. Jsou tu zaprvé Sídliště s dobrými vyhlídkami. Většina z nich se nachází ve velkých městech a nepotřebuje příliš extenzivní pomoc. Například na pražských sídlištích nahrazují díky generační výměně mladí a vzdělanější lidé odcházející obyvatele středního věku, a přispívají tak k zachování smíšené skladby obyvatel. Spolu se zlepšujícím se rezidenčním prostředím tak brzdí dramatické stárnutí a sociální úpadek sídlišť.

Druhou skupinu lze označit jako Sídliště na křižovatce mezi regenerací a degradací. Jejich budoucnost závisí na řadě vnějších i vnitřních podmínek, přičemž důležitý je postoj samosprávy k privatizaci, sociálnímu bydlení a regeneraci. Riziko koncentrace chudých obyvatel na sídlištích je větší u měst potýkajících se s vysokou nezaměstnaností a sociálním vyloučením. Naopak města jako například Kladno, která jsou lokalizovaná v zázemí velkých sídel, mohou těžit z blízkosti atraktivního centra a z přílivu mladých lidí přicházejících za levnějším bydlením. Je však třeba mít na paměti, že zárodky sociálně problémových lokalit vznikají na úrovní domů a bloků. Včasným rozpoznáním objevujících se kapes chudoby uvnitř sídlišť lze předejít rozsáhlejším problémům v budoucnosti.

Sídliště s koncentrací sociálních problémů a malými nadějemi na výraznější zlepšení jsou tou třetí skupinou v České republice. Zatímco kořeny dnešních problémů některých sídlišť sahají do socialismu (například romské sídliště Chanov), v současnosti vznikají souhrou nepříznivé ekonomické situace některých domácnosti, privatizačních procesů a bytovou politikou lokálních samospráv závažné sociální problémy i na dalších sídlištích (například sídliště Máj v Českých Budějovicích). Fyzická a sociální degradace, v extrémních případech přerůstající v ghettoizaci, se bezprostředně dotýká právě této skupiny sídlišť.

Rostoucí rezidenční mobilita a diferenciace území českých měst podle kvality bydlení vede k významným přesunům obyvatel a rostoucím sociálním rozdílům. Řada sídlištních lokalit se dostává mezi nejméně oblíbené adresy, ze kterých se postupně vytrácejí obyvatelé s vyšším sociálním statusem. Chudší obyvatelstvo a zahraniční migranti jsou vtahováni do nejlevnějšího bydlení, zejména do nejhůře vybavených sídlišť. Je pravděpodobné, že lokality ohrožené segregací budou vznikat ve většině českých měst právě na sídlištích. Neznamená to však, že všechna sídliště jsou předurčena k sociální a fyzické degradaci.