Postsocialistická noční můra anebo funkcionální bydlení?

Čím pro Vás je český a německý panelák a jak by podle Vašeho mínění měla vypadat budoucnost panelových sídlišť? 

Tuto otázku jsme položili renomovaným architektům z Německa i České republiky: Stefanu Fosterovi, Vladovi Milunićovi, Phillipu Meuserovi a Josefu Pleskotovi. Všichni čtyři jsou odborníky na přestavbu sídlišť a patří k významným hlasům ve veřejné diskusi o tomto dědictví socialistické bytové politiky. Každý má svou vlastní panelákovou filosofii.

Stefan Forster
Vlado Milunić
Phillip Meuser
Josef Pleskot
 

Stefan Forster

„Panelová sídliště vznikla v určité politické a ekonomické situaci. Politicky se za nimi skrývá myšlenka úplné stejnosti všech lidí. Ekonomicky jsou symbolem socialistického hospodářství nedostatku. Panelová sídliště svým omezením na funkci ubytování negují vlastní potřeby lidí.

Panelová sídliště jsou zděděnou formou bydlení, také proto, že symbolizují ztroskotání jedné politické utopie. Lidé mají různá přání, různé pocity a potřeby. A ty není možné uspokojit jednotnou architekturou. Řešení spočívá v důsledné přestavbě těchto sídlišť na humánní formu bydlení s rozmanitou nabídkou forem života.

Řešení problému vidíme ve vzoru zahradního města. Tato sídelní typologie se svou dimenzí a pojetím nesnaží konkurovat centru města, vnímá se jako jeho doplněk. Jejím vlastním tématem je bydlení v zeleni, v přírodě, s přírodou. Tady se skrývá šance pro panelová sídliště.“
 

Vlado Milunić

„Na téma panelových domů a sídlišť je česká odborná veřejnost rozdělena na dva tábory. První tábor, který reprezentuje například architekt Martin Rajniš, tvrdí, že je nutné sídliště co nejdříve bez rozpaků zbourat. Druhý tábor naopak tvrdí, že sídliště jsou velmi úspěšnou novou variantou urbanismu, který údajně vyřešil neřešitelné problémy urbanismu 19. století. Zastáncem je například teoretik Rostislav Švácha nebo architekt Ladislav Lábus, který je znám svým zvoláním: ‚Chtěl bych být tak pravdivý jako panelák.‘

Domnívám se naopak, že paneláková sídliště nejsou plnohodnotným městem. Jsou myšlenkově chudá tím, že tak velké celky vznikly v hlavě jednoho architekta, případně jednoho týmu. Jeden sebegeniálnější architekt není schopen navrhnout město; proto také Niemeyerova a Costova Brasilie není městem. Opravdové město je střetem velkého množství různých názorů, je to poutavě vyprávěný příběh čitelný různými směry, který má svou dynamiku, mnohovrstevnatost a svá tajemství. V Praze je přestavba sídlišť nejdůležitějším politickým úkolem a zároveň absurdní tím, že v tak krásném městě bydlí 40 procent jeho obyvatel na málo vábných sídlištích, které jednoznačně z ekonomických důvodů není možné odsoudit k bourání, ale ani k postupnému chátrání.

Začátkem devadesátých let jsme v Martinickém paláci měli výstavu návrhu Tančícího domu a současně tam byla výstava pokusu, jak změnit velké berlínské sídliště Marzahn. Tam jsem pochopil, že není možné opakovat stejnou chybu z doby projektování sídliště a znovu navrhnout koncept přeměny tak velkého celku jen z jednoho myšlenkového centra.

Sídliště musíme dalším vrstvením postupně změnit v město podobně tak, jak byla z původně římských vojenských táborů přestavěna řada evropských měst.“
 

Philipp Meuser

„Panelová výstavba – nebo odborně správně: sériová bytová výstavba – je neoddělitelně spojená se socialistickou architekturou. 20 let po pádu diktatur ve východní Evropě je bydlení v panelových domech již součástí dějin architektury a výstavby. To však nesmí znamenat, že by se tato sídliště měla nekriticky podřídit památkové ochraně. Neboť v socialistickém dědictví bydlí dodnes miliony lidí. Panelové domy ve východním Německu a východní Evropě jsou také kus domova. Na druhé straně je to pole neorané pro výzkumnou práci architektů i historiků architektury.

Jak by měla vypadat budoucnost velkých obytných sídlišť? Sám pojem obytné sídliště poukazuje na jádro problému. Dokud se budou stavět jednoúčelové bytové areály, ať už jednopodlažní či víceposchoďové, stavíme stále město pro auta, z jehož ducha velká sídliště také vyplývají. V naší internetové společnosti ztrácí rozdělení města na funkční oblasti význam. Obytné čtvrti je třeba dodatečně zahustit řemesly a podniky služeb. Budou-li lidé bydlet tam, kde také pracují, dojde k potřebnému promíchání funkcí. Paralelně je samozřejmě třeba pracovat na modernizaci zastaralých bytových domů.“
 

Josef Pleskot

„Osobně panelová sídliště v Česku za noční můru nepovažuji. Situaci v Německu dokonale zhodnotit nedokážu, ale myslím si, že nebude příliš odlišná.

Noční můrou jsou pro mě spíše satelity rodinných domů, které v obou zemích vznikly v posledních letech. Zabírají zemědělskou půdu, vytvářejí prostředí velké sociální pustoty a převelice komplikují automobilovou dopravu měst.

Koncentrické útvary panelových sídlišť, často dobře připojené na hromadnou dopravu, jsou v zásadních urbanistických ohledech již dosti stabilizované a připustíme-li jejich správnou konverzi, mohou nabídnout vyšší kvalitu bydlení, než se obecně očekává.

Samozřejmě, že jsou i tak nepovedená sídliště, která je možno bez jakékoliv lítosti okamžitě odstranit.“