Chamissova cena 2016 Říční krajina a Gap Garden

Die Chamisso-Preisträgerinnen 2016 Uljana Wolf (links) und Esther Kinsky (rechts) | Montage
Laureátky Ceny Adelberta von Chamissa za rok 2016 Uljana Wolf (vlevo) a Esther Kinsky (vpravo) | fotomontáž | Fotografie Uljany Wolf (detail): Kai Nedden, fotografie Esther Kinsky (detail): Yves Noir | Foto Uljana Wolf (Ausschnitt): Kai Nedden, Foto Esther Kinsky (Ausschnitt): Yves Noir

Hlavní ocenění udělované pod hlavičkou Ceny Adelberta von Chamissa získaly v roce 2016 dvě autorky: básnířka Uljana Wolf a prozaička Esther Kinsky.

Dříve bylo jejich jméno stěží vytištěno drobným písmem, dnes se jim však dostává stále více pozornosti – řeč je o překladatelích, bez nichž bychom si knihy v cizím jazyce často vůbec nemohli přečíst. Když k tomu ještě začnou sami publikovat, mohou vzniknout mimořádně kvalitní texty. Vždyť překladatelé se odjakživa zabývají tím, jak s jazykem coby materiálem pracovat. Prozaička Esther Kinsky překládá z polštiny, angličtiny a ruštiny, básnířka Uljana Wolf z angličtiny. Za poslední titul ze své tvorby Am Fluß (Matthes & Seitz, Kinsky) a Meine schönste Lengevitch (kookbooks, Wolf) se obě autorky podělily rovným dílem o Cenu Adelberta von Chamissa za rok 2016. Slavnostní předání ocenění financovaného Nadací Roberta Bosche proběhne 3. března 2016 v Mnichově. Cena je určena autorům, pro jejichž tvorbu je typický přesah mezi kulturami. 

Jazyk jako materiál
 

Uljana Wolf žije ve Spojených státech, kde v New Yorku vyučuje němčinu jako cizí jazyk, Ester Kinsky strávila řadu let v Anglii a Maďarsku. Vedle svých románů a básnických sbírek se Esther Kinsky vyjádřila ke své práci i teoreticky. Ve své knize Fremdsprechen – Gedanken zum Übersetzen (2013, Matthes & Seitz, Berlín) konstatuje jednoznačně: „Překládání je umění (...) zpodobnit zkušenost s neznámým v rovině jazyka.” A vzápětí pokračuje: „Autor jazykem odívá myšlenku, děj, obraz (...), překladatel se naproti zabývá jazykem jen – ve smyslu výlučně – coby materiálem. (...) Tyto dvě polohy – vlastní umění a hlas, jenž mu slouží – se k sobě nehodí, a jejich jmenování jedním dechem ilustruje jen nejistotu spojenou s definováním statutu překladatele. Řemeslník či umělec? Služebník či mistr?“

Rozjímavé prozaické miniatury

Vzhledem k tomu, že řada významných autorů prokládá psaní pravidelně překlady, mělo by být vlastně zjevné, že mezi tvůrčí a překladatelskou činnost náleží rovnítko. S tímto názorem se každopádně ztotožnila odvážná porota Ceny Adelberta von Chamissa. Po románech Sommerfrische a Banatsko naplnila jí postulovaný požadavek rovněž kniha Ester Kinsky Am Fluß, v níž se autorka meandrovitě vrací k vyprávění o krajinách utvářených řekami – Temží, Rýnem, Odrou, Tisou, Neretvou, Huglí a řekou svatého Vavřince. V rozjímavých, biograficky laděných prozaických miniaturách zavádí Kinsky čtenáře od Rýna, řeky jejího dětství, do nejrůznějších říčních krajin, aby se nakonec vždy vrátila k River Lea, drobnému přítoku Temže východně od jejího londýnského domicilu, který takříkajíc literárně mapuje. 

Tíha mystična zde nemá místo

Pro Uljanu Wolf jsou experimentování s jazykem i skepse vůči němu klíčovými pojmy: Existuje vůbec jazyk adekvátní pro popis věcí? Její silně zhuštěné básně kladou každé slovo na zlatnickou váhu, přičemž mnohé pro svou lehkost neobstojí. Tíha mystična však zde rozhodně nemá místo, naopak, Uljana Wolf rozvíjí humor živený asociacemi, jemuž jako roznětka postačí smysl slova: „Dem Wildwechsel oder Lautwechsel liegen Gründe zugrunde.“ (Ať se do pohybu dává zvěř či hlásky, nečiní taky bez příčiny.) Spektrum jejího humoru sahá od dadaisticko-zvukomalebných vsuvek: „kalt ist small, alt ist all“ („led je small, kmet je all“ až po lingvistické narážky: „Lautkette, schwappt über Sinnkette“ (Sled hlásek se přelévá přes sled významů.) V celkem šesti cyklech, ať už básní psaných volným veršem či členěných do slok, přeskakuje autorka z jednoho slovního ostrůvku na druhý. Cituje tradiční formy a zase je opouští, půjčuje si z pohádek, probouzí k životu střípky každodennosti. A odvolává se na básníka německo-amerického původu Kurta M. Steina, který roku 1925 napsal: „In fact, wir sein ready, was das anconzernt“. Die schönste Lengevitch, jak zní titul knihy, se mění v „gap gardening“, obdělávání mezer, v podání autorky rozkošnicky zblázněné do jazyka.

 
Klaus-Dieter Lehmann, prezident Goethe-Instiutu, je členem poroty udělující Cenu Adelberta von Chamissa.