Tanec s uprchlíky Vyprávění o pocitech a zážitcích

Taigué Ahmed při tanci s uprchlíky v Čadu
Taigué Ahmed při tanci s uprchlíky v Čadu | Foto: Christine Cayre Rey

Od roku 2005 pořádá choreograf a tanečník Taigué Ahmed se svou organizací Ndam Se Na taneční workshopy v uprchlických táborech na jihu Čadu. Sarah Israel s ním mluvila o tanci jako o jazyku, který všechno spojuje.
 

Co tě přimělo vypravit se do uprchlických táborů a tančit tam s uprchlíky?

To, co mě přivádí do uprchlických táborů, souvisí s jedním momentem mého vlastního příběhu. Tanec se pro mě stal prostředkem, který mi pomáhá komunikovat s lidmi. Prostřednictvím tance mohu vyjadřovat zážitky, které jinak nedokážu vyjádřit slovy. Možnost využití tance k vyprávění o sobě samém, o vlastních pocitech a názorech, se v tradičním tanci, který jsem nejdříve studoval, nevyskytuje. Tuto možnost poskytuje mnohem spíše soudobý tanec. Ve workshopech je však pro mě důležité začít s tradicí, abych účastnicím a účastníkům ukázal, že tanec má i s nimi ledacos společného. Je součástí jejich kultury a může se i pro ně stát prostředkem, kterým se mohou vyjadřovat.

Taigué Ahmed při tanci s uprchlíky v Čadu Taigué Ahmed při tanci s uprchlíky v Čadu | Foto: Christine Cayre Rey Máš nějakou techniku, se kterou ve workshopech pracuješ?

Myslím, že se nejedná o techniku, ale o formu jakéhosi „dávání sebe sama“. Nejprve se účastníkům workshopu představím, vyprávím jim o sobě a předvádím jim tance, které znám. Oni tak zjistí, že moje kultura je jiná než ta jejich, a získáme tak určitý základ, na kterém se rozvine náš rozhovor. Já jsem pro ně cizí, oni jsou pro mě cizí, ale můžeme společně něco dělat.

Důležité je zjistit, jak je na tom každý jednotlivec a jakou má skupina energii. Když pochopím, kde se v nich bere agrese a úzkost, mohu se jim začít otvírat a dát tak účastníkům workshopu možnost, aby se otevřeli i oni sami. Nakonec vlastně stále hledám nějakou techniku či metodologii, o kterou bych se ve své práci mohl opírat. Každý uprchlík má svůj vlastní příběh. Otázka je, jak se všemi těmito rozdíly ve workshopech naložíme.

Říkáš, že tanec je nejen umění, ale také život a prostředek, který umožňuje dočasně zapomenout na vše dramatické, co jednotlivý člověk prožil. Jak takové zapomenutí vlastně funguje?  

Předpokladem pro zapomenutí není jen samotný tanec. Je to souhra tance, hry na bicí nástroje a zpěvu. Když někdo tančí a zpívá do rytmu bubnů, pak se tomu jeho tělo plně oddá a hlava na okamžik zapomene, co prožila. Tanec vrací jednotlivce zpět do okamžiku, kdy se mu dařilo dobře, kdy byl radostný. Po společném tanci zůstává tělo uvolněné a znavené pohybem. Každý pak jde domů a může se dobře vyspat. To je důležité, protože v uprchlických táborech je mnoho lidí, kteří nemohou spát. Nemohou nalézt klid, protože nedokáží z mysli vytěsnit traumatické zážitky.

Taigué Ahmed při tanci s uprchlíky v Čadu Taigué Ahmed při tanci s uprchlíky v Čadu | Foto: Christine Cayre Rey Znamená to tedy, že výraz „uniknout do tance“ dává smysl, pokud tím máme na mysli, že tanec se stává prostředkem k tomu, aby člověku bylo dobře?

Ano, jenom to „uniknout“ není správné slovo. Tanec dovoluje, aby se člověk uvolnil. Prostřednictvím tance může dočasně zapomenout na válku, útěk nebo násilí, které zažil, a může své zážitky zpracovat.

Může tanec vyléčit tělo a mysl?

Možná ano. Na začátku nebývají uprchlíci veselí. Jsou to lidé, kteří prožili velmi traumatizující časy. Společný tanec je uvádí do přítomnosti, vytváří konkrétní moment. Ten může být východiskem pro aktivní utváření budoucnosti. Oživováním kultury, která uprchlíkům připadá ztracená, je vedeme k novému zacházení s touto kulturou. Je to, jako bychom jim otvírali možnost retrospektivy, která je však zaměřena na pozitivní věci, a ne na utrpení.

Mohl bys své workshopy realizovat i v táborech, ve kterých mají uprchlíci taneční kulturu, kterou jsi ty sám nestudoval?

Nevidím v tom problém. Když k těm lidem přicházím, přináším jim s sebou tance, které pocházejí z mé kultury. A oni se je mohou ode mě naučit a strávit se mnou nějaký čas. Následně je vždycky vyzvu, aby mi předvedli své tance. Prosím je, aby mě naučili kroky, které si pamatují. Z žáků se stávají učitelé a to jim pomáhá pochopit, že disponují znalostmi, díky kterým jsou jedineční. Ve workshopech, které jsem pořádal například pro uprchlíky v Mnichově, byla pozornost zaměřena na výměnu názorů a na společné učení mnohem více než v uprchlických táborech.


Taigué Ahmed při tanci s uprchlíky v Čadu Taigué Ahmed při tanci s uprchlíky v Čadu | Foto: Christine Cayre Rey Není pak tanec spíš prostředkem integrace než možností, jak zapomenout na utrpení, jak utrpení překonat?

Překonávání vzpomínek, kterými je jednotlivec vytrháván z přítomnosti, probíhá nejen prostřednictvím těla, které se pohybuje. Nejde jen o otázku návratu k vlastní kultuře. Mluvíme-li o tanci, mluvíme úplně obecně o lidském těle. Mluvíme mimo jiné o bolavých kloubech nebo o zablokovaných zádech. Jak lze vůbec otevřít tělo, které je na základě traumatických zážitků celé sevřené? Práce s tělem, kterou dělám, je částí toho, co chápu jako léčbu nebo uzdravování prostřednictvím tance. Návrat ke kulturní tradici, která se už nepraktikuje, představuje jiný aspekt.