Cena Georga Büchnera Protéovský básník

© juergen-bauer.com

S tak širokým záběrem jsme se již dlouho u žádného z nositelů Ceny Georga Büchnera nesetkali: Marcel Beyer, romanopisec a básník, vnáší do světa kolem sebe poezii, neopomene však nikdy bolestivé bodnutí žihadla.

Zdůvodnění, proč porota propůjčila Cenu Georga Büchnera v tomto roce Marcelu Beyerovi, by se mohlo omezit pouze na tuto jedinou větu: „Porota tak uděluje ocenění autorovi, jenž ovládá stejně bravurně techniku epického panoramatu jako pohled mikroskopem poezie.“  Více není vůbec třeba dodávat, aby bylo zřejmé, nakolik si padesátiletý spisovatel, jehož domovem zůstávají stále Drážďany, toto ocenění zaslouží. Na svět a formy dokáže nahlížet komplexně. Tak široké spektrum literární tvorby vykazující bez výjimky nejvyšší kvalitu nenabídl od roku 1986, kdy cenu získal Friedrich Dürrenmatt, žádný z jejích laureátů.

Je však příznačné, že v odůvodnění výběru dostala před lyrikou přednost autorova epická tvorba. Stejně jako další současné autory - Ransmayr, Zaimoglu, Tellkamp ; ani jeden z nich mimochodem Cenu Georga Büchnera dosud nezískal – , kteří se pohybují mezi žánry se stejnou suverenitou, s jakou na sebe řecký bůh Próteus bral různé podoby –zná veřejnost také Marcela Beyera především jako romanopisce. Důvodem je v jeho případě jeho druhý román „Flughunde“ z roku 1995, který zaznamenal enormní úspěch po celém světě. „Třetí říše“ jako téma německé literatury patří přirozeně stále mezi atraktivní, avšak to, co Beyer dokázal ve svém portrétu specialisty na akustiku, jenž se seznámí s Goebbelsovou rodinou a  doprovází  ji až po násilnou smrt jejích členů v bunkru pod Říšským kancléřstvím, se vyznačuje natolik subtilní silou jazyka a obrazů.  Silou, schopnou postavit proti násilné vládě nacistů, jíž se kniha rovněž věnuje, zcela odlišnou sílu – sílu poezie. 

S Goebbelsem a jeho dcerou v automobilu

Nikoliv však poezie specialisty na akustiku, který je svým způsobem stejně fanatický, neboť pro něho neexistuje nic jiného než jeho vědecké vidění světa, či nedospělé Goebbelsovy dcery, z jejíž perspektivy je příběh také vyprávěn.  A rovněž nikoliv poezie prozaického vyprávění, nýbrž lyrického proudu, jenž se vine na pozadí tohoto románu: ve světelných paprscích, které vrhá na zážitky svých protagonistů, jako je tomu v případě Goebbelsovy jízdy automobilem ve společnosti jeho dcery, s jejímž vykreslením co do lyrické působivosti snese srovnání snad jen Proustův popis projížďky kočárem v prvním svazku „Hledání ztraceného času“, jež vzniklo na základě reportáže, kterou francouzský spisovatel uveřejnil několik let předtím v deníku „Figaro“ pod vlivem dojmů z vyjížďky automobilem.

Krátký okamžik, během něhož Beyer nechává ministra propagandy zapomenout na všechny povinnosti a zvěrstva, je stejně prchavý jako skupina kostelních věží v Martinville, kterou Proustův vypravěč pozoruje z neustále se proměňující perspektivy. To, oč tady jde, je přesnost, mot juste, nikoliv geografická stálost. Výsledkem je účinek, který lze při přenesení pojmu „efektivní popis“ prosazovaného etnologem Clifford Geertzem na literární postup označit jako „popis fiktivní“.
Základní součástí Geertzovy koncepce je reflexe vlastního stanoviska badatelem. V Beyerově prvním románu nazvaném „Das Menschenfleisch“ (1991, Lidské maso) zaznívá takřka v samém závěru otázka: „Veškerý verbální materiál, který jsem si připravil, mám vlastně pořád tady nahoře v bedně, hlavě, někdy však ve stavu vysokého ohrožení, hlas z pásku se mi vytrácí, materiál nechce ven, jako by byl pásek vymazán, přejel mi snad přes spánky magnet, že se zvuky nemění ve slova?“ Hrdinové Beyerových prozaických textů skládají neustále účty ze svých vjemů, což je obzvláště patrné v zatím posledním autorově románu „Kaltenburg“ vydaném před osmi lety. Avšak vjemy, a to je Beyerův základní princip poznání, ještě zdaleka nejsou totožné s pravdou. Tu lze nalézt jedině v jazyce, konkrétně v jeho lyrické podobě. 

V tom, co píše, nechybí bolestivé bodnutí žihadla

A na tomto místě se básník Marcel Beyer jen jednoduše nevmísí do hry, nýbrž hru sám tvoří. Beyerova lyrická tvorba počínaje debutem „Walkmännin“ (1990) až po sbírku „Graphit“ (2014) stejně jako jeho rozmanitá teoretická pojednání z oblasti poezie (příkladem může být spis „Muskatblut, Muskatblüt“ teprve nedávno vydaný nakladatelstvím Wunderhorn Verlag věnovaný jednomu německému autorovi písní z 15. století) jsou dokladem mnohotvárnosti „připraveného verbálního materiálu“, z něhož tento spisovatel čerpá a toho, jak s ním dokáže nakládat – asociativně, vtipně, dvojznačně a kousavě.
Tak, jak je to patrné z dvojverší, jímž začíná jedna z básní sbírky „Laute Verse“: „Voso, vleď mi do pusy,/nauč mě mluvit“, nechybí tomu, co Marcel Beyer píše, bolestivé bodnutí žihadla – výjimkou jsou texty plné obdivu, například k Friederike Mayröcker, která je pro něho vzorem z hlediska lyriky, a tím i literatury obecně, a kterou na prosbu tohoto listu nedávno opět navštívil. „Život = psaní“, vysvětluje v článku, „nenapadá mě nikdo jiný, v jehož případě by tato rovnice byla natolik výstižná, charakteristická, zkrátka tak nevývratně pravdivá, jako je tomu v případě Friederike Mayröcker.“ V případě Marcela Beyera platí „pozorovat = psát“.