Rychlý přístup:

Přeskočit přímo k obsahu (Alt 1) Přeskočit přímo k hlavní navigaci (Alt 2)

Herečky
Německé herečky, mezinárodní sláva

Diane Kruger beim 42. Deauville US-Film-Festival 2016 | Foto (Ausschnitt): © dpa/Franck Castel / Wostok Press
Foto (Ausschnitt): © dpa/Franck Castel / Wostok Press

Je to sen asi mnohých německých filmových hvězd, aby se staly známými také za hranicemi své vlastní země. To se ale povedlo jen několika málo z nich – filmová kritička Birgit Roschy představuje deset nejúspěšnějších hereček, které udělaly kariéru v cizině.

Ikonou mezi německými herečkami, kterým se podařilo stát se globální legendou, je určitě Marlene Dietrich. Po ní, světoobčance, jež dala přednost tomu, že se už nevrátila do své staré domoviny, neexistovala žádná ženská hvězda z Německa, která by vyzařovala podobnou přitažlivost. Tam, kde se podařilo udělat kariéru režisérům jako Roland Emmerich a Wolfgang Petersen – v Hollywoodu, samotném srdci zábavního průmyslu – tam to zůstávalo slibným herečkám už kvůli jazykové bariéře zapovězeno. Avšak v éře globálního sbližování a mezinárodních koprodukcí existuje stále více charakterních tváří, které lidé poznávají a zbožňují nejen v Berlíně, ale i v Paříži, New Yorku a Los Angeles. K nim patří třeba Franka Potente, pohodová ikona znovusjednoceného Berlína, Marianne Sägebrecht z Bavorska a také Hanna Schygulla, která, podobně jako kdysi Marlene Dietrich, ztělesňuje jednu určitou epochu: nejbuřičštější období německého filmu. Kromě toho tu jsou také herečky, které si své místo ve světovém filmu dobyly zcela nepozorovaně před německým publikem. Zde vyzdvihneme deset těchto z Německa „vyčnívajících“ hereček.

Marlene Dietrich

Marlene Dietrich, nedatováno Marlene Dietrich, nedatováno | Foto (výřez): © dpa/Bert Reisfeld V roce 1929 hledal režisér Josef von Sternberg hlavní představitelku pro německý film pro filmovou společnost UFA Der blaue Engel (Modrý anděl). Ačkoli Marlene Dietrich, narozenou v roce 1901 v Berlíně, zpočátku považoval za „potrhlou husu“, angažoval tuto někdejší revuegirl do role tanečnice Loly Loly. Der blaue Engel byl zrozením legendy: po světovém úspěchu tohoto filmu následovala herečka Sternberga do Hollywoodu a nechala se svým mentorem stylizovat v okouzlujících inscenacích do erotické bohyně. Ve filmech jako Marokko (Maroko, Josef von Sternerg, 1930), Shanghai-Express (Šanghajský expres, Josef von Sternberg, 1932) a Der große Bluff (Vzpoura žen, George Marshall, 1939) ztělesnila dosud neobvyklý obraz ženy: napůl hanebnou femme fatale, napůl rebelku, ozbrojenou neodolatelnou nonšalancí.

Také ve skutečném životě měla tato stylová ikona a odpůrkyně nacionálního socialismu, která nosila kalhotové kostýmy a udržovala milostný poměr s oběma pohlavími, nekonvenční image. V poválečném Německu ale tuto bývalou emigrantku, která udělala druhou světovou kariéru jako zpěvačka, dlouho nenáviděli jakožto „zrádkyni“. Dietrich, největší německá světová hvězda, se odvrátila od Německa a stáhla se do Paříže, kde žila až do své smrti v roce 1992. V roce 1999 ji Americký filmový institut zvolil jako jedinou německou filmovou hvězdu mezi 25 největších ženských legend filmového plátna všech dob.

Hildegard Knef

Hildegrad Knef, 1973 v Rakousku Hildegrad Knef, 1973 v Rakousku | Foto (výřez): © dpa/Bert Reisfeld Sotva která jiná ženská hvězda posledních desetiletí byla velkým publikem uctívána a současně nenáviděna tak jako „ta Knef“. Už v roce 1951 způsobila mladá Berlíňanka velký skandál v prudérní poválečné době svou několikasekundovou nahotou v melodramatu Die Sünderin (Hříšnice) režiséra Williho Forsta. Kneff narozená v roce 1925, čítající se k mladé generaci herců filmové společnosti UFA, však už dříve vyvolala rozruch, když hned po druhé světové válce zazářila v dramatu Die Mörder sind unter uns (Vrahové mezi námi, Wolfgand Staudte, 1946) a uzavřela smlouvu s hollywoodskými studii.

V USA se této krásce s křehkým sex-appealem povedla pozoruhodná kariéra, korunovaná rolí Ninočky v broadwayském muzikálu Silk Stockings (Hedvábné punčochy). Jako „nejlepší zpěvačka ve světě bez hlasu“, jak ji nazvala Ella Fitzgerald, plnila tato mnohostranně talentovaná umělkyně koncertní sály i ve vlastní domovině a psala si i vlastní šansony, jako např. Für mich soll’s rote Rosen regnen (Pro mě by měly pršet růže). Tato diva, která své osobní vzestupy a pády popsala mimo jiné v autobiografickém bestselleru Der geschenkte Gaul (Darovaný kůň), se stala legendou dávno před svou smrtí v roce 2002.

Hanna Schygulla

Hanna Schygulla Hanna Schygulla | Foto (výřez): © Dorothea Wimmer Tato osobitá umělkyně představuje nejbuřičtější období německého filmu: a to tak, jako žádná jiná herečka. Narodila se v roce 1943 ve Slezsku, vyrostla v Mnichově; Schygulla byla múzou režisérské legendy Rainera Wernera Fassbindera, který svou radikálností smetl „dědečkovské kino“ poválečné doby. Během dvanácti let působila ve 23 filmech Fassbinderových filmech, mezi nimi v Lili Marleen (1980) a Die Ehe der Maria Braun (Manželství Marie Braunové, 1978), které jí zajistily mezinárodní uznání.

Po Fassbinderově předčasné smrti se tato uzavřená umělkyně a Pařížanka stala přední herečkou evropských tvůrců autorských filmů jako byli Andrzej Wajda, Carlos Saura, Jean-Luc Godard a Ettore Scola. Schygullyn lascivně působící šarm poháněl také její druhou, stejně úspěšnou kariéru zpěvačky šansonů. Wach auf und träume (Probuď se a sni): tak zní název její autobiografie, v níž se tato velká dáma evropského uměleckého filmu popisuje jako anti-hvězda a poutnice mezi světy.

Marianne Sägebrecht

Marianne Sägebrecht, 2010 Marianne Sägebrecht, 2010 | Foto (výřez): © dpa/Tobias Hase V roce 1987 nadchla americké publikum nezávislého filmu bavorská žena v domácnosti, která v lodenovém kostýmu uvízla v arizonské poušti. Komedie Out of Rosenheim (Hotel Bagdad, Percy Adlon, 1987) představila v osobě Marianne Sägebrecht hrdinku s „nepopsatelným charisma“, jak napsaly New York Times. Dceru zahradníka, narozenou v roce 1945 v německém Starnbergu, od té doby lidé poznávají také v ulicích Los Angeles nebo Paříže. Svými výstupy v amerických komediích Moon Over Parador (Měsíc nad Paradorem, Paul Mazursky, 1988) a The War of the Roses (Válka Roseových, Danny de Vito, 1989) nebo s Michelem Piccolim v milostném dramatu Martha und ich (Marta a já, Jiří Weiss, 1990) potvrdila status výjimečné herečky.

„Film musí být dobře okořeněný. A já jsem česnek,“ říkala Sägebrecht. Před tím, než ji objevil režisér Percy Adlon a proslavil ji e své skurilní milostné komedii Zuckerbaby (1985), provozovala tato vystudovaná zdravotní asistentka legendární mnichovskou uměleckou hospodu a vedle toho pracovala v kabaretu a divadle. Poté už si bez ní nebylo filmový svět možné představit. Jak řekla „Na celuloidové louce jsem jedna z posledních sloních matek.“

Barbara Sukowa

Barbara Sukowa Barbara Sukowa | Foto (výřez): © Concorde Filmverleih Tak jako mnohým hvězdám narozeným v poválečném období se také Barbaře Sukowe, dceři brémského obchodníka, ročník 1950, podařilo prorazit s režisérem Rainerem Wernerem Fassbinderem. Jako obětavá Mieze v jeho oslavovaném seriálu Berlin Alexanderplatz (Berlín, Alexandrovo náměstí, 1980) a s dramatem Lola (1981) vplula do rolí velkých, tragických žen. Jako múza tvůrkyně autorských filmů Margarethy von Trotty ztělesnila ve filmu Die bleierne Zeit (Olověna doba, 1981) teroristku RAF Gudrun Ensslin, ve filmu Rosa Luxemburg (1986) stejnojmennou německo-polskou socialistku, filozofickou teoretičku ve filmu Hannah Arendt (2012) a ve filmu Vision - Aus dem Leben von Hildegard von Bingen (Vize – Život Hildegardy z Bingenu, 2009) ztělesnila dokonce světici.

Trojnásobné matce a manželce multimediálního umělce Roberta Longa se ale podařila druhá kariéra i v New Yorku. Jako zpěvačka jak na klasických koncertech, tak ve své vlastní rockové skupině a s krátkými návštěvami v cool filmech jako v tom od Johna Turturrose Romance & Cigarette (Romance a cigarety, 2005) se, jak ona sama říká, konečně naučila „úsměv“.

Nastassja Kinski

Nastassja Kinski, 2015 beim Filmfestival in Venedig Nastassja Kinski, 2015 beim Filmfestival in Venedig | Foto (Ausschnitt): © dpa/Ettore Ferrari V roce 1977 se celé Německo zamilovalo do dívky s našpulenou pusou a zelenýma očima, která v seriálu Tatort (Místo činu), konkrétně v díle nazvaném Reifenzeugnis (Maturita, Wolfgang Peterson) hrála nešťastně zamilovanou studentku. Nastassja Kinski se stala mezinárodně žádanou herečkou a točila kromě jiného s Francisem Fordem Coppolou, Romanem Polanskim a Paulem Schraderem. Největší úspěch slavila „Nasti“ v roce 1985 ve filmu Paris, Texas (Paříž, Texas) od Wima Wenderse, který ji už jako dvanáctiletou objevil na jedné mnichovské diskotéce a přivedl ji s první malou rolí na chuť herectví.  Svou citlivostí a smyslností, z níž divákům naskakuje husí kůže, dodala Kinski Wendersově německo-americké roadmovie romantickou atmosféru.

Dceři herce Klause Kinskiho, která se narodila v roce 1961 v Západním Berlíně, stál ale image svůdné Lolity často v cestě. Zejména ve své staré domovině ztělesňuje Kinski, která vede v Hollywoodu svůj život trojnásobné matky a herečky, i nadále proměnlivou ženu-děvčátko mezi „femme fatale“ a „femme fragile“.

Franka Potente

Franka Potente, Los Angeles 2014 Franka Potente, Los Angeles 2014 | Foto (Ausschnitt): © dpa/D. Long Coby tetovaná punkerka s ohnivě červenými vlasy se stala Franka Potente v roce 1998 ve filmu Toma Tykwera Lola rennt (Lola běží o život) senzací. Tento esteticky experimentální film z Berlína, jehož hlavní hrdinka běží městem ve třech variantách toho samého příběhu, aby sehnala 100.000 marek a zachránila svému milému život, udělal z Potente reklamní poutač na nové německé kino. Tento kultovní film se stal po filmu Das Boot (Ponorka, Wolfgang Petersen, 1980) v USA největším německým kasovním hitem a Potente zajistil role po boku hvězd jako Johnyho Deppa ve filmu Blow (Kokain, Ted Demme, 2001) a Matta Damona v akční řadě s Bournem.

Ale nebyla to práce, která Potente přiměla k přestěhování do Los Angeles, nýbrž láska. Herečka dělí svůj čas mezi rodinu v L.A. a mnohé role v amerických a německých filmech a seriálech. Kromě toho se této umělkyni narozené v roce 1974 v Münsteru dostalo uznání také jako spisovatelce a režisérce krátkých filmů. 

Christiane Paul

Christiane Paul, 2016 Christiane Paul, 2016 | Foto (výřez): © dpa/Stephan Persch Tato herečka, která se narodila v bývalé NDRve Východním Berlíně v roce 1974, studovala paralelně ke svým prvním krokům před kamerou medicínu. Teprve po své doktorské práci v roce 2004 se rozhodla věnovat se plně herectví. To už byla tato vesele působící žena s ústy Julie Roberts dávno jednou z nejoblíbenějších a nejznámějších tváří německého filmu a televize. Vzestup ve své kariéře herečka zažila v roce 1997 s komedií z Berlína Das Leben ist eine Baustelle (Život – stavba povolena, Wolfgang Becker), v níž hraje pouliční muzikantku. Christiane Paul, která točila s těmi nejrenomovanějšími režiséry současné doby jako je Theo Angelopoulos ve filmu Dust of Time (Prach času, 2008), s Fatihem Akinem ve filmu Im Juli (V červenci, 2000) a s Dennisem Ganselem ve filmu Die Welle (Náš vůdce, 2008), je známá pro své vzezření „mladé ženy od vedle“.
Dosud byla Christiane Paul k vidění v mezinárodních filmech jen zřídkakdy, ale v roce 2016 byla jako první německá herečka vyznamenaná cenou Emmy, Oskarem americké televize, za německý teroristický thriller Unterm Radar (Zmizelá a obviněná, Elmar Fischer, 2015).

Diane Kruger

Diane Kruger, 42.festival amerického filmu v Deauville 2016 | Foto (výřez): © dpa/Franck Castel / Wostok Press Diane Kruger, 42.festival amerického filmu v Deauville 2016 | Foto (výřez): © dpa/Franck Castel / Wostok Press Asi jen málokdo by předpověděl solidní filmovou kariéru mladé ženě, která jako mnoho známých modelek přestoupila na promítací plátno. Jedna prominentní filmová kritička kdysi Dianu Kruger odsoudila jako „příliš krásnou než aby někdy zahrála roli do hloubky“. Diane Kruger se nicméně už mnoho let pohybuje mezi americkými, francouzskými a německými natáčecími místy a mezi kasovními trháky a charakterními rolemi se stejnou lehkostí, s jakou se tato vystudovaná baletka kdysi pohybovala na předváděcím molu.

Narodila se jako Diane Heidkrüger v roce 1976 na venkově v Dolním Sasku a v 16 letech odešla do Paříže, aby se stala modelkou. Když v roce 2004 slavila mezinárodní úspěch s rolí krásné Heleny v historickém eposu Troja (Wolfgang Petersen, 2004), byla ve Francii už uznávanou herečkou. Ačkoli se s dalšími hollywoodskými kasovními trháky jako National Treasure (Lovci pokladů, Jon Turteltaub, 2004) a Inglourious Basterds (Hanebný pancharti, Quentin Tarantino, 2009) přiřadila k mezinárodně nejžádanějším německým herečkám, srdce tříjazyčné světoobčanky bije nadále pro evropské autorské filmy.

Alexandra Maria Lara

Alexandra Maria Lara, 2015 | Foto (výřez): © dpa/Federik von Erichsen Alexandra Maria Lara, 2015 | Foto (výřez): © dpa/Federik von Erichsen V podstatě vzato je tato herečka emigrantka, neboť se v roce 1978 narodila v rumunské Bukurešti. Na útěku před Ceauşescovým režimem přišla v roce 1983 se svou rodinou do Německa. Ať už o ní mluvíme v souvislosti s dramatem Doris Dörrie Der Fischer und seine Frau (Rybář a jeho žena, 2005), s komediemi nebo s dětskými filmy, jedno platí vždy: řemeslo se naučila od svého otce, který býval v Rumunsku divadelní hvězdou. 

Herečka se rychle a bez obtíží etablovala v první lize německého kina. Mezinárodní úspěch v kariéře jí přinesla role Hitlerovy sekretářky Traudl Junge ve filmu Der Untergang (Pád Třetí říše, Oliver Hirschbiegel, 2004). Aniž by to domácí publikum zpozorovalo, stala se tato hvězda bez skandálů, kterou povolali také do poroty filmového festivalu v Cannes, úspěšnou herečkou i v cizině. Francis Ford Coppola, jenž ji obsadil do svého metafyzického dramatu Jugend ohne Jugend (Youth Without Youth, 2007), byl dosud ten nejprominentnější mezi režiséry a světovými hvězdami – dalšími byli Spike Lee, Stephen Daldry, James Ivory a Gérard Depardieu – se kterými tato umělkyně nadaná schopností proměnlivosti pracovala.