Rychlý přístup:

Přeskočit přímo k obsahu (Alt 1)Přeskočit přímo k sekundární navigaci (Alt 3)Přeskočit přímo k hlavní navigaci (Alt 2)

Film
„Spát mohu, až budu po smrti.“

Rainer Werner Fassbinder, vlevo, při natáčení v Mnichově dne 21. října 1980.
Rainer Werner Fassbinder, vlevo, při natáčení v Mnichově dne 21. října 1980. | Foto: ČTK/AP

V roce 2022 si připomínáme 40. výročí úmrtí Rainera Wernera Fassbindera (31. 5. 1945–10. 6. 1982), slavného německého režiséra, herce a scenáristy. Přečtěte si rozhovor s českým filmovým publicistou a historikem Vladimírem Hendrichem o Fassbinderově tvorbě.
 

Od: Vladimír Hendrich

Již za jeho života vyvolávala jeho díla otázky kolikrát nepříjemné i velmi ožehavé, a také svým životním stylem působil v Německu rozruch. Radikálním a průkopnickým způsobem se pouštěl do témat, jako je antisemitismus, migrace nebo klišé životních rolí. Byl považován za tabuizovaného a geniálního umělce.

Vladimíre, co Vás na Fassbinderových autorských filmech dodnes fascinuje?

Kupříkladu rychlost, s jakou je natáčel. Nepočítáme-li první tři filmové kraťasy z let 1966–1967, trvala celá jeho filmová dráha necelých 14 let. Za tu dobu má na svém kontě 41 filmových titulů. Ty ale zahrnují také několik seriálů – Osm hodin ještě není den v délce 470 minut, dvoudílný Svět na drátě v délce 200 minut, čtrnáctidílný seriál Berlín, Alexandrovo náměstí v rekordní délce 930 minut. Kdysi se v českých kinech promítal snímek Bolwieser z roku 1977, málokdo ale ví, že Fassbinder tehdy současně natočil i neméně pozoruhodnou televizní verzi tohoto díla v délce 200 minut.

Pro srovnání: renomovaný Stanley Kubrick natočil za celou svou tvůrčí kariéru (od roku 1951 do roku 1999) pouhých 13 celovečerních filmů. Jistě, Kubrick proslul jako ohromný perfekcionista – ale tím byl Fassbinder také.

Fassbinderovi se ostatně žertem přezdívalo „FASTbinder“ – právě s ohledem na to, jak neuvěřitelně rychle všechny své snímky natáčel. Jak se mu ale čistě technicky dařilo vytvořit tak obrovské množství filmů, z nichž ty slabší či méně vydařené spočítáme na prstech jedné ruky?

Právě na tohle jsem se ptal dvou z jeho nejbližších spolupracovníků, herečky Hanny Schygulla a herce Harryho Baera. Oba mi shodně odpovídali, že Fassbinder přicházel na plac většinou s rozkreslenými malými skicami jednotlivých, po sobě jdoucích záběrů kamery; už dopředu měl tedy jasno v rozzáběrování. Na jeho filmech proto nebylo moc co stříhat, bývaly už z natáčení připravené ke střihu. S trochou nadsázky se dá říct, že natáčel i stříhal najednou.

Když třeba přijela do Berlína na natáčení filmu Querelle Jeanne Moreau, tak poněkud šokovaná přihlížela, jak všichni v pohodě pracují, i když se Fassbinder první týden na place vůbec neukázal. Lidé ze štábu totiž věděli přesně, co a jak režisér chce, a herečce to s předstihem tlumočili. Když se Fassbinder konečně objevil, pouze Jeanne Moreau políbil ruku; nedostala od něho jediný režijní pokyn, nikdy jí nic nenaznačil ani gestem, dal jí naprostou svobodu a důvěru. A ona, ač neuměla německy, se napojila na tvůrčí záměr a dělala vše správně. Další z hereckých protagonistů snímku Querelle Franco Nero však nevěřícně kroutil hlavou a naprosto konsternován konstatoval, že na rozdíl od italských ateliérů, kde se zhotoví sedm až osm záběrů denně, jich Fassbinder beze spěchu natočí čtyřicet.

„Učil jsem se dělat filmy tím, že jsem je dělal… “

Rainer Werner Fassbinder


Středoškolská studia Fassbinder z vlastní vůle opustil, na vysokou filmovou školu v Mnichově ho nepřijali – jak se jako naprostý samouk a outsider dokázal proměnit v respektovanou solitérskou osobnost?

Samotný Fassbinder k tomu říká: „Učil jsem se dělat filmy tím, že jsem je dělal… “ Měl štěstí, že začínal na sklonku šedesátých let, kdy byla revolta takříkajíc „trendy“ – Fassbinder šel ale vlastní cestou ostrého kritika pokryteckého kšeftmanství v německé poválečné konzumní společnosti.

Podobně to měl Pasolini, který byl ke společnosti také skeptický. Je ale dobré si uvědomit, že Pasolini se narodil v roce 1922, zatímco Fassbinder točí své první svébytné filmy o citové manipulaci, exploataci emocí plus o lásce, zradě a parazitismu ve vzájemných mezilidských vztazích už ve svých 24 letech, tedy na samém konci šedesátých let.

Co rodinné zázemí? Víme, že Fassbinder byl jedináček. Když mu bylo šest, rodiče se rozvedli. Zůstal sice u matky, ta ale tehdy bývala často a dlouhodobě nemocná. Ovlivnilo to nějak jeho tvorbu?

Ano. On třeba vzpomíná, jak maminka měla v době jeho dětství sedmnáctiletého milence, který si chtěl hrát na tatínka, a jemu to připadalo právem úsměvné. Teprve v sedmdesátých letech se mu podařilo vytvořit si s matkou kamarádský vztah a získávala epizodní role v jeho filmech.

Ponechán zcela sám sobě, byl odmalička hodně osamělý. Podle vlastních slov vyrůstal jako kůl v plotě. Knihy pro děti doma nebyly, a tak se Rainer už ve svých pěti letech pokouší číst Goethova Fausta a porozumět monografiím Dürera, Michelangela a dalších malířů. Stává se z něho neobvykle předčasně vyspělé děcko. Už jako kluk taky vášnivě rád a často tráví čas v kině sledováním filmů, leckdy i čtyř anebo pěti denně. Místo nudy na střední škole volí radši manuální a úřednické práce a po čase se perfektně naučí dělat tapisérie – díky tomu se velmi dobře uživil i jako profesionální malíř.

Fassbinder bývá označován za jednoho z hlavních představitelů hnutí Nový německý film. Souhlasíte?

Ani ne. Je vcelku pochopitelné, že je tak vnímán, ale ocitá se tak v poměrně hodně nepřesné škatulce. Víte, v Západním Německu se v šedesátých letech nemluvilo o nové filmové vlně, nýbrž o Novém německém filmu. Geneze tohoto mladistvého hnutí, rebelujícího proti německému fenoménu zvanému „Papas Kino“ neboli „kinu taťků“, spadá do února 1962, kdy byl publikován tzv. Oberhausenský manifest.

Fassbinderovi bylo tenkrát pouhých 17 let. Časem byli do škatulky Nového německého filmu řazeni i další němečtí filmaři, jejichž podpis pod Oberhausenským manifestem chybí – Volker Schlöndorff, Margarethe von Trotta, Werner Schroeter nebo Wim Wenders. Ačkoli se Fassbinder prakticky se všemi renomovanými představiteli tohoto hnutí i s jejich následovníky posléze osobně stýkal a sdílel s nimi i určitý generační kriticismus, existuje tu několik výrazných odlišností.

Pokud dobře chápu, nebylo Fassbinderovi nic vzdálenější, než aby „německou otázku“ řešil programově pod nějakým praporem.

Máte pravdu. On prostě pouze na vlastní kůži prožíval a následně reflektoval fakt, že je Němec, což byl po druhé světové válce kolektivní osud a vina. Klíčem k jeho dílu nejsou traktáty učených estétů, nýbrž pohled očima zjitřené duše, jež se chrání drsnou maskou, snaží se vymanit ze stínu stigmatu a vydobýt si místo na slunci, aby mohla vrhat svůj vlastní a sebevědomý stín. Fassbinderovy příběhy vyžadují tedy, aby je divák spoluprožíval a viděl tak, jak je on sám točil: bez intelektuálského mudrování a hlavně – beze studu za emoce.

Jak se Fassbinder vyrovnával s tematikou homosexuality? Tabuizovaná v jeho filmech rozhodně není.

Na rozdíl od současnosti se ve Fassbinderově době na homosexualitu pohlíželo jako na cosi zvráceného. Přesto Fassbinder natočil již v roce 1975 melodrama Pěstní právo svobody, ve kterém jsou s obdivuhodně neokázalou přímočarostí zachyceni též nazí a líbající se muži. Ústřední homosexuální charakter plebejského outsidera Franze ztělesnil kurážně a výtečně samotný Fassbinder. Na Fassbinderově zobrazování filmových postav homosexuálů, lesbiček a transsexuálů je z dnešního pohledu nejzajímavější to, že jejich sexuální orientace není pro vyznění filmu vůbec podstatná. Tím subtilněji a nadčasověji tyto snímky pochopitelně působí.

Fassbinder se za svého života setkal s velkou kritikou. V čem přesně spočívala jeho provokativnost? Která tabu porušil?

Řekl bych, že byl – podobně jako v Československu třeba písničkář Karel Kryl – velmi nepohodlný tím, jak otevřeně sděloval duchovně-eticky nesmírně podstatné věci, které konzumně a konformně orientovaní politici i ekonomové pochopitelně ignorovali a dodnes ignorují, protože jsou v příkrém rozporu s jejich byznysmenskými plány. A Fassbinder jim v jejich mravní sprostotě takříkajíc s chutí „vymáchal čenich“ a oni na něj – podobně jako v USA na Marlona Branda – házeli po celý jeho život špínu, nazývali ho „oplzlým netvorem“ a podobně.

A co estetika Fassbinderových filmů? Je něčím výjimečná?

Podle mě byla spontánní, nenaštudovaná, on se nestyděl za případnou kýčovitost. Na všechno si přišel sám. Jenom využíval jako určité své vzory literáty a filmaře, kteří mu byli blízcí.

Blízké mu nejsou hrdinské, ale naopak antihrdinské či nehrdinské charaktery různých společenských outsiderů a gastarbeiterů. O jeho filmech se ale nedá říct, že jsou realistické – jsou to mnohem spíše svébytně stylizované, jakoby snové, fantaskní, poetické vize, mířící k podstatě společenského zla.

Existuje filmař, kterého by právě Fassbinder výrazně ovlivnil?

Třeba Aki Kaurismäki. Když jsem se ho v roce 2011 ptal, jestli byl pro něj Fassbinder důležitý, Kaurismäki mi odpověděl: „Ano, hodně mě ovlivnil… Když jsem točil své první podstatnější realistické filmy, byl jsem Fassbinderem silně ovlivněný, hlavně jeho snímkem Strach jí duši. Tenhle film mi dodal odvahu točit o smolařích, o lidech na okraji, o lidech, kteří jsou absolutně bez šancí, ale kteří mají lásku. A možná, že nebýt Fassbinderova vlivu, nikdy bych v sobě nenašel odvahu o nich točit.“
Rainer Werner Fassbinder a herečka Hanna Schygulla Rainer Werner Fassbinder a herečka Hanna Schygulla | Foto: ČTK/DPA/A1917 Istvan Bajzat Byl Fassbinder feminista?

Ve filmu Martha Fassbinder možná vůbec nejjasněji ukazuje model, jak prostřednictvím instituce manželství jeden člověk terorizuje druhého. Fassbinder jako kdyby tu také kladl zvýšený důraz na skutečnost, že náš svět je světem mužským, řízeným mužskými principy, které jsou nespravedlivé vůči ženám. Takový postoj ostatně s Fassbinderem do veliké míry sdílejí i jeho dva rebelantští blíženci: Marco Ferreri a Aki Kaurismäki.

Na druhé straně je třeba říct, že Fassbinder se s feministickým hnutím určitě neztotožňoval. Ženy jsou podle Fassbindera zajímavější než muži, protože na jedné straně jsou utlačovány, ale dokážou svého postavení využít i jako nástroje teroru. Muže vnímá Fassbinder jako citově spíše primitivní, kdežto ženy podle něho daleko lépe zobrazují své emoce.

Ženské postavy, které ve filmech vykresloval, jsou tedy často neobyčejně silné lidské bytosti?

Určitě. Fassbinder konkrétně říká: „Moje filmy jsou určeny ženám, nemíří proti nim. Ale téměř všechny ženy jsou proti mému snímku Hořké slzy Petry von Kantové – vždycky ty, které mají podobné problémy, o nichž jedná film, ale nechtějí si je přiznat. Tohle já změnit nemohu. Vím pouze, že mé chování vůči ženám je čestné…, ale nevím, jak ženám říci, že mají dojít ke svému osvobození. Tohle si musí rozhodnout každá žena sama.“

Shrnuto tedy: Fassbinder je na straně feministek, ale současně ho od roku 1972 část feministek označovala za misogyna. Vtip je v tom, že Fassbinderovi jde o podstatnější věci, než je třeba sexuální orientace. Projevy reálné lásky chápe spíše jako materiál, na kterém ukazuje model ovládání jednoho člověka druhým.

Ještě zpět k filmu Martha. Které konvence tady Fassbinder kritizuje?

Jde vlastně o takovou tragikomedii s tematikou manželských zvyklostí. Fassbinder sám to upřesňuje takto: „Mým záměrem je ukázat manželství tak jasně, jak jen to půjde, jako sadomasochistický vztah.“

Hanně Schygulla, se kterou se seznámil ještě před svou filmovou kariérou na kursech herectví, údajně tvrdil už tenkrát, že natočí hodně filmů, ale nebude dlouho žít.

Ano, to je pravda. Říkal to vícekrát. Už v roce 1969 Fassbinderovi při lékařském vyšetření zjistili, že má slabší srdce a neměl by se přepínat. Dle svědectví Harryho Baera musel brát prášky na spaní už v mládí. Na konci čím dál silnější, ale stejně spal jenom tři nebo čtyři hodiny. Bylo to jeho prokletí.

Navíc byl zvyklý kouřit v průměru tři krabičky cigaret denně. Fassbinder byl typem silně neurotického workoholika, který musí neustále pracovat, a tak dokázal setrvat v extrémně silném tvůrčím vypětí někdy i 48 hodin v kuse. Závislost na drogách sice odsuzoval, jenomže kokain, který v posledních letech života bral ve stále vyšších a vyšších dávkách, podněcoval jeho tvořivou fantazii a on pak vydržel psát i natáčet filmy s ještě intenzívnějším nasazením a výdrží. Aneb jak říká v jednom mém rozhlasovém pořadu i Boris Jachnin: „Pálil svíčku z obou konců“. Nebyl ochotný a vlastně ani schopný žít opatrně.  
Když bylo 10. června 1982 nalezeno Fassbinderovo tělo v jeho mnichovském bytě, ležel vedle něj nedokončený filmový scénář. Pracoval i těsně před smrtí.

A jak to bylo s Fassbinderovými partnerskými vztahy? Co si myslel o pokrytectví soudobé společnosti a jak reagoval na to, že se z něj rychle stala superstar filmového nebe? Přečtěte si nezkrácenou verzi interview, přinášíme jej zde: 

Rozhovor s Vladimírem Hendrichem vedla Klára Arpa, filmová specialistka Goethe-Institut v České republice.

Rainer Werner Fassbinder, fotografie z 6. prosince 1973 ve Frankfurtu. Rainer Werner Fassbinder, fotografie z 6. prosince 1973 ve Frankfurtu. | Foto: ČTK/AP/STF