Knihy, o nichž se mluví
Odpovědi na otázky času

V tomto neradostném podzimu mluvíváme doma, s přáteli či v práci o politice mnohem častěji než dříve. Především o vítězství pravicového populismu, resentimentu a nového nacionalismu, nikoli pouze tady a teď, nýbrž takřka po celém světě.

Čas, který takovými tématy trávíme, nám ubírá z času, jejž bychom věnovali hovorům o knihách. Ledaže se, ale to se stává pouze výjimečně, objeví kniha, kterou lze číst jako odpovědi na otázky doby. Pokud k tomu dojde, pak jsou to vzácněji romány, daleko častěji jde o literaturu faktu, která takové debaty doprovází nebo je dokonce vyvolává. V Německu to naposledy a veskrze nečekaně byla francouzská, v době svého vydání už sedm let stará kniha Retour à Reims Didiera Éribona (2016). Tento sociolog a autor Foucaultova životopisu v ní reflektuje svůj původ – vzešel z  dělnického prostředí v Remeši – , svoje kulturní osvobozování se během studia  v Paříži a šok, s nímž o desítky let později zjistil, že se „malí lidé“ z Remeše stali kořistí „Front National“. V  Německu byla Éribonova esej vnímána jako komentář k aktuální situaci. Objevila se kniha, která posun doprava zakotvovala do osobních prožitků a zároveň dokázala nalézt pojmy, jež tuto událost vysvětlují.

Romány jako literární hodnocení situace

Od románů bychom takto vysokou aktuálnost raději očekávat neměli. Bývaly ovšem doby, kdy se přední němečtí spisovatelé (tenkrát ještě bylo jasné, kdo je „přední“) spolehlivě hlásili ke slovu, existovala-li poptávka po literárním zhodnocení situace. Vzpomeňme na Ztracenou čest Kateřiny Blumové (1974) nebo na román Güntera Grasse Širé pole (1995). V obou případech šlo o literární reakci na politické události v Německu, v jednom případě  o teror RAF a hysterii s ním spojenou, ve druhém o německé znovusjednocení. Takové knihy se staly událostmi, protože pocházely y per nejrenomovanějších autorů země, a také proto, že je v tisku okamžitě začali hodnotit významní kritici jako Marcel Reich-Ranicki, a sice s oblibou negativně („naprosto nepodařené“). Teprve toto šťavnaté strhání, k němuž se pochopitelně objevily protinázory, se postaralo o potřebné pozdvižení.

Literatura a politika

Avšak podobně ostré výměny názorů se vzhledem k pomalému vymírání velkých spisovatelů a velkých kritiků stávají stále vzácnějšími. To neznamená, že by už nedocházelo k hádkám kvůli literatuře. Nedávno se kvůli ní dokonce strhla rvačka, bylo to letos v říjnu na Frankfurtském knižním veletrhu na stánku nakladatelství Antaios. Antaios je intelektuálním fórem nové pravice v Německu. Vycházejí v něm hojně čtené knihy jako Finis Germania, v níž zesnulý historik Rolf Peter Sieferle varuje před zánikem Západu v důsledku „sociálního demokratismu“ a kultu týkajícího se německého „vyrovnávání s minulostí“. Příčinou frankfurtské rvačky byla ovšem kniha Mit Linken leben (Žít s levicí), protiútok na momentálně populární tituly jako Mit Rechten reden (Mluvit s pravicí). Na stánku vystupoval krajně pravicový představitel AfD Björn Höcke, na místě se objevila rovněž „Antifa“ a skandovala  „pryč s nacisty“, načež přišly ke slovu pěsti. Knižní veletrh předem prohlásil, že nemá v úmyslu vykazovat ze svých prostor pravicové smýšlení. Bylo to správné rozhodnutí, jinak by AfD měla další důvody pro tvrzení, že svoboda názorů je dnes ohrožována především liberály. Celkově lze, a nikoli pouze na veletrhu, pozorovat polarizaci názorů. Otázka stále častěji zní: Můžeme s tím či o ním vůbec (ještě) hovořit? Právě v Německu, kde se často dostatečně nerozlišuje mezi konservatismem, pravičáctvím a pravicovým extremismem, hrozí i zleva zákazy myšlení a svobodného projevu. Jsou snad Peter Sloterdijk a Botho Strauss zástupci pravice, jimž by se proto mělo bránit v psaní a veřejných projevech? Zdá se, že stále více lidí má problém s politickým pluralismem.

Třebaže se literatura momentálně nachází poněkud ve stínu politiky, letos na podzim se pořádně předvedla. Není to ani tak zásluhou Švédské akademie a její sice přijatelné, avšak málo vzrušující volby Kazua Ishigura coby nositele Nobelovy ceny za literaturu, nýbrž daleko spíše mnoha důležitých knižních novinek. Z pohledu německojazyčného trhu je třeba zvláště uvést román Roberta Menasseho o Bruselu s názvem Die Hauptstadt,  román Peter Holtz. Sein glückliches Leben erzählt von ihm selbst Inga Schulzeho, historicko-fantastický román Tyll Daniela Kehlmanna a strhující debut Sashi Marianny Salzmannové Außer sich. Za svůj epos o EU získal Menasse nedávno Německou knižní cenu. Autor strávil dlouhá léta rešeršemi v Bruselu. V roce 2012 mu vyšel jejich esejistický sborník s názvem Der Europäische Landbote, polemika ve jménu sjednocené Evropy. Die Hauptstadt je vzácným případem literárně zajímavého a politicky aktuálního románu. Menassemu se jím podařilo něco, co Böll a Grass ve své době nedokázali. Jakmile začali psát o každodenní politice, bylo to na úkor literární kvality.

Robert Menasse a EU

Není snadné napsat román, jež dostojí politické současnosti, když tato současnost neustále generuje nová hlášení, jež samozřejmě musejí všechna do románu ‚last minute‘ vtéci. Brexit, uprchlická krize, teroristické útoky v Bruselu, neustále se něco děje. Skálou v přílivu každodenních událostí se v Menasseho románu jeví Evropská komise se svými úředníky, procedurami, rutinou a jazykem. Nebylo by nic snazšího (a nudnějšího), než napsat satiru na EU, v níž by mohla být pranýřována setrvačnost  tamějšího dění a jeho izolovanost od skutečného života. Menasse naproti tomu chválí (a možná dokonce miluje) bruselskou komplexnost. A objevuje v nitru aparátu spoustu chytrých lidí, pro něž se chladný a abstraktní Brusel stal svým způsobem domovem. 
Na začátku románu běhá po bruselských ulicích prase, ztělesňující rovněž skutečnost, že Brusel je především hlavní město agrárně-průmyslového komplexu. Prase je v Evropě důležité, je to „mezirezortní téma“, což znamená, že podle stupně zpracování patří do různých rezortů EU. Zatímco prase běhá po Bruselu bez jasného záměru, poznáváme řadu postav, které Menasse propojil do bruselského reje. Kultura je poslední, na čem v Evropské komisi záleží, což je tam všeobecně známo, pročež se člověk musí trojnásob snažit, aby se odtamtud brzy dostal do jiných „odvětví“ (například do zemědělství). Řekyně Fenia Xenopolou potřebuje nápad, pro vlastní kariéru a na oslavu nadcházejících evropských jubileí. Kdo může poskytnout impuls pro takovou paralelní akci? Rakušan Susman má nápad: přivézt do Bruselu poslední přeživší z Osvětimi. Evropský projekt má zopakování Osvětimi jednou provždy znemožnit, takřka patetická myšlenka a pro tuto komisi skoro až příliš vážná. Myšlenka se na okamžik rozjede, aby byla posléze podle všech pravidel evropského umění torpédována. V Bruselu se toho spousta nezdaří, mnoho věcí padne za oběť  byrokracii a neefektivitě. Možná však EU zabrání válkám, tak jako habsburská říše dlouho udržovala křehký mír. Není nic horšího, a v tom s Menassem souhlasíme, než návrat nacionalismu.

Už nečekáme, že v románech nalezneme odraz aktuální politické situace. Co už ostatně mohli spisovatelé vědět nebo zažít, aby to přesáhlo horizont našeho vlastního konzumování zpráv? Možná i proto se mnoho autorů stahuje do minulosti, kupříkladu Tyll Daniela Kehlmanna do zmatků třicetileté války nebo Ingo Schulze do zmatků po pádu Berlínské zdi. Případně se soustřeďují na rezonanci velkých společenských změn v běžném rodinném životě, tak jako v knize Sashi Marianny Salzmannové Außer sich. Robert Menasse se pokusil o odvážný čin – napsat politicky  informovaný, politicky angažovaný román ze současnosti – a zvítězil. Jeho angažovanost vyjadřuje obavu, nelze jí však upřít značnou míru veselí. Ustaraný, ale veselý: Takový román se nám právě teď velmi hodí.