Interview Spojenecké já

Isabelle Lehn
Isabelle Lehn | © A. Sophron, Literaturportal Bayern

Isabelle Lehn v rozhovoru o svém románu Frühlingserwachen (Jarní procitnutí)

Od: Literaturportal Bayern

Váš román si v mnoha rovinách pohrává s neřešitelným napětím mezi vnitřkem a vnějškem. Hlavní postava například obnažuje navenek patrně své nejniternější nitro – a totéž platí vzhledem k autofikci přinejmenším sugestivně i pro Vás jako autorku. Ale není v tom obnažení i jakýsi druh ochranného prostoru? 

Ano, takový pocit jsem měla i při psaní – že se jedná o určitou formu sebepotvrzení a sebeurčení. To obnažení je totiž zčásti konstruované a inscenované – a brání se permanentnímu přístupu zvenčí. Dnes se rychle vytvářejí obrazy, přisuzují se role a upřednostňují se autobiografické způsoby čtení, právě u mladších autorek. Tomu jsem chtěla předejít tím, že dám hlavní postavě rovnou své jméno a že jí přisoudím věci, které dokonce přesahují to, co by se pravděpodobně promítlo zvenčí. Tímto způsobem jsem chtěla přinejmenším sama spoluurčovat vznik obrazů – a zajít přitom tak daleko, aby si přístup zvenčí už vůbec nikdo nedovolil.
 
Fiktivní Isabelle Lehn žije ve stavu jakési trvalé krize. Jazyk a forma jsou však přitom velice kontrolované. Zdá se, že v tomto ohledu se nic nerozpadá. Suverenita se projevuje i v humoru, mnoho odstavců končí pointou. Jak lze vysvětlit tento rozpor?

Vypravěččin terapeut to vyjadřuje takto: Pokuste se chápat život jako esejistickou existenci, když vám velké vyprávění nesedí. Pro hlavní postavu, která je rozkolísaná a nemá soudržnou představu o sobě samé, je vyprávění tedy aktem zvládnutí věci. Vyprávět sama sobě fragmentární příběh o sobě samé je pro ni jakýmsi posledním útočištěm. A jazyk je to jediné, v čem se cítí jistě. S pomocí jazyka dokáže zařazovat jednotlivá pozorování, zpracovávat zkušenosti a propůjčovat jim jistou významnost – byť je to jen díky poznání absurdnosti a díky schopnosti smát se sama sobě.
 
Síla protagonistky čerpá také z její ambivalentnosti. Isabelle často intenzivně krouží kolem sebe a chtělo by se na ni takřka zavolat: Přestaň se dívat jenom na sebe! Ale v této egocentričnosti je sama zároveň enormně živě přítomná. Chtěla jste takovými záseky zabránit příliš snadné solidarizaci s postavou, jejíž bolesti a zápasy k tomu přece nutně svádějí?

Bylo důležité, aby hlavní postava byla nejen veskrze sympatická a aby se chovala nejen zcela přijatelně. Její rysy iracionality a impulzivity měly působit taky trochu otravně. Nezajímal mě hladce plynoucí příběh, ale příběh s rozpory a s postavou, která ukazuje i fasety, jež bývají ve zdařilých vyprávěních o sobě samém často vynechávány.
 
Ta spousta produktivních rozporů je nápadná. Isabelle má například silné únikové reflexy, ale zároveň stále udržuje komunikaci s přáteli nebo komunikuje intertextově. Co je to za formu sebeujišťování?

Spojenectví. Isabelle na jednu stranu trpí příliš velkými vnějšími vzruchy a pocitem nedostatečnosti vzhledem k vlastním i cizím očekáváním. Na to reaguje studem a únikem, stažením se do sebe. Z dilematu, že je – a vlastně i chce být – sociální bytostí, se však nedokáže vymanit, a proto se svěřuje spojencům – na jedné straně kamarádkám, které její nedokonalost neodsuzují, na druhé straně „literárním spojencům“, s jejichž pomocí se jí daří vlastní zkušenosti objektivizovat. Když už i ostatní psali o podobných pocitech, není v tom člověk sám.
 
Sama však setrvávala ve svém nevydařeném manželství, nebo lépe řečeno – stále více v něm vysychala, až z její identity nezbylo téměř nic. Kapitola, ve které se hlavní postava ohlíží za touto dobou, je velmi zhuštěná a vnitřně naléhavá – pro mě nejlepší v celé knize. Možná to bude znít nepatřičně, ale není to nakonec tak, že Isabelle špatnému manželství může být i za ledacos vděčná? Nebylo to jakési zakuklení, ze kterého se teprve může rozvíjet? Vždyť v jednom snu se přece objevuje obraz motýla.

Ta kapitola je zřejmě skutečně klíčová. Přinejmenším přináší náznaky, nabízí vysvětlení, proč se vypravěčka ocitá v takovém stavu vnitřní bezradnosti. Stěžejní je ta kapitola pro tento román také proto, že se Isabelle musí postavit bolesti plynoucí z tohoto vztahu, aby se nakonec dostala o krok dál. Metamorfóza potřebuje návrat k temnému bodu. Při veřejných čteních však tuto kapitolu vždycky vynechávám, protože vyzrazuje až příliš mnoho.
 
Jak vypravěčka usilovně bojuje o vytvoření identity, tak výrazně dekonstruuje obvyklé modely. Klíčová věta zní: „Možná, že vůbec neexistuji.“ Ale to, co určitě existuje, je právě tato věta samotná, tento text – veškeré ztrátě identity navzdory?

Tento text může být přinejmenším základem, na kterém pak identita staví. Text přitom protagonistce pomáhá ujišťovat se o tom, co v ní chtějí vidět pouze ostatní nebo kde si to i sama dělá příliš jednoduché – jako například ve svém manželství, v němž přijala identitu, kterou pro ni určil někdo jiný. Text se s takovými cizími návrhy pachtí, aby byla vytvořena tabula rasa a aby se dalo uvažovat o tom, který koncept vlastního „já“ bych si mohla sama zvolit, když jsou teď všechny ostatní přepsané.
 
V této souvislosti Isabelle silně zápolí se svou touhou nebo možná „netouhou“ po dítěti. Přivede nakonec místo dítěte na svět sebe samu jako knihu?

Obojí je spojeno v pocitu, že musí něco dokázat, aby ospravedlnila vlastní existenci a aby naplnila identitu obsahem. Že musí prokázat, že něco umí, že má nějakou hodnotu. Proto je pro ni také tak důležitá věta, kterou čte – že na existenci musí být pohlíženo jako na hodnotnou i tehdy, když neobsahuje nic jiného než celodenní házení papírových vlaštovek proti bílé zdi, aniž by bylo úmyslem zasáhnout určité místo. Neboli: Isabelle se chce cítit jako úplný člověk i bez podání produkčního nebo reprodukčního výkonu. Skutečnost, že kniha nakonec vyjde, je pak spíše vedlejším efektem a neřeší v důsledku žádný z jejích problémů.
 
Na konci není ani vykoupení ani velká katastrofa, ale jakýsi vesele melancholický fatalismus. Chtěla jste tím narušit očekávání ze strany čtenáře, který si možná maloval jednoznačnější řešení tím či oním směrem?

Pro mě je to spíše nadějný, smířlivý konec, jak si tak hlavní postava ujíždí pryč na kole, i když jede do noci. Chtěla jsem otevřený konec, protože k experimentu, jakým je pozorování jednoho života po dobu dvou let v mnoha fasetách – i když životy obou žen s totožným jménem Isabelle Lehn samozřejmě nejsou totožné, patří právě to, že experiment nekončí jenom proto, že je kniha už dopsaná. Pokračuje dál. V tom pro mě spočívá happy end. Existují nové možnosti, existují otevřené cesty a otázky. Není nutné se vždycky definitivně rozhodnout a znát už všechny odpovědi. To může znamenat štěstí a svobodu.
 
Obzvlášť zdařilý je text v místech, kde Isabellinu odporu vůči optimálnímu životu propůjčuje také strukturu, kde nejen vypráví děj, ale také experimentuje, líčí různé stavy, vytváří seznamy atd. Také v tomto „narativním nerozumu“ se prosazuje svoboda. Jak roste takový text? Lze si jen stěží představit, že jste ho napsala lineárně, tedy optimálně rozumně.
Byla jsem si jistá tím, že tak zmatečný život, protkaný otázkami po smyslu, jako je život mé protagonistky, nemůže být popsán formou koherentního textu. Ve struktuře musejí být patrné zlomy a tyto zlomy musejí zprostředkovávat zlomenost postavy, například formou jakýchsi mezižánrů, esejistických pasáží a intertextů. Všechno by mělo být proměnlivé.


Text v podstatě tímto způsobem také vznikal – jako sbírka zlomků, které jsem si často cestou zapisovala do notesu. Na rozdíl od práce na mém prvním románu se to dělo takřka mimoděk – jako bych vždycky jen čekala na to, že si zaznamenám, až ke mně psaní přijde, až se mi přihodí. Nakonec vznikla velká sbírka myšlenek a pasáží, které jsem musela nějak uspořádat a pospojovat. Hodně jsem toho taky vyškrtala  nebo dodatečně doplnila. Kniha tedy nevznikala chronologicky, ale jako mozaika, patchwork. A takový život vede i vypravěčka.
 
Vcelku geniálním šachovým tahem vaší metafikce je, že přesahuje až do budoucnosti. Isabelle například popisuje, jak kniha – která interně v rámci fikce teprve vzniká, ale kterou současně už držíme v rukou – jak se tato kniha objevuje na trhu a naráží na reakce v literárním světě. Nastalo pak něco z toho také ve skutečnosti? Nebo se zeptám jinak: Je to tak, že realita nakonec zase dostihla fikci? 

Během celého procesu psaní mě provázely otázky a pochybnosti: Smím sebe a ostatní takhle veřejně vystavit? Jaké riziko podstupuji v souvislosti s autofikcí? Zaznamenání příběhu recepce pak tyto démony trochu zkrotilo – a také se oslabily pochybnosti, že už to nebudu moct ovlivnit, když už je román na světě a jde si svou cestou. Ale celá ta hra mě samozřejmě taky bavila.

Po veřejných čteních se zase často stává, že za mnou lidi chodí a svěřují se mi s velice soukromými příběhy, i když se vůbec neznáme. Pravděpodobně mají pocit, že když jsem se já sama tak otevřela, tak se přede mnou nemusejí stydět. Nejdřív mi to bylo nepříjemné, jednak proto, že jsem si tuto předem poskytnutou důvěru vlastně vůbec nezasloužila, jednak proto, že jsem nechtěla stále vysvětlovat, že je nutné rozlišovat mezi mnou a postavou, která má mé jméno. Ale od té doby, co kdosi řekl, že ta kniha dokazuje právě určitou empatii, zcela nezávisle na tom, jestli jsem to všechno sama prožila, nebo ne, jsem si s tím přestala dělat takové starosti. Zdá se, že ta knížka lidem často prostě uleví, a to je přece hezká reakce.
 
Právě pro vaše známé nebo pro lidi, které znáte jenom zběžně, to může být matoucí. Učíte také například na univerzitě. Nemáte pocit, že vás tam najednou vnímají jinak – nebo to vlastně už předjímáte?

Dokonce i lidé, se kterými se důvěrněji znám, mají zčásti najednou pocit, že mě vůbec neznají. Ale to jsem právě měla v úmyslu – dát prostor i temnějším, cizejším stránkám, které jsou bezpochyby založeny i ve mně. Jestli jsou tak výrazné jako u postavy Isabelle, není příliš podstatné.

Mým poetologickým východiskem bylo, že by nemělo existovat nic nevyslovitelného. Chtěla jsem ovládnout stud tím, že vždycky popojdu o krok dál, o krok dál za hranici bolesti. Tento vzdor mě také ochraňuje. Ještě důležitější však pro mě bylo, že mé okolí, které samozřejmě do románu také vstupuje, nebylo vyzrazeno, že nikdo nebyl prezentován proti své vůli. Nešetrné reakce by měly směřovat jen proti mně. Naštěstí skutečně nikdo z mých přátel neměl pocit, že by byl vyobrazen špatně. Dělali si spíš starost o mě, což je ale bezdůvodné. Dostává se mi totiž za tento román značného uznání a také díků za otevřenost. Naposledy mi jedna třiaosmdesátiletá čtenářka napsala, že se na mnoha místech v knize sama poznala. To mě velice dojalo, ale také překvapilo a připomnělo mi to, že ani já si nemám utvářet příliš jednoduchý obrázek o druhých.

Rozhovor původně vyšel na Literaturportal Bayern.