Co bude po koroně
Kronika infikovaného světa

Virus nám názorně ukazuje, jak globálně propojený a zároveň křehký je veřejný život. Co znamená pandemie pro každého z nás a co znamená pro celou společnost? Přečtěte si rozhovor se spisovatelkou Petrou Hůlovou.

Co je pro Vás ztělesněním aktuální situace?

V Čechách je ztělesněním aktuální situace rouška. Počáteční nedostatek roušek je příběhem o selhání českého státu. Nutnost roušku nosit je příběhem o disciplinaci českého národa a její nošení o jeho poslušnosti. Překotné šití roušek podomácku je příběhem českého kutilství, vynalézavosti a solidarity. Respirátory z 3D tiskáren, jež záhy následovaly, jsou zase příběhem technologické inovace a nezištné pomoci, jdoucí ruku v ruce s byznysem. 

Jaká je Vaše osobní strategie, jak se s danou situací vyrovnat?

Daná situace se především neustále mění. Jak mediálně, tak vlivem kolísání nálad, jehož příčinou je sama ona situace. Snažím se přijmout nejistotu za stav, který je a bude dlouhodobý. Když se mi to daří, cítím se nejlépe. Jinak mi nejvíc pomáhá buď ponořit se plně do své tvůrčí práce anebo být intenzivně s dětmi.

Jaké dalekosáhlé důsledky krize pozorujete?

Krize je prý situace, kdy volíme mezi katastrofou a alternativou. Tolik o krizi kdysi řekl český filozof Václav Bělohradský. Na tu dnešní mi to každopádně sedí. Neboli ji vnímám jako příležitost ke změně. To, co se nám teď všem děje, rozšiřuje hranice naší fantazie. Pořád nám opakovali, že žijeme v systému, který nelze změnit a tzv. nemá alternativu. Teď vidíme, jak radikálně lze změnit život společnosti během pár dnů. Ta samotná zkušenost je cenná. Překvapila mě disciplinovanost a poslušnost lidí. V dobrém ve smyslu sebekázně a ochoty se omezit, ve špatném ve smyslu poslušnosti, která samu sebe neproblematizuje. Hovořili jsme o sobě jako o společnosti, která je vypjatě individualistická a kde stát hraje čím dál menší roli. Tato epidemie ukázala opak. Role státu se posílila, bude se chovat sebevědoměji. Lidé prokázali solidaritu, ovšem za podmínek, kdy to nikoho zásadnějším způsobem „nebolelo.“

Co Vám dává naději?

Naději vidím právě k té změně. Minulost je důvod pro stav, v němž jsme se ocitli, a proto je prosté znovunastolení podmínek, jaké byly předtím, nežádoucí. Koronavirus vztahuji ke klimatické změně a kapitalismu. Virus jako ztělesnění nemocné přírody i nemocné společnosti. Naději vidím v tom, že se poučíme. Koronavirus je trenažer, který nás učí vidět svět i sebe nově. Pokud nás neoslabí, tak nás posílí. A posílí nás tím víc, čím víc nás předtím oslabí. Vlastně doufám, že nás to bude (ekonomicky) hodně bolet a dlouho se budeme vzpamatovávat. Jinak se na tohle celé rychle zapomene a nic z toho nezůstane. Největší strach mám nakonec z toho, že se vše pouze vrátí tam, kde to bylo. Jako po finanční krizi v roce 2008. Stejně rychle, jako během epidemie zmizel „normální svět“, zmizí po konci epidemie i naše vzpomínka na ni. Jen něco vevnitř zůstane otřesené a křehčí. Co bude ta další „velká věc“? Sucho?