Rychlý přístup:

Přeskočit přímo k obsahu (Alt 1)Přeskočit přímo k sekundární navigaci (Alt 3)Přeskočit přímo k hlavní navigaci (Alt 2)

Magický realismus v němčině
Román „Co je odtud vidět“ od Mariany Leky jako současná pohádka

| Foto: Pexels

Příroda má v sobě cosi magického a dává vzniknout pověrám, které jsou zdrojem pohádkových postav a pohádkových příběhů. Mariana Leky, autorka románu Was man von hier aus sehen kann (Co je odtud vidět) se vyznává ze svého zájmu o magický realismus a zavádí čtenáře do tajuplného světa současných pohádek.

Od: Natalia Prüfer

Pravděpodobně díky vám se zvíře zvané okapi stalo slavným. Především v zemích, ve kterých váš román vyšel, včetně České republiky (zatím byl přeložen do více než dvaceti jazyků). Toto zvíře se stalo symbolem. Když hrdinka Selma sní o okapi, je jasné, že někdo zemře. Nechci se vás však ptát jen na okapi, ale obecně na přírodu. Příroda není jen pozadím románu, ale i hrdinkou: Okapi, velký a velmi dlouhověký pes Aljaška nebo prostě les – místo, se kterým jsou všechny postavy úzce spjaty, bez ohledu na to, zda tam loví nebo se jenom procházejí. Co pro vás znamená příroda?

V roce 2017 vyšel román spisovatelky Mariany Leky Was man von hier aus sehen kann (Co je odtud vidět), který se umístil na žebříčku bestsellerů německého týdeníku Der Spiegel a byl už přeložen do více než dvaceti jazyků. V překladu Marty Eich vyšel i česky v nakladatelství Prostor. © Franziska Hauser Moje dětství bylo prvním obdobím, kdy pro mě byla příroda velmi důležitá. Vyrůstala jsem v Kolíně nad Rýnem, ale moji rodiče měli prázdninový dům ve Westerwaldu a tam jsem s ostatními dětmi z vesnice každý den pobíhala po lese. Myslím, že kdyby to tak nebylo, byla bych někým jiným. To mi velice prospívalo. Pak jsem přírodu opustila. Dospěla jsem, šla jsem studovat. Ale čím jsem starší, tím je pro mě příroda zase důležitější. Jak ve skutečném životě, tak i literárně, protože mám pocit, že v přírodě plyne čas jinak. Člověk se cítí víc nohama na zemi a získává lepší vztah k sobě samému, protože může od sebe samého odpoutat pozornost. A co mě fascinuje na zvířatech, zejména na psech (myslím literárně, ale i ve skutečném životě, sama mám psa)? Když se tak jako já neustále zabýváte jazykem, tak je příjemné zabývat se tvory, u kterých s jazykem nepochodíte. Těm je úplně jedno, co říkáte. V komunikaci s nimi se aktivují jiné smysly, a to je podle mě skvělé. 

V jiném vašem románu s názvem Erste Hilfe (První pomoc) se také vyskytoval pes – a také velmi velký.

Ano, to je pravda. To je pravděpodobně nějaká moje osobní slabost pro velké psy. Psi jsou pro mě dobrou metaforou. V románu První pomoc byl pes metaforou ochromujícího strachu.

A pes Aljaška z románu Co se dá odsud vidět? Ten se měl vlastně jmenovat Bolest (něm. Schmerz), že?

Přesně tak. Aljaška je pro mě také dobrou metaforou pro nadčasovost. Vyprávět o někom, kdo prostě neumře, je méně vtíravé, když se to týká zvířete, než kdyby se to týkalo člověka.

Westerwald, tedy místo, kde se román odehrává, je německé středohoří, které se rozprostírá ve spolkových zemích Porýní-Falc, Hesensko a Severní Porýní-Vestfálsko. Tam jsou nádherné lesy, které jsou například známé i od bratří Grimmů. Ti v tomto regionu sbírali a zapisovali legendy a pověry. Dodnes to nazýváme „pohádkami“. Vy jste, paní Leky, napsala také jednu „pohádku“ – román Co se odsud dá vidět je vlastně pohádka 21. století. Váš román je ale mnohem jemnější, vlídnější, nenásilnější. Inspirovala jste se aspoň trochu starými německými pohádkami?

To je zajímavá otázka. Dostáváme se tím zase k přírodě. Příroda tu má v sobě cosi magického a lze ji dobře zabydlet pověrami. To mě vždycky velice zajímalo. Právě ty pověry, které lze v lese zobrazit obzvlášť hrozivě. Je jasné, že se to vztahuje k pohádkovosti, zvlášť když je v tom něco hrozivého. Je legrační, že mě to napadá až teď, když to říkáte. Bratry Grimmovými jsem se neinspirovala, to jsem neměla v úmyslu. Ale máte pravdu – les, kouzla, pověry – chápu, co máte na mysli.

Jeden německý novinář přirovnal vaši knihu k Dětem z Bullerbynu od Astrid Lindgrenové, a to se stalo jakýmsi charakteristickým znakem vašeho románu. Souhlasíte s tím?

Dokážu si představit, z čeho ten dojem pramení, ale nemohu si například vzpomenout, že by v Dětech z Bullerbynu nějaké dítě zemřelo. Tato asociace s Dětmi z Bullerbynu pramení patrně z toho, že Luisina vypravěčská perspektiva je velmi vlídná a laskavá. Ale Bullerbyn pro mě znamená „zdravý svět“, a ten ve svém románu vlastně nevidím. Svět se po Martinově smrti rozpadá.

Místo přirovnávání k Dětem z Bullerbynu bych váš román přiřadila k magickému realismu. Ten je sice spojován spíše s latinskoamerickou literaturou, ale takové prvky jako zakotvení báječného v každodenním životě, staré pověry, fantastický svět přírody, symbolika a tak dále – to jsou pro mě motivy, které vnímám i ve vaší knize. Inspiroval vás tento umělecký proud?

Ano, to každopádně – to je přesné (smích)! Jako čtenářka i jako autorka mám ráda, když jsou magické prvky zasazeny do realistického příběhu a pak jsou ještě pojednány tak, jako by byly normální. To jsem ve své knize bezpodmínečně chtěla udělat.

A udělala jste to velmi dobře. Když už mluvíme o literatuře pro děti a mládež, jako je kniha Děti z Bullerbynu, chtěla bych se zeptat, jestli jste román Co se dá odsud vidět psala také pro mladé čtenáře. Nebo snad právě pro starší generaci? Vaše kniha spojuje tyto dvě různé skupiny prostřednictvím postav, jako je Luise, Martin, Selma a optik.



Obálka románu "Was man von hier aus sehen kann" Obálka románu "Was man von hier aus sehen kann" | © DuMont Buchverlag To je hezké, že to říkáte. To mě těší. Já jsem skutečně nechtěla napsat knížku pro mládež, ale velice mě těší, když se o ni mladí lidé zajímají. Neměla jsem na mysli žádnou konkrétní cílovou skupinu. Píšu vždycky pro lidi, kteří už snad mají dokončenou školu, ale žádná spodní hranice neexistuje. 

Hrdinové vaší knihy jsou si navzájem velice blízcí. Bydlí ve stejné vesnici, velice dobře se znají, vzájemně se navštěvují, vzájemně si pomáhají. Je takový životní styl možný i ve městě?

Myslím si, že by to bylo možné, ale na vesnici to dává větší smysl. Když jde o vesnickou komunitu, tak se o tom dá lépe vyprávět, ale dokážu si představit, že je něco takového do jisté míry možné i ve městě. Všímám si toho tady v berlínském Prenzlauer Bergu, který právě proto, že je Berlín tak obrovský, působí jako malá vesnice. Rozdíl je však v tom, že se tu lidé vzájemně neznají tak dlouho jako na vesnici.

Bydlíte v Berlíně, býváte často v Kolíně nad Rýnem, ale občas jezdíte i do Westerwaldu. Změnily se nějak vaše pocity poté, co jste napsala knihu, jejíž děj se odehrává ve Westerwaldu?

Ano, je to jiné. Moje kniha vůbec není autobiografická. V knize se také nevyskytuje nikdo, kdo skutečně existoval. Ani jsem nepopisovala žádnou osobu, kterou znám. Ale přesto je pozoruhodné, že teď vnímám Westerwald jinak, když tam jedu. Mám pocit, že jsem ho pro svou knihu nově vynalezla. Pojala jsem ho jinak. Připadám si jako v nějaké dílně, kde jsem něco vyrobila.

Všechny hrdiny popisujete jako velice vřelé a milé. Je obtížné nemít je rád, i když jsou to třeba smutné charaktery (jako Marlies) nebo alkoholici (Palm). Už jste se zmínila, že tyto postavy neměly žádné předlohy, ale kdo z nich vám byl bližší? Koho jste měla víc ráda?

Je to směs těch dvou starých lidí, tedy Selmy a optika, možná mi byl dokonce bližší hlavně ten optik.

Proč?

To nevím. Předtím jsem napsala knihu, která má název Herrenausstatterin (Obchodnice s pánskou módou). V ní se vyskytuje starší pán. Hraje druhou hlavní roli a jmenuje se Blank. Když jsem psala knihu Was man von hier aus sehen kann (Co se dá odsud vidět), myslela jsem si, že tu postavu nějak přetvořím a ještě jednou nějakým způsobem použiji, a tak vlastně vznikla postava optika. Podle mě z něj vyzařuje dobro, a to se mi líbí. Líbí se mi taky, když v sobě lidé mají něco chlácholivého, a optik to v sobě má. Zajímá mě na něm také to, že si tak málo věří, ale že v celé té své nesmělosti je přesto smělý. Tato charakterová konstelace mě zaujala.
  
V knize je překrásná scéna, jak optik po Martinově smrti utěšuje malou Luisu. Nedokáže jí sice vysvětlit, proč Martin zemřel, ale vypráví, jak je pro něj Luise důležitá. To je velice dojemné. Optik byl skvělý dědeček.


Sama jsem ani jednoho z dědečků nikdy nepoznala, zemřeli ještě před mým narozením. Takže si dokážu představit, že mám v sobě někde uvnitř nevědomky dětskou touhu po dědečkovi. Možná jsem si prostě tímto způsobem dědečka vytvořila.

Když už mluvíme o starších časech a o dědečcích... Současná německá literatura je podle mého názoru spojována převážně se silným, tragickým historickým kontextem – první a druhá světová válka nebo potom rozdělené Německo. Děj vaší knihy se však odehrává tady a teď, je velice univerzální. Čtenář dostane jen pár drobných náznaků – například se tam platí (západo)německou markou („D-Mark“) a neexistují ještě žádné mobilní telefony. Znamená to, že doba pro vás nebyla podstatná, že historie a politika jsou pro vás v literatuře nedůležité?

Politikou i historií se zabývám, ale právě u této knihy pro mě bylo důležité, aby byla tak trochu nadčasová. K tomu, co jsem chtěla vyprávět, jsem potřebovala něco přehledného, ​​časově i prostorově, proto se to tedy odehrává na vesnici. Chtěla jsem vesnici vykreslit tak, aby nebyla nutně spojována s Westerwaldem, ale aby mohla být také někde jinde. Na době mi v podstatě nezáleží. Knihu jsem ve skutečnosti situovala do 80. let, protože jsem v ní nechtěla mobily ani e-maily.

Proč?

Protože jsem chtěla, aby Luise a Frederik měli vzájemnou komunikaci opravdu komplikovanou. Chtěla jsem, aby psali dopisy a aby to trvalo dlouho, než na nědostanou odpověď, a aby měli třeba špatné telefonické spojení nebo aby se některý z dopisů ztratil. Svět měl být v knize ponechán čistý, každodenní dění mělo zůstat venku. Chtěla jsem, aby lidé v knize existovali v jakémsi bezčasí. Německý název zní Was man von hier aus sehen kann (Co se dá odsud vidět) a já jsem se chtěla právě v milostném příběhu Luisy a Frederika dopátrat toho, kolik toho můžou lidé ze sebe navzájem vidět, když se vlastně vůbec nevidí, když tedy musejí psát dopisy, když ten druhý není vidět. Chtěla jsem to zjistit.

Váš otec byl psycholog, který pracoval ve věznici, a příběhy o vězních byly proto také důležitým tématem u vás doma. 

Moje matka byla také psycholožka. Příběhy o vězních, ale především příběhy o pacientech, byly všudypřítomné. Moji rodiče nám ale nikdy nevyprávěli detaily ani neuváděli jména – bylo to spíš tak, že rodiče večer často mluvívali o svých „bezejmenných“ pacientech. My jsme to nesměli vůbec slyšet, ale někdy jsem prostě tajně stála za dveřmi a poslouchala to.

Vedete dílny psaní pro lidi, kteří jsou ve vězení. Jak to ovlivňuje vaši práci? Co se lze od vězňů naučit?

To je velice dobrá otázka. Obvykle se mě ptají, co se vězni mohou naučit od spisovatelky, ale obráceně je to taky správná otázka. Lze se například naučit, že někdy stačí prostě konečně vzít do ruky tužku. Představte si, že na těchto workshopech bývají často lidé, kteří ještě nikdy v životě nenapsali ani řádek. A já jsem vždycky čekala, že budou mít velké zábrany. Co na mě velice zapůsobilo, bylo to, že ti lidé tam k tomu přistupují s neskutečnou otevřeností a naprosto bez předsudků. Prostě se posadí, začnou psát a nemají – tak jako já – neustále v hlavě ty hlasy, jestli je to zajímavé, napínavé a dobré. I později to lze stále ještě vidět, a to se lze od nich naučit.

Během pandemie pravděpodobně nebyly takové workshopy možné. Jak jste vůbec strávila poslední rok? Vznikla snad nová kniha?

Bylo by hezké, kdyby to tak bylo. Nejdřív ale musím říct, že jsem měla obrovské štěstí. Moje turné s knihou Was man von hier aus sehen kann bylo už ukončené. Jiní autoři na tom byli opravdu špatně, pokud například právě vydali knížku. Znám tu situaci, když člověk pracuje z domova, dělám to stále, pracuji také sama, takže v pandemii to pro mě nebyla žádná změna. Ale můj syn byl tentokrát pořád doma a já jsem fungovala jako jakási pomocná učitelka. Koronavirová pandemie nás navíc pronásledovala po celý rok. Nikdy nebyl potřebný klid na psaní. Mohla jsem si samozřejmě něco strukturovat a promýšlet, ale nikdy jsem doopravdy nezačala psát. Stejně začínám psát vždycky až velmi pozdě.

Ale máte už nějaký nápad na novou knihu?

To bych se moc vytahovala, kdybych řekla, že už mám nějaký nápad. Lepší je říct, že je to zatím úplně malý a tichý nápad.

Nápadeček?

Ano, nápadeček (smích).

Je to pravda, že se kniha Was man von hier aus sehen kann dočká zfilmování?

Ano, mám z toho velkou radost. Právě před dvěma týdny přišla zpráva, že film už má zajištěné financování, což znamená, že se skutečně může začít natáčet. Režisér také napsal scénář. Já jsem s tím neměla nic společného a tak jsem to také chtěla. Myslím si, že to bude báječné. Je to skvělý mladý režisér. Jmenuje se Aron Lehmann. Natáčení by snad mělo začít na podzim.

Držím palce a srdečně vám děkuji za rozhovor.

Více k tématu:

.