Divadlo
O Kleistovi a loutkovém divadle

Esej Heinricha von Kleista O loutkovém divadle klade filozofické otázky o povaze lidského bytí na základě úvah o divadle. V listopadu se představí na jevišti v nové adaptaci pražského Studia Hrdinů.
 

Od: Janina Alvarez, Maria Kordasch

„Museli bychom tedy,“ řekl jsem trochu roztržitě, „znovu pojíst ze stromu poznání, abychom se vrátili do stavu nevinnosti?“ Odpověděl, že to je poslední kapitola dějin světa. Esej Heinricha von Kleista O loutkovém divadle klade filozofické otázky o povaze lidského bytí na základě úvah o divadle. V listopadu jej ve Studiu Hrdinů uvede německá režisérka Katharina Schmitt.

Kdo byl vlastně Heinrich von Kleist?

Heinrich von Kleist (1777-1811) patří k nejvýznamnějším německým dramatikům, často ale stojí ve stínu známějších jmen, jako jsou Goethe a Schiller. A přitom Kleistova díla dodnes neztratila nic ze své aktuálnosti: Kleist, sám zmítaný pochybnostmi o smyslu života, psal o boji s vlastním osudem, o konfliktech se společností a o nemožnosti vnímat svět objektivně. Vedl poněkud neukotvený život a dodnes svým způsobem zaujímá pozici outsidera, který žil mimo hlavní literární proud své doby.

Kleistův životní příběh je stejně bouřlivý jako některá jeho díla: Narodil se v roce 1777 ve Frankfurtu nad Odrou do staré pruské důstojnické rodiny. Vojenská kariéra ho však neoslovila: po sedmi letech ji opustil, aby mohl studovat matematiku, fyziku, filozofii a politické vědy. Ani u toho však nevydržel. A co víc: konfrontace se spisy Immanuela Kanta rozbila Kleistův dosavadní světonázor a přivedla ho k první životní krizi - došel k poznání, že člověk zkrátka nemůže dosáhnout objektivního poznání. Od té doby se Kleist snažil balancovat mezi společenskými povinnostmi a tím, kam ho táhlo vlastní srdce. Hodně cestoval, často se stěhoval a vymýšlel stále nové nápady (i politického charakteru), které však byly často doprovázeny zklamáním. Nějakou dobu žil ve Výmaru, kde se setkal s Goethem a Schillerem, a v Drážďanech se pohyboval v kruzích romantiků. Přestože si jeho díla své příznivce našla, velkého literárního úspěchu se během života nedočkal. 21. listopadu 1811 se spolu se svou milenkou Henriette Vogelovou, která trpěla rakovinou, zastřelil u berlínského jezera Kleiner Wannsee.

Kleist, který se za svého života setkával spíše s velkým nepochopením, je dnes pevnou součástí kánonu německé literatury. Mezi jeho nejvýznamnější díla patří povídky Michael Kohlhaas a Die Marquise von O…(Markýza z O...) či dramata Der zerbrochene Krug (Rozbitý džábán), Das Käthchen von Heilbronn oder Die Feuerprobe (Katynka z Heilbronnu aneb Zkouška ohněm), Penthesilea a Prinz Friedrich von Homburg (Princ Bedřich Homburský). Od roku 1965 se uděluje Kleistova cena, jedna z nejprestižnějších německých literárních cen. Mezi laureáty ceny patří mj. Bertolt Brecht, Robert Musil a v poslední době Daniel Kehlmann, Yoko Tawada a Ralf Rothmann.

O loutkovém divadle

Katharina Schmitt | Foto: Merav Marood Jakou roli hraje v divadle lidská přítomnost? Co nás nutí vnímat prostor jako divadelní, i když v něm nejsou žádní herci? Kleistova slavného textu O loutkovém divadle se nejnověji ujala německá režisérka Katharina Schmitt se ve své inscenaci pro pražské Studio Hrdinů.

V eseji, který poprvé vyšel v roce 1810 v časopise Berliner Abendblätter, jehož byl Kleist spoluredaktorem, rozmlouvá vypravěč s tanečnicí o divadle a o půvabu marionet, což vyústí ve filozofický rozhovor. Schmitt ve své inscenaci kombinuje tento původní text s rozhovory s berlínskými a pražskými herci a vztahuje Kleistův esej k současnosti, a to i v kontextu pandemie. Vzniklo tak divadelní představení s názvem Poslední kapitola lidstva, které zkoumá lidskou nepřítomnost a konfrontuje prázdný divadelní prostor s herci, kteří se znovu zmocňují jeviště. I s ohledem na nedávné inscenace Kathariny Schmitt, jako byl Problém Moulyneux či Kafkova Zpráva pro akademii, je zřejmé, že Poslední kapitola lidstva bude počin velice zajímavý.