Pár otázek pro Günter „Baby" Sommer

Günter Baby Sommer
Foto: Peter E. Rytz © Günter Sommer

„Nevyzpytatelné kroky ke svobodě končívaly často u zdi s ostnatým drátem nebo byly v umělecké branži zatíženy různými zákazy. A to byla výzva pro svobodymilovné umělce ve všech oblastech“ – i pro našeho hosta, evropskou jazzovou legendu Güntera Baby Sommera.
 

Jste jedním z nejvýznamnějších představitelů současného evropského jazzu. Co z vás podle vašeho názoru dělá „evropskou legendu“?

Je to moje průběžná, desítky let trvající práce ve prospěch dalšího rozvoje jazzové hudby a permanentní hledání nových forem hraní. Zejména hledání a rozvoj evropských forem hraní jazzu.

Prostý laik by asi jen zřídka spojoval bicí s jazzem. Proč jste se stal bubeníkem a perkusistou?

Bicí patří k jazzbandu od samého začátku. Bubeníci Baby Dodds a Zutty Singleton byli první, kteří hráli v kolébce jazzové hudby v New Orleans s Louisem Armstrongem. Bubeník je v jazzové kapele důležitým hráčem, protože udává rytmus a tep. Na něm často závisí swing a drive celé kapely. Bubeníci jako Gene Krupa, Buddy Rich nebo Louie Bellson byli dokonce vedoucími bigbandů. Já jsem se stal bubeníkem vlastně náhodou. V naší kapele, ve které jsem hrál na trubku, totiž vypadl bubeník a já jsem byl nejnadanější z těch, kteří ho mohli nahradit. Kapela bez trubky je v pohodě, ale kapela bez bicích, to tehdy prostě nepřipadalo v úvahu.

Ponechme teď stranou běžné definice jazzu nebo free jazzu. Zajímalo by mě, co vy osobně spojujete s tímto žánrem nebo co s ním naopak vůbec nespojujete?

Jazzu jsem zasvětil celý svůj život. Bojuji za jeho uznání v takzvané vysoké kultuře. Jazz je menšinový hudební žánr – nezávisle na jednotlivých stylech. Já se zasazuji o současné způsoby hraní. Dixieland se stal už lidovou hudbou, která je snesitelná třeba i na Oktoberfestu jako hudební podkres při pití piva. Moderní druhy hraní potřebují zvídavost, otevřenost a také trochu inteligence při poslechu.

Free jazz a bývalá NDR. Pocit nesvobody nezřídka přiměl „uměleckého tvůrce“ k hledání nějakého ventilu, aby se tato nesvoboda nějak kompenzovala. Byla NDR aspektem, který směrodatným způsobem utvářel váš tvůrčí proces?

Free jazz byl v bývalé NDR protipólem ke státem naordinované kulturní politice. Tam muselo všechno šlapat stejným krokem a muselo to být kontrolovatelné. Nevyzpytatelné kroky ke svobodě končívaly často u zdi s ostnatým drátem nebo byly v umělecké branži zatíženy různými zákazy. A to byla výzva pro všechny svobodymilovné umělce ve všech oblastech. Byla to třenice s normami, které byly předepsané státem, ale tato třenice zároveň přispívala k určité kreativitě.

Je v tomto kontextu vaše hudba politická, nebo apolitická? Jak byste své dílo popsal?

Moje hudba je politická a často se vyslovuje ke kulturním nebo politickým událostem v mém vlastním okolí nebo k událostem ve světě. Vyjadřovat to mohou tituly jednotlivých hudebních skladeb, celé projekty nebo třeba speciální prohlášení před koncerty.

Co si spojujete s Prahou a Českem? Existuje tu nějaké spojení s vaší hudbou?

Dřív jsem býval často hostem pražského hudebního festivalu, sám jsem také hrál na Prague Jazz Festivalu, byl jsem hostem v jazzovém klubu Reduta a mnoho let jsem hrál v triu s Jiřím Stivínem a Rudolfem Daškem.

Navázal jste literárně-hudební spolupráci s dnes již zesnulým spisovatelem Günterem Grassem a mimo jiné jste napsal úvod do „správného poslechu“. Co je v této souvislosti „správný poslech“? A vztahuje se poslech na psané slovo nebo spíše na hudbu, kterou má člověk cítit?

Správný poslech znamená vnímat „záchytnou síť“, ve které leží slova. Hudba se nesmí osamostatňovat, ale má sloužit textu. Jak lze číst v mém „Návodu ke správnému poslechu“, hudba přesně popisuje vyprávěné textové postupy. Dochází ke střídání: Hudebník se stává vypravěčem příběhů a vypravěč doprovází hudbu. Mimochodem – u mnoha svých prací, které jsem dělal s Günterem Grassem, jsem tak úplně nerozlišoval mezi vypravěčem a hudebníkem, protože v mé hlavě stále paralelně s hudbou běžel text.

Především v souvislosti s filmem, který byl o vás natočen, bych se rád dotkl tématu Kommeno. Jaký vztah máte k těm událostem? Představuje film – přinejmenším podle úryvku, který jsem viděl – jiné zacházení s německou minulostí? A jakou roli hraje v tomto kontextu hudba? Komponoval jste u tohoto tématu nějak jinak?

K tématu Kommeno bych se rád podrobně vyjádřil při rozhovoru o filmu. Mé stanovisko by zaplnilo mnoho stran. Pro projekt Songs for Kommeno jsem samozřejmě složil speciální hudbu. Ta se vztahuje k událostem, osobám nebo místům, souvisejícím s masakrem, který byl spáchán na obyvatelstvu řecké vesnice Kommeno. To lze vyčíst i z jednotlivých titulů CD s názvem Songs for Kommeno. Jde o projekt občanské společnosti se státní podporou, který má uměleckými prostředky čelit populistickým názorům a resentimentu vůči Řecku. Kromě toho tento projekt vyplňuje u mnoha německých mladých lidí mezery ve vědomostech, které se týkají německých dějin.

Existuje nějaký mix mezi free jazzem a jiným žánrem, který byste chtěl bezpodmínečně vyzkoušet?

Free jazz je stigma, ke kterému jsem přišel koncem 60. a 70. let, kdy jsem ještě se skupinou evropských hudebníků usiloval o emancipaci od nadvlády amerických vzorů. Osvobozením od daných jazzových forem jsme se tehdy pokoušeli rozvíjet svébytný evropský jazz. Free jazz je dnes už jen pojem z dějin hudby – respektive z dějin jazzu. Tento pojem patří do 70. a 80. let. Svobody, kterých bylo v těch letech dosaženo, se později sešly ve velice národně vyhraněných formách hraní pod pojmem „improvised music“. Moje dnešní hudba už nemá s tehdejší epochou free jazzu nic společného. Ve svém současném způsobu hraní a komponování používám zčásti prvky a poznatky z tehdejší doby, ale všechno zasazuji do nového kontextu.