Rychlý přístup:

Přeskočit přímo k obsahu (Alt 1)Přeskočit přímo k sekundární navigaci (Alt 3)Přeskočit přímo k hlavní navigaci (Alt 2)

Marion Poschmann, Borovicové ostrovy

Co se stane, když se německý akademik zkoumající vousy setká v Japonsku se studentem odhodlaným skoncovat se životem? Najdou na Borovicových ostrovech odpovědi na životní otázky? Románový příběh balancuje na hranici mezi potřeštěnou roadmovie napříč Japonskem a filozofickou poutí za hledáním sebe sama.
►  Další naše knižní tipy
 

Spisovatelka Marion Poschmann© Frank Mädler

Literatura Marion Poschmann

Německá spisovatelka Marion Poschmann (nar. 1969 v Essenu) vystudovala germanistiku, filozofii a slavistiku v Bonnu a Berlíně a navštěvovala obor scénického psaní na Univerzitě umění v Berlíně. Vyučovala němčinu v rámci projektu pro základní školy.

V roce 2002 debutovala románem Baden bei Gewitter (2002, Koupání za bouřky). Poté následovaly lyrické sbírky a další romány. Marion Poschmann získala Cenu Petera Huchela a Cenu Ernsta Meistera za lyriku. Román Die Sonnenposition (2013, Sluneční pozice) se dostal do užšího výběru Německé knižní ceny. Anglický překlad románu Die Kieferninseln (něm. 2017, Borovicové ostrovy, 2019) byl nominován na mezinárodní Man Bookerovu cenu. Marion Poschmann žije v Berlíně.
Cesta plná jehličí

Německá spisovatelka Marion Poschmann (nar. 1969), žijící v Berlíně, byla už třikrát nominovaná na Německou knižní cenu, s románem Borovicové ostrovy se dostala i do výběru Man Bookerovy ceny. Mezi čtenáři se názory na její poslední knihu z roku 2017 značně liší, zatímco někteří se nechali japonskou poutí unést, jiní jí vyčítají nedotaženost a iracionálnost. Podíváme-li se na příběh, poslední argument není daleko od pravdy, ale u románu to přece nemusí být nutně na škodu…

Gilbert, stárnoucí akademik a „reakcionářský estét“ se zálibou ve zkoumání vousů, utíká do Tokia – před noční můrou, že ho manželka podvádí, a tak trochu i sám před sebou. Osamění mu ale není souzeno, zatímco proniká do tajů kultury čaje, bezvousých lidí a básníka Bašó, do cesty mu doslova vskočí roztržitý student Josa s kozí bradkou, sportovní taškou a příručkou pro sebevrahy. Plánuje totiž také únik – pryč z tohoto světa. Společně se vydávají na cestu, Gilbert se mu snaží být nápomocný v hledání důstojného místa pro sebevraždu a zároveň tak sám objevuje zapomenuté Bašóovo Japonsko.

Borovicové ostrovy © nakladatelství Paseka Na této cestě dvojici nedělají doprovod ani tak lidé, jako spíš stromy. Ty totiž odrážejí jak vnitřní stavy duše obou hrdinů, tak vnější projevy současné společnosti. Příručkou doporučovaný les sebevrahů už například není, co býval, v lese plném odpadků se dá sebevražda spáchat už jen velmi obtížně. Nad Gilbertovým vysněným rozhřešením v černých borovicích se zase vznášejí spíš otazníky než romantický úplněk. Ve vykreslení přírody Poschmannová nezapře básnický talent, stejně jako ve střídmých básních haiku, které oba hrdinové po cestě skládají. Poetiku, obraznost i snovost se podařilo zachovat i v češtině díky zdařilému a přirozenému překladu Terezy Semotamové.

Jak zazní v závěru knihy, duchovní cesty za listy (nebo jehličím) nejsou jako cesty do Říma a dalších významných měst, kterými by se člověk mohl chlubit ve společnosti. Přesto můžou být o to jemnější a tajuplnější. A tak i Gilbertova a Josova cesta je spíš touto cestou za poznáním sama sebe (přestože Josův příběh působí v porovnání s Gilbertovým lehce nedotaženě), během níž narazí na spoustu témat – od úniku přes odloučení po lásku i smrt. Onen vyčítaný iracionální příběh, který některým čtenářům připadá až příliš nepravděpodobný, tak nakonec slouží spíš jako pomocná linka k předání pocitů, které naopak velmi pravděpodobně prožívá každý. Borovicové ostrovy tak můžeme brát jako cílovou destinaci této zvláštní cesty, na které hrdinové hledají ztracenou duši Japonska i tu svoji.

Čtenáře toužící po velkých filozofických teoriích nejspíš kniha krátkého rozsahu zklame. Na druhou stranu si v tomto příběhu může každý najít kousek své vlastní filozofie, snít o vlastním úniku i o úplňku nad Borovicovými ostrovy – a občas se u toho ještě zasmát. Tuto cestu do Japonska lze proto doporučit, i když na jejím konci nejspíš každý najde něco úplně jiného.

© Magdaléna Rejžková
Recenze vznikla ve spolupráci s internetovým literárním časopisem iLiteratura.
Marion Poschmann: Borovicové ostrovy
Z německého originálu přeložila Tereza Semotamová, Paseka, Praha 2019, 160 s.
  • Die Kieferninseln. Roman. Suhrkamp Verlag Berlin 2017. Česky: Borovicové ostrovy. Přeložila Tereza Semotamová. Paseka 2019.
Vaše kniha měla obrovský mezinárodní úspěch. Máte dojem, že byla v různých zemích také odlišně vnímána a přijata?
 
Recepce knihy je samozřejmě pokaždé záležitost spíše jednotlivých kritiků než celé země. Ale samozřejmě i překlad někdy určuje, jak kniha bude přijata. Mohu však říci, že v anglicky mluvících zemích byl zdůrazňován především absurdní humor, který je také prostředkem kritiky patriarchálních struktur a úcty k autoritám, v Itálii spíše metafyzický aspekt, filosofická a poetická rovina.
 
Pro mě jako překladatelku byla práce na vašem románu velmi příjemná, protože jsem si hodně míst a fenoménů, o nichž se v knize píše, mohla rešeršovat a hodně se o Japonsku dozvědět, aniž bych tam musela cestovat. Jak důležité bylo pro psaní románu to, že jste díky Goethe-Institutu mohla navštívit Japonsko?
 
Bez cestování po Japonsku bych román určitě nenapsala. Byla jsem tam původně v rámci rezidence, kdy jsem pracovala na básnické sbírce Půjčené krajiny, tehdy jsem se zaměřila na tradiční japonské zahradní umění, které je v Kjótu možno shlédnout v nesmírné kvalitě a různorodosti. Když jsem sbírku dokončila, zájem o japonské umění a moje vzpomínky na Japonsko mi nedaly spát, a tak jsem se rozhodla toto téma pojmout ještě jednou z úplně jiného úhlu.
 
Jak náročné pro vás bylo se oprostit od stereotypů, které jsou s Japonskem spojené (sebevraždy, workoholismus, společenský tlak), a prostě jen vyprávět příběh, který jste měla na srdci?
 
Tato témata nejsou jen stereotypy, ale také skutečné společenské problémy, a to nejen v Japonsku, ale i jinde ve světě. Borovicové ostrovy však zcela vědomě nejsou knihou, která by měla za cíl věcně pojednat Japonsko, nýbrž jedná se o příběh jednoho outsidera, který se do této země vydává a prodělá přitom jak vnější, tak vnitřní zkušenost. Píšu vlastně vždycky o postavách, jimž jejich zdánlivé vědění připadá pochybné, takže mají nutkání si rozšiřovat obzory. Cestovat, potýkat se s něčím neznámým, je přitom klasická situace, která vyžaduje takové rozšiřování obzorů.
 
Román má také subtilní provokativní humornou stránku, přestože jsou oba hrdinové ztracení a jeden z nich chce dokonce ukončit život. Jak vědomě jste na této stránce knihy pracovala.
 
Velmi vědomě. Podle mého názoru je život vždycky mnohem větší a záhadnější než to, co míníme, že o životě víme. Nevíme ve skutečnosti ani všechno o nás samých a naše vlastní motivy známe jen z poloviny. Podle úhlu pohledu může být tedy situace komická či tragická. Kladu důraz na to, aby z mých postav bylo cítit obojí. Oba mí hrdinové mají společné to, že hledají odstup od sebe a svého dosavadního života, aniž by věděli, jak na to. Jsou zoufalí, to ano, ale já se rozhodla, že to zoufalství ztvárním humorně, protože humor je osvobozující.
 
Píšete poezii i prózu. Jak se rozhodujete, jakou formu pro svoje nápady zvolíte?
 
Píšu zcela vědomě buď jedno nebo druhé, v časově delších úsecích. Nápady tedy vždy využívám k tomu, na čem zrovna pracuju. Vrhám se do tvorby svých knih s co možná největší energií, což s sebou strhává vlnu nápadů.


Rozhovor vedla a do češtiny přeložila Tereza Semotamová, spisovatelka, autorka rozhlasových her a překladatelka z němčiny.
Krátkou ukázku z románu čte herečka Markéta Richterová
 
Audio wird geladen
(1983, Boskovice) překladatelka, spisovatelka, scénáristka

Tereza Semotamová vystudovala dramaturgii a scenáristiku na JAMU, německý jazyk a literaturu na FF MU. Pracuje jako redaktorka platformy jádu pražského Goethe-Institutu. Věnuje se publicistice, spolupracuje s rozhlasem, je autorkou rozhlasových her. Roku 2018 vyšla její první samostatná prozaická kniha Ve skříni. Překládá současnou německojazyčnou beletrii a drama (např. Marcus Braun, Michael Stavarič, Gregor Sander, Sibylle Berg, Marion Poschmann, Anja Hilling). Je členkou výboru Obce překladatelů.

Databáze Německá literatura v českém překladu